Horká šanghajská noc

Horká šanghajská noc

Povídka z knihy Killing Streets; přeložil Amiboshi


Šanghai, alespoň co se mne týče, je absolutní prdel světa. Vždycky byla a vždycky bude. Nejlepší věc, která toto místo kdy potkala, byla parta Bišamonů, a to hovoří za vše. Úplně nejlepší by bylo prdnout sem nějakou atomovku. Anebo udělat místo pro nějaké Gendži, ale jelikož místní začali brát kopání do našich zadků velice vážně, tak je to nepravděpodobné.

Byl jsem tu vlastně jenom proto, abych někoho zabil. Doslechl jsem se totiž, že můj starej kámoš operuje v docích. Dlužil mi dost za to, že mi v devětašedesátým prohnal kulku hlavou. Tak jsem to s ním chtěl urovnat dříve, než mě někdo předběhne.

Problém byl v tom, že tenhle typ - jakýsi Kensuke Moritomo - pracuje pro pana Uedu, což je velký zvíře mezi Bišamony u nás v Japonsku. Jakožto chytrý chlapec, rozhodl jsem se s Bišamony dohodnout, než zkoušet štěstí s jejich likvidačními četami. Od osmadevadesátého, kdy Číňané začali vracet údery, je to s mými japonskými kolegy pěkně nahnutý. Dovedl jsem si představit, že likvidace jednoho z jejich posledních zbývajících lidských služebníků by mě klidně mohla stát krk. Znal jsem výrostky, kteří dostali sluneční lázeň za mnohem méně.

Uzavřel jsem tedy smlouvu s panem Sakamoto, poradcem pana Uedy. Život za život. Pan Sakamoto by totiž velice rád viděl jednoho z místních mafiánů pod drnem. Všechno by to mělo vypadat jako útok Šanghajské Zelené Triády. Tím by se rozdmýchal konflikt mezi čínskými Kuei-jin, což by odvrátilo jejich pozornost od Bišamonů. Když to tak udělám, bude Kensuke můj. Znělo to jako fajn dohoda. Nikdy jsem neměl nic proti zabíjení Číňanů.

A tak jsem tady, obcházejíc ošuntělé staré skladiště na konci ulice Zhonghua ve starém městě. Posledních pár nocí jsem trávil prozkoumáváním okolí. Všude jen zablešené staré baráky a levná skladiště. Copak tihle lidi nikdy neslyšeli o územním plánování?

Bylo to místo, kde si obchodníci levně uskladní své zboží a ochranu nechají na vnímavých a velice podezřívavých místních starousedlících. Také se tu pohybovala docela drsná wu, Krvavý Kruh. Fakt pěkný jméno. S nikým, kdo nebyl Číňan, příliš dobře nevycházeli, takže jsem moc nevystrkoval nos.

Začalo pršet a za minutu jsem byl promočený skrz na skrz. Ulice se proměnila v zablácené řečiště. V Tokiu déšť páchne jako horký asfalt. Tady v Šanghaji spíš připomíná skládku odpadků. Voda spláchla veškerý pouliční sajrajt a psí výkaly a smíchala je do jedné velké páchnoucí břečky. Našlapoval jsem opatrně, neboť právě kolem mne proplulo několik zdechlých krys.

Zachytil jsem zvuk přijíždějícího auta. Již dříve jsem si zřídil úkryt v siheyuan na druhé straně ulice. Byl to typický sdružený dům se čtyřmi byty a malým dvorem. Stará dáma, která žila v bytě s výhledem na ulici byla špiónem druhé strany. Pouze génius pohybující se dlouho v této zemi by použil okolní obyvatelstvo jako permanentní informátory. Zabil jsem ji a zbývající rodiny v siheyuan a rozsadil jejich stále teplá těla po židlích a pohovkách. Jen pro případ, že by stráže místní triády používaly IR brýle. Člověk musí počítat se vším.

Popadl jsem smrdutý hadry ze smrdutých mrtvol a pospíchal k bráně. Ta stará šmíračka tam totiž často stávala a sledovala dění na ulici. Měl bych tedy dělat to samé. Krom toho jsem si tak mohl alespoň prohlédnout můj cíl. Ke skladišti právě přijížděla dvě auta. Jedno byl zastarale vyhlížející černý mercedes a druhé byl nový rudý Nissan. Pravděpodobně ukradený z hongkongské zásilky. Znal jsem pár chlápků spolupracujících s tamními piráty. Na druhou stranu také sloužili Lidové armádě a dělali do Černého kšeftu jen proto, že jim jejich vláda nebyla schopná platit mzdy. Ale velice často od nich kupovala vagóny kradených aut.

