Inspirace

Inspirace

LARP Utajený svět >> Tvorba postavy >> Inspirace

Draci

Zdeňka odjakživa ráda riskovala. Už jako malá se držela klučičích part, lezla na stromy, kradla třešně od sousedů, na kole sjížděla strmé stráně a uzavírala hloupé sázky, které ji mohly stát zdraví. Jeden z nejhorších okamžiků tehdy byl, když v noci opět lezla, kam neměla, zakopla o ostnatý drát a upadla na něj. Roztrhla si o něj oční víčko a jen šťastnou náhodou nepřišla o oko. Žádné poučení si z této příhody neodnesla, vždy byla bezstarostná vůči následkům. Navíc se jí zranění zahojilo obdivuhodně rychle.

Střední školu nedokončila. Raději se potloukala ulicemi, jezdila na skateboardu, sprejovala po zdech. V jakési hospodě se na první pohled zamilovala do mladého motorkáře. Vypadalo to, že ani on k ní není lhostejný. Vyprávěla mu o svém životě, o svých názorech. Zjevně ji chápal. „Musím teď odejít,“ řekl jí. „Pokud chceš, abychom se ještě někdy setkali, přijď pozítří přesně ve 2:11 ráno před banku naproti.“ S tím se sebral, zaplatil útratu za ně oba a zmizel do noci.

Zdeňka o tom dlouho přemýšlela. Napadlo ji, že je ten motorkář napojený na skupinu lupičů, kteří v tu dobu chtěli zmíněnou banku vykrást. Ale proč by ji zval do již naplánované akce? Nakonec ji přemohla zvědavost. Danou noc skočila na skateboard a vydala se na smluvené místo. Když přejížděla ulici, náhle na ni padlo světlo reflektorů. Zakvílely brzdy. Siluetu řítícího se auta ani neviděla.

Probrala se v nemocnici. Polámaná, ale naživu. Jediný, kdo ji chodil navštěvovat, byl jakýsi postarší muž, který se podle všeho znal s „jejím“ motorkářem. Mluvil moudře. Tak moudře, že se Zdeňka občas ztrácela. Ale pár věcí pochopila. Že je něčím výjimečná. Že každý následek má svou příčinu. Že by mohla pomoci hýbat ze skrytu světem. Sotva ji propustili z nemocnice, stala se jednou z Draků. Ví, že svého motorkáře potká, až přijde správný čas, a nedělá si s tím těžkou hlavu.


Ilumináti

Ctižádostivost Adrianovi nikdy nechyběla. Do čehokoli se pustil, v tom musel být nejlepší. A dařilo se mu to. Červený diplom ve škole, zlaté medaile ve sportu. Občas se sice nezvládl dostatečně naučit, ale neváhal použít rafinované taháky, protože si moc dobře uvědomoval, že pro dosažení úspěchu je potřeba nechat principy stranou. Vždycky dokázal obejít také testy na doping.

Po vysoké škole začal podnikat – založil si stavební firmu. Byl náročný, přísný šéf, který však šel svým zaměstnancům příkladem. Obchodní společnost se zdárně rozrůstala, získala hned několik ocenění co do perspektivnosti a standardů. Adrian se svou prací nechal naprosto pohltit. Aby se firmě dařilo, neváhal uplácet, podtrhávat obchodní partnery či provozovat průmyslovou špionáž. Pak ovšem nabyl podezření, že se někdo z jeho zaměstnanců pokouší jeho firmu sabotovat. Najal si tu nejlepší bezpečnostní agenturu, aby to prověřila. Poslali nádhernou blondýnu, která by vymámila z kohokoli cokoli. Chytrou, pohotovou, bezohlednou. Sotva se seznámila s firemními bezpečnostními opatřeními, ve velmi krátkém čase odhalila jejich slabiny a doporučila zlepšení. V Adrianově kanceláři objevila odposlouchávací zařízení, která zneškodnila.

Pár dní na to se Adrian pohádal se svou novou přítelkyní. Na místě se rozešli. Aby si Adrian vyčistil hlavu, odjel zpět do práce. Tam však ke své hrůze našel ve své kanceláři svou externí bezpečnostní poradkyni. Seděla u otevřeného okna, kouřila cigaretu a potutelně se usmívala. Poděkovala mu za to, že jí umožnil přístup ke všem datům o jeho firmě. Oznámila mu, že mu co nevidět přijde nabídka k fúzi s jistou nadnárodní společností, kterou bude muset schválit. Už nebude svým vlastním pánem.

Nejdřív nebyl schopen slova. Pak na ni začal křičet, až z koše na papíry vedle ní vyšlehly plameny. To ji zjevně zaujalo. Nechala mu na stole vizitku. Kdyby se prý chtěl přidat ke skupině, která doopravdy vládne světu, ať jí zavolá.

Zavolal.

 

Templáři

Vzhledem k tomu, že Juanova aristokratická matka a v byznysu úspěšný otec patřili k Templářům, byl i on sám vychováván v duchu templářské tradice. K odvaze, poslušnosti a oddanosti.

I přes svou výbornou fyzickou kondici se Juan nerad pral. Bylo mu proti mysli komukoli ubližovat. Snil o tom, že se stane lékařem – ideálně chirurgem – a lidi bude léčit. Do konfliktu se pouštěl jen ve chvílích, kdy se zastával slabších a bezbrannějších.

Prošel vojenským výcvikem, vystudoval medicínu a začal na plný úvazek pracovat ve státní nemocnici. Rodiče by mu sice ochotně půjčili počáteční kapitál na soukromou praxi, ale to Juan nechtěl. Rozhodl se nejdřív poznat poměry běžných zdravotnických zařízení.

Přestože věděl o existenci tajných společností a předpokládal, že jednou vstoupí do řad Templářů, šly tahanice o skryté ovládání světa mimo něj. O nadpřirozeno se nikdy nezajímal. Až do toho osudného večera, kdy přišel vyzvednout svou přítelkyni do divadla a pod dveřmi jejího bytu viděl podtékat podivnou černou tekutinu, jež vypadala jako asfalt. Nezaváhal ani na okamžik a dveře vyrazil. Ta asfaltovitá kapalina byla všude. Na stěnách. Na stropě. Na nábytku. Uprostřed obývacího pokoje seděla věc, která ze všeho nejvíc připomínala černočerného dravce se dvěma páry netopýřích křídel a ocasem ještěra. A hodovala na zbytcích dívčího těla ve večerních šatech.

Následující okamžiky byly pro Juana trochu mlhavé. Pamatuje si, že se na tu zrůdu vrhl holýma rukama, které v tu chvíli zářily nafialovělým světlem. Že nestvůra příšerně zakvílela a rozpustila se v černotě na podlaze. Že jemu samotnému začalo být slabo a došlo mu, že z něj vysává ta černá tekutina život. Utekl odtamtud. Věděl, že vzpomínka na to, čeho byl svědkem, ho bude ještě dlouho strašit po nocích.

Když si byl jistý, že ho nebude zrazovat hlas, zavolal svému otci. Po překonání prvotního šoku si uvědomil, že nadešel čas přijmout své dědictví a stát se Templářem.


Úvod

Frakce

Tvorba postavy

FAQ