Medicínský pohled na některé stránky čarodějnictví a vampyrismu - Část první

Medicínský pohled na některé stránky čarodějnictví a vampyrismu - Část první

Jan Šimůnek (přednáška na Draconu 1992)

Veškeré zmínky o čarodějnictví a vampyrismu jsou zpravidla sledovány laickou veřejností s mnohem větším zájmem než jiné aspekty života v minulých dobách. Uvedené jevy mají v očích současného člověka téměř vždy určitý romantický nádech. Jejich hodnocení pak kolísá od naprostého zavržení „pověrčivých tmářů“ až po určitou renesanci magie a okultismu, u nás navíc spojenou s uvolněním poměrů po listopadu 1989. 

Nahlédneme-li do nejrůznějších knih, které se snaží s nějakým způsobem vyrovnat s jevem čarodějnických procesů, setkáme se v podstatě se dvojím vysvětlením: Na jedné straně je to duševní choroba či alespoň psychopatie u žalobců, vyšetřovatelů a soudců i jejich obětí, na druhé straně jsou to společenské vazby, vedoucí k záměrnému vytváření atmosféry strachu a „obětních beránků“. 

Podíváme-li se blíže na nejlépe dokumentované čarodějnické procesy z posledních let jejich existence, musíme přiznat výraznou míru působení uvedených mechanismů. 

Můžeme si to ukázat na dvou pozdních a poměrně dobře dokumentovaných sériích čarodějnických procesů, první z Velkých Losin a Šumperka v letech 1678 - 1696, druhé ze Salemu v Nové Anglii 1691 - 1693. 

Inkvisitor Bobling, nejen nechvalně proslulá postava známého románu V. Kaplického, ale i historická osobnost, byl skutečně přinejmenším anetický (= bezcitný) psychopat, který zlikvidoval pro vlastní obohacení kolem stovky osob, převážně žen. 

Zmíněný autor románu „Kladivo na čarodějnice“, i režisér stejnojmenného filmu V. Vávra, z něj udělali nevzdělaného tupce s rysy sadistického psychopata (jemuž účast na mučení přináší sexuální uspokojení, což bz jeho činy alespoň do určité míry omlouvalo). Historickému Boblingovi byly podobné pohnutky zcela cizí. Chladnokrevně využil mocenských potřeb církve a cílevědomě likvidoval rodiny místních bohatých čerstvě a nejistě zkatolicizovaných protestantů. Případy několika nápadně se projevujících babek (patrně sklerotických či jinak mozkově postižených) mu posloužily pouze jako prostředek k rozjetí celé mašinérie čarodějnických procesů. Když už to přestalo být potřebné, tak se od pronásledování osob tohoto druhu distancoval. Máme to doloženo i jeho vlastním dopisem, kdy odůvodňoval propuštění obviněné „čarodějnice“ tím, že „svým lehkomyslným způsobem života a vytrvalým pijáctvím ožebračila svého muže Jana, který proto není s to výlohy spojené s procesem své manželky uhradit.“ Zde vidíme skutečné pohnutky činnosti inkvizitora, který byl placen nikoli hodinově či „od kusu“, ale poměrným podílem ze zabaveného majetku své oběti. Takovéto údaje si musel tedy předem zjistit, jinak prodělal. 

Za Boblingem stála celá církevní mašinérie, zvyšující svůj vliv v kraji a kořistící různými mechanismy ze zabaveného majetku obětí. Z tohoto důvodu neměly žádnou šanci na úspěch akce jejích osobně čestných představitelů, mezi které můžeme počítat i nebohého děkana Lautnera, Boblingova hlavního protihráče ze zmíněného románu. 

Podobně v tzv. Salemské sérii čarodějnických procesů můžeme zaznamenat fakt, že do čela skupiny stíhající čarodějnice se dostaly přinejmenším psychicky akcentované pubertální dívčiny, které si vyřizovaly racionální i soudnému člověku zcela nepochopitelné účty s lidmi ze svého okolí (rozbory obvinění naznačují, že obviňovaly z čarodějnictví každého, kdo s nimi kdy měl nějaký konflikt). 