Z Nissanu vyskočili dva výrostci. Jeden zamířil ke dveřím skladiště a druhý přihodil přes hlavu kapuci a přešel přes ulici. V okamžiku kdy dorazil k mým dveřím jsem byl už přitisknut ke zdi mimo jeho zorné pole.

Slyšel jsem otvírání dveří mercedesu, kroky a zavírání dveří skladiště. Přehoupl jsem se přes zeď a přistál přímo za chlápkem v pršiplášti. Podřízl jsem mu krk od ucha k uchu a třemi tichými výstřely jsem zlikvidoval strážce u skladiště. Schoval jsem pistoli a pospíchal dokončit úkol zatímco tělo prvního chlápka se začalo pomalu obalovat tím pouličním hnusem.

"Ano", předl můj Démon, "zabij je všechny". Vší silou jsem ho potlačil, teď opravdu nebyl vhodný čas.

Musím uznat, že strážci byli fakt dobří. Zahájili palbu ještě dřív, než stačili třísky z vykopnutých dveří dopadnout na zem. Zachytil jsem nějaký rychlý pohyb za jejich zády - můj cíl.

Na místě jsem se otočil a nohou rozdrtil prsty nejbližšího ranaře, přičemž jsem si přivlastnil jeho nádobíčko - pumpovací brokovnici. Uskočil dozadu a hmátnul po pistoli. Praštil jsem sebou o zem a kulky jeho kolegů z druhé strany ho rozporcovali místo mě. Okrasné květiny stojící za ním se rozlétly do všech stran. Všude najednou začala pršet zeleň. Překulil jsem se a popadl zápěstí dalšího chlápka, přitáhl ho k sobě a nacpal mu hlaveň brokovnice do podpaží. Křičel jak ženská, když mu výstřel urval ruku a kus obličeje.

Poslední dva se kryli a pouštěli do vzduchu hodně olova, takže jsem vyrazil vpřed. Párkrát mne zasáhli do hrudníku, ale to mě jenom ještě více popudilo. Oba teď měli výraz zvířete zahnaného do kouta; vyskočil jsem, kopnul jednoho přímo do čela a roztříštil mu lebku. Cestou k zemi jsem popadl druhého za krk a stáhnul ho s sebou. Vždycky jsem miloval americký wrestling; jeho krk prasknul se stylovým křupnutím.




Měl jsem vědět, že to je bouda. Už jen jak to bylo snadný mě mělo varovat. Už jsem přece nějaké to desetiletí pobýval v Tokiu, dělal problémy a snažil se získat přízeň Starších. Nikdo nechce kydat hnůj věčně.

Pak se jednoho dne na ulicích rozkřiklo, že ze Šanghaje přichází důležitá zpráva pro Bišamony. Problém byl, že ji nesl hejmin, takže mu nikdo nesměl ublížit.

Alespoň tak vám to řeknou u dvora. Co se ovšem neříká je fakt, že když na to přijde, neexistuje nic takového jako nedotknutelnost. Například můj rod, Gendži, vždycky hledal jakýkoli způsob, jak zasvinit Bišamonům. Rozhodl jsem se tedy zariskovat a trochu si soukromě popovídat s tím poslem. Nebylo vůbec těžké ho najít. Tak jako všichni, kdo si myslí, že jsou nedotknutelní, se vůbec nepokoušel skrývat. Jeho smůla.

Dostihl jsem ho v jednom přeplněném baru v Šindžuku. Okamžitě jsem ho poznal; byl to Šindži Ogawa, jeden takovej vychcanej hejsek z Nagasaki. Možná proto byl neustále tak napruzenej. Hned mi bylo jasné, co ho napoprvé zabilo.

A podruhé? To jsem byl já. Bylo to zatraceně snadný. Přidělal jsem mu k autu (které se ani nenamáhal zkontrolovat) malou bombu, a když vyrazil, odpálil jsem ji. Byl jsem první na scéně. Ten ubohej cucák si dokonce myslel, že mu chci pomoct. Smůla, potřeboval jsem jen nějaké informace. Na to on ale nechtěl přistoupit, a tak jsem ho musel chvíli pronásledovat. Pak už to pro něj bylo čím dál tím horší.

Zpráva, kterou nesl, nejdříve nevypadala vůbec užitečná. Byl to druh kódu - znáte to: "vycházející slunce cestuje na sever, modrý motýl poletuje nad červeným polem", a podobný hovadiny. Ale když jsem se ho optal, kdo je odesilatelem zprávy, udeřil jsem hřebík na hlavičku. Kensuke Morimoto, můj starej známej. Neobjevil jsem sice nic, co by pomohlo mému rodu, ale pomsta zněla taky lákavě. "Kensuke", zachrochtal hlas mého špatného já, "bude skvělé tě znovu potkat..."




"Imponující, ale tví protivníci neměli šanci. Co jsi zač, ďáblíku, a co chceš?"

Můj cíl, Xiao Wei, stála ve střešním vikýři a shlížela dolů. Přelétl jsem pohledem zdevastovaný vnitřek budovy. Kromě zvuku deště dopadajícího na betonovou podlahu bylo všude ticho. Všude byla cítit krev, voda a hlína.

"Xiao Wei, že?" Po takovém úsilí jsem nechtěl zabít nesprávnou osobu.

"Přišel jsi mne zabít." Bylo to konstatování, ne otázka. Skvělé, nerad jednám s amatéry.

"Nic osobního. Musím ovšem nejdřív zabít vás, abych mohl potom zabít někoho jiného." To byla pravda. Ve skutečnosti jsem proti ní nic neměl. Na druhou stranu jsem chtěl opravdu hodně moc dostat Kensukeho.

Xiao byla typická Číňanka z přelomu století. Příjemná spíše než hezká, střední postavy, oblečená do šedé venkovské haleny a sukně. Samozřejmě taky byla celá promočená. Rozhodl jsem se ji prozkoumat blíže, takže jsem se vyhoupl na vikýř.

"A čí smrt je tak důležitá, že si žádá i mou?"

"Jedná se o starého kamaráda."

"Jistě je to bývalý kamarád. A víš vůbec, co děláš? Víš co tvá pomsta způsobí? Nebo jsi jen další Ztřeštěná Opice, která se podrbe na koulích, když jí svrbí, aniž by se zajímala proč?"

"Nemluv! Zabil ji! Je nebezpečná!" Chytrý Démon. Na to bych fakt sám nepřišel.

"Madam, když dovolíte, já toto místo nesnáším. Nenávidím Číňany a místní Kuei-jin mé pocity ještě zhoršují. Kdyby jste se všichni propadli do pekla, ze kterého jste vylezli, svět by byl hned lepší. Takže je mi úplně šuma fuk, co si myslíte o mě, naší či vaší politice nebo historii. Mne zajímá jen pomsta."

"Chápu, bláznivý Gaki. Ale zamysli se nad tím, kdo na mé smrti nejvíce vydělá. Čí ruce zůstanou čisté a jakému účelu to poslouží."

Skoro mě dostala. Opravdu na poslední chvíli jsem zahlédl přibližující se krevní bič - musela si proříznou zápěstí zatímco jsme tlachali. Zachytil jsem pohyb její ruky koutkem oka a okamžitě jsem uskočil. I tak mě bič škrábnul na obličeji a zbavil mne části vlasů a kousku ucha.

Když bojujete s Kuei-jin, není čas na přemýšlení. Vyvolal jsem Démona a vykřikl v bolestech, jak se mé tělo deformovalo a měnilo. Démonická forma není příliš pěkná na pohled, ale je zatraceně efektivní v boji. Znáte to, spousta bodců, drápů, zubů a kostěných plátů.

"Víc! Víc!" Zuřil Démon. Chtěl plnou kontrolu. Ignoroval jsem ho.

Xiao Wei udělala krok zpět. Skočil jsem po ní, ale byla moc rychlá. Propadl jsem střechou a skončil v obsahu květináčů. Rychle jsem vyskočil na noha, ale to už tu byla ona se svým bičem, kterým mi utržila hlubokou řeznou ránu na levé paži.

"Idiote! Myslíš si, že mě můžeš porazit? Tvá hloupost ti přinese zkázu."

A pak mi došlo, jak mne napálili. Xiao Wei mě zabije a útok Gaki bude záminkou pro úplnou likvidaci japonského vlivu v Šanghaji. Začal jsem se bát. Byl jsem nasraný na sebe, že jsem se nechal zmanipulovat. Byl jsem také nasraný na Sakamota, že to na mě takhle ušil. Byl jsem prostě šílený zlostí.

"Anóóó…"

Potom všem bylo jednoduché povolit uzdu Démonovi. A jako při mé proměně jsem křičel, neboť bolest byla tak skvělá. Hádám, že Xiao Wei poté zažila perné chvíle. Když jsem znovu nabyl vědomí, skladiště bylo totálně roztřískaný a jedna z jejích paží mi visela z tlamy. Řekl jsem si, že bych měl raději zmizet.

A tehdy na scénu dorazit Hašimoto se svými hochy.




Vyjednávání dopadlo nadmíru dobře. Sakamoto je starej, slizkej bastard, který většinu smrtelného života strávil vojebáváním sloužících svého otce. To je nakonec dožralo natolik, že ho jeden z nich ubodal nůžkama.

Nyní mezi jeho oblíbené činnosti patřilo zatajování důležitých problémů před lordem Uedou. Zeptal jsem se ho, zda by existovalo něco, čím bych si mohl koupit povolení zabít Kensukeho. A jak se ukázalo, něco se přece jen našlo. Docela náhodička, co říkáte?

Setkali jsme se jedné noci v soukromé místnosti jedné tradiční restaurace. Musel jsem na sebe navlíknout také ten strašlivý tradiční oděv. Úděsné! Tričko a džíny prostě mají svoje kouzlo - nemusíš oblékání obětovat hodiny svého času.

"Pane Ogawa, jak milé se s vámi setkat. Nemám mnoho příležitostí pohovořit si s tak energickým mladíkem jako jste vy."

Očividně mě popichoval v naději, že provedu nějakou nepředloženost. Zůstal jsem klidný.

"Lorde Sakamoto, jsem velice poctěn vaším šlechetný pozváním. Jen vzácně mám možnost potkat Předka tak starobylého jako je vaše velectěná osoba." Co se týče řiťolezectví, tak se jim hravě vyrovnám.

Duchaplně jsme se škádlili ještě další hodinu a poté jsme se konečně dostali k jádru věci.

"Říkáte tedy, že chcete připravit o život našeho důležitého služebníka, ale zároveň nechcete snést náš hněv na vaši hlavu."

"Jste velmi moudrý, ctěný lorde. Tento vazal je však pro vaší organizaci snadno nahraditelný, zatímco pro klid mé zmučené duše je pomsta naprosto nenahraditelná. I tak ovšem respektuji vaši moc. Stačí, aby jste jen vyslovil odpovídající cenu za vaši benevolenci, a já ji s radostí splatím."

Dobrá, nebylo to formulováno nejlépe, ale snažil jsem se a myslím,že to Sakamoto ocenil.

"Nuže. Pokud bychom se rozhodli vaší nabídku zvážit, museli bychom opravdu nalézti přiměřenou cenu za tento vzácný dar. Ctíme totiž všechny naše služebníky, ať jsou jakkoli významní. Ctíme ovšem také Cestu k Osvícení a jsme si vědomi všech obětí nutných k jejímu následování."

Upíři rádi píší knihy o smyslu bytí, o cestě za osvícením a o konfliktu mezi Démonem a Vyšší duší. Někteří na toto téma skládají dokonce i básně. Jsou to ale vesměs hovadiny. Důvod proč na sebe pořád něco šijeme je nuda. Všechno ostatní vzniklo proto, abychom si to ospravedlnili. Bez ostatních gaki by byl věčný život o ničem. Ale jelikož jsme všichni pěkně paranoidní sebranka - nikomu nezáleží na zachování vlastního života tak jako nám - málokdy se příliš kamarádíčkujeme. Vytvořili jsme společnost, kde se každý snaží toho druhého zneužít. Všechno ostatní je jen výmluva. Sakamotovi přesto záleželo na etiketě a evidentně si chtěl ještě chvíli nechat líbat zadek. Tak jsem v té šarádě ještě chvíli pokračoval.

"Jste velmi moudrý a šlechetný, vaše eminence."

"Pokud bychom tedy zvažovali vaší nabídku, museli bychom také přehodnotit naši situaci v té vzdálené zemi. Museli bychom zhodnotit postavení našich nepřátel…"

"Musí to být jistě všichni prašiví psi, neboť žádný nepřítel se Vám nemůže rovnat." Začínalo mi být nevolno.

"A teď si představte, jaké nesnáze by způsobilo zabití jednoho z jejich nezkušenějších vůdců někým z jejich vlastních lidí. Jsou to vskutku ďábelská, podřadná rasa. Ovládáte mandarínštinu?"

"Domluvím se."

"Tohle všechno jsou nicméně pouhé spekulace. Pojďme si pohovořit o civilizovanějších záležitostech."

A tak vznikla naše dohoda. Příští noc jsem nalezl neoznačenou zásilku v jedné z mých schránek. Jak se zdálo, Kuei-jin jménem Xia Jin-sun se rozhodl využít ústupu Gaki a převzít území šanghajské Zelené Triády. Jedna z Jin-sunových nejlepších lidí, žena jménem Xiao Wei, se o to měla postarat. Balíček obsahoval také adresu skladiště, návod na proniknutí do města a zbraň, která označí Zelenou Triádu jako viníky, a jméno místního vůdce Bišamonů, který bude pro mě mít Kensukeho připraveného k vyzvednutí.

Až příliš snadné.

Až příliš snadné!




Hašimoto byl místní ojbun, Uedův ranař číslo jedna v Šanghaji. Jakmile jsem spatřil jeho tvář, věděl jsem, že mě dostali. Každopádně bych ještě mohl zablafovat.

"Hej Hašimoto, jak se vede? Zmínil se ti šéfík, že přijedu do města. Tady už jsem skončil, tak by mě zajímalo, kde je Kensuke."

"Ty…blázne…", zachroptěl. Postřehl jsem, že jeho muži zajistili všechny možné úniky z budovy.

"Hele Hašimoto, přestaň blbnout. Já si jen převezmu Kensukeho a zdejchnu se. Mimochodem, pěknej kabát."

"Zadržte ho!"

"Utíkej! Zabijou nás!" Řekl jsem si, že Démon si už pro dnešek zablbnul dost, a tak jsem ho zase zklidnil.

Hašimotovi chlápci mě obklíčili. Byl jsem zraněný a vyčerpaný, takže existovala jen jediná cesta, jak z toho vyváznout živý.

"Počkat! Víte vůbec, že jsem byl poslán jedním z vašich šéfů, abych zabil tuhle děvku a narafičil to tak, aby to vypadalo, že to udělal jinej podělanej Číňan? On vám to ale neřekl, co? Máte snad falešný důkazy, který sem nastražíte? Co myslíte, že ti místní udělají? Začnou se zabíjet navzájem? Nebo jim to docvakne a skoncují s váma. Všichni jsme pěkně naletěli."

Gorily mě hrubě popadly, ale zdálo se, že Hašimoto je ochoten poslouchat.

"Řekni mu víc!"

"Sakamoto to celé naplánoval. Proto se mnou udělal tu dohodu. Slíbil mi Kensukeho za zabití Xiao Wei."

Chlápci se začali tvářit ustaraně.

"Proč bych ti měl věřit. Jenom žadoníš o život!" Měl pravdu.

"Proč bych asi tak měl lhát. V každém případě Sakamoto všechno popře. Ale myslíš si, že bych se dostal do města vám všem přímo pod nosem, aniž by mi on nepomohl? Řekl mi přesně, jak obejít vaše hlídky."

"Odveďte ho!"




Věřit Sakamotovi byla moje ohromná chyba. Odepsání jednoho z jeho služebníků pro něj nepředstavovalo žádný problém; Kensuke by přece jenom smrtelník a byl proto snadno nahraditelný. Stále jsem musel myslet na to, co mi Xiao Wei řekla před svou smrtí. Jaký by měl sakra Sakamoto důvod poskytnout Číňanům záminku pro finální úder na Gaki. Dá mi Hašimoto alespoň šanci ho přesvědčit, nebo mě bez diskusí pošle zpět do Japonska? Znovu jsem zvážil svou situaci.

Kensuke je stále naživu a v nejbližší době mám pramalou šanci to s ním skoncovat. Fakt.

Xiao Wei je mrtvá. Podle všeho je to pro Xia Jin-suna značná ztráta. A pokud se nám podařilo vyváznout beze svědků (což je pravděpodobné, neboť Hašimoto a jeho chlapci jsou profíci), tak není koho obvinit. Pokud nás ale někdo zahlédl, tak to odnese hodně lidí. Počínaje mnou. Fakt.

Sakamoto může a nemusí popřít rozhovor se mnou, ale stěží přizná, že to celé narafičil. Určitě teď umírá smíchy. Fakt.

Jsem až po uši v hovnech. Fakt.

Otázka: Jak se dostat ven ze sraček?

Odpověď: Najít někoho, kdo mi pomůže hrabat.




"Hele, Hašimoto. Co by se stalo, kdyby nás někdo zmerčil jak prcháme z místa činu?" Byli jsme v chladícím boxu starých jatek. Hašimoto se rozhodl, že si mě vezme do parády sám. Naštěstí pro mě byl ale chytrý a chtěl si se mnou nejdříve promluvit. Jelikož se můj život pohyboval na ostří meče, rozhodl jsem se mu podrobit.

"Pak zemřeš."

"A co potom, pitomče." Vymrštil se a uštědřil mi prudkou ránu do obličeje. Docela to bolelo.

"Potom? Budeme bojovat s Číňany."

"Poslyš, to Ueda-san přece nechce. Nemáte snad rozkaz neprovokovat? Sakamoto mi tvrdil, že přineseš falešný důkaz, který usvědčí Zelenou Triádu, ale tobě neřekl ani ň, co?"

"Kam tím míříš?"

"Chci tím říci, že chtěl, abych já - nebo možná ty - byl z toho činu obviněn. Vůbec ti o mém příjezdu neřekl. Tohle vám vůbec nepomůže zůstat v pozadí, ale vyprovokuje další otevřenou válku." Hašimoto se hluboce zamyslel. Což asi muselo bolet.

"Ale proč by chtěl válku? Právě totiž probíhají jednání."

"Mírová jednání? Kdo tady chce mír?"

"Ueda-sama."


"A co Sakamoto? Má nějaký důvod to celé posrat?"

"Ne." Bingo. Příliš rychlá odpověď. Evidentní lež.

"Pokračuj! Řekni mu ještě víc!" Někdy mě můj Démon fakt zarmucuje. Co si asi myslí, že udělám, přestanu náhle vypovídat?

"Možná se domnívá, že poslední výbuch zabíjení a násilí přesvědčí vedení Dvora o Uedově neschopnosti, a že je potřeba ho nahradit někým více kompetentním."

"Taková věc není možná!" Mohl bych přesně říci, co se Hašimotovi honí hlavou. Snaží se zjistit, jak si zachránit svoji bezcennou prdel a postarat se o Sakamota. Pohlédl na mě. Já pohlédl na něj. Usmál se a začal najednou z ničeho nic křičet: "Tvá drzost mě vytáčí. Jak se opovažuješ urážet Starší. Tvé tělo se promění v popel!" Pokynul hlavou k plechovce kerosinu a pokračoval v obviňování. "Nic po tobě nezbude a já nahlásím tvou smrt panu Sakamotovi."

Uvolnil mě ze židle a celou ji polil hořlavinou. Potom na ní hodil hořící zápalku. Kvůli dramatickému efektu jsem vykřikl. Potom se ke mně naklonil a zašeptal. "Pokud tě ještě někdy spatřím, tak přísahám, že tě zabiju."

"Pokud se ještě někdy potkáme, tak budeš mrtvý dříve než si vůbec uvědomíš moji přítomnost! Nemohl jsem než souhlasit."

Počkali jsme, až židle dohoří. Potom se Hašimoto upravil a vyrazil z místnosti hulákajíc cosi o "imbecilních Gendži" a "bezectných psech". Pro jistotu jsem tak visel ještě další hodinu, a pak jsem se zdejchnul.




Tak. Teď jsem zase zpátky v Tokiu, kam patřím. Zabití Kensukeho nebyla až taková švanda jak jsem původně doufal. Nejspíš to bylo tím, že když jsem ho našel, bylo mi jasné ještě musím ulovit mnohem větší rybu. Sakamoto byl neopatrný. Myslel si, že jsem hloupý, a že neprokouknu jeho hru.

Pravdu měl jenom z poloviny.