Faktem však zůstává, že víra v čarodějnice a očarování byla mezi lidmi hluboko zakořeněná. Alespoň některé její rysy mají universální charakter, shodný i u vzdálených etnik. Na počátku některých sérií čarodějnických procesů pak stojí i větší nebo menší počet onemocnění a úmrtí lidí i hospodářských zvířat, jak to máme spolehlivě dokumentováno právě u výše zmíněných Salemských procesů. 

Z tohoto důvodu se můžeme pokusit hledat jakýsi „faktor X“, způsobující občasné nemoci a úmrtí; popř. některé z obecně rozšířených příznaků „očarování“. Působení tohoto faktoru by nemělo být omezeno pouze na člověka, protože velice často byly s očarováním spojeny nemoci hospodářských zvířat, někdy i neúroda. 

Právě v souvislosti s výše zmíněných Salemským procesem, kde se zachovala kompletní soudní akta, a navíc je k dispozici mnoho dalších dobových dokumentů, se před časem rozproudila v odborném tisku diskuse. Dobové záznamy umožňují určit strukturu tehdejší potravinové základny i vlivy počasí. Z procesních akt lze zase rekonstruovat události, které procesům předcházely a které je i provázely (M. K. Matossianová, American Scientist č. 4 1982). 

Osadníci v Nové Anglii pěstovali z obilnin prakticky výhradně žito. To je v tamních podmínkách ještě více než v Evropě napadáno námelovou infekcí (Claviceps purpurea). Protože v tehdejší době nebyl ještě znám vztah mezi příměsí námele v obilných zrnech a nemocemi lidí a zvířat, nebylo obilí nijak od námele čištěno. Námelové toxiny poté přecházely do mouky. 

Otrava námelem, ergotismus, má dvě formy - vaskulární (cévní) a psychotropní. 

První je známa jako „oheň sv. Antonína“ a ve středověku byla tak častá, že se vyplatilo založit zvláštní mnišský řád, pečující o její oběti. Vyloučen není ani starověký výskyt této choroby, jejímu klinickému obrazu jsou velice podobné příznaky některých athénských „morů“, popsaných Thúkididem. Stah tepenných stěn vyvolaný námelovými toxiny (dodnes se některé z nich užívají v porodnictví nebo např. při léčbě migrény) mohl být tak silný a vytrvalý, že došlo k porušení výživy tkání. Běžně odumíraly koncové části těla (prsty, ušní boltce, rty, brada, nos), odumírající tkáň se stala semeništěm infekce, takže „maso odpadávalo zaživa z kostí“ (dobové kroniky). Přeživší byli zpravidla znetvořeni a více či méně invalidní. Právě vzhledem k často hromadnému výskytu byla nemoc celá staletí přiřazována k ostatním „morům“. 

Druhá forma se vyznačuje zejména halucinacemi, hlavně tělovými a sluchovými. Některé z námelových alkaloidů jsou chemicky příbuzné se znáným LSD, které se z nich také vyrábí. Právě pocity, jako mravenčení, bodání apod. jsou u řady etnik považovány za jisté příznaky očarování. Vzpomeňme v té souvislosti na bodané a jinak trápené voskové figurky; právě ty se často vyskytují v obřadech i současných anglických čarodějnických spolků. Tyto příznaky „očarování“ také dominují ve svědeckých výpovědích před salemským soudním dvorem. 

Další případy nemocí a úmrtí mohou být vysvětleny vaskulárním ergotismem. 

Rovněž rozložení případů „očarování“ vzhledem k ročním obdobím svědčí pro uvedený původ nemocí a úmrtí. Ke vzplanutí epidemie došlo opakovaně poté, co bylo sklizeno a dáno do spotřeby nové obilí. Námelové alkaloidy jsou sice poměrně stabilní, ale přesto se v obilí přirozeně rozkládají. Jejich nejvyšší koncentrace v něm je vždy po sklizni (kdy se objevovaly nové případy), časem klesne pod nebezpečnou hranici. I struktura souboru „očarovaných“ podle věku a pohlaví se velice podobá tomu, co známe z dobře dokumentovaných epidemií ergotismu v rozvojových zemích (např. Etiopie v 70. a 80. letech tohoto století). 

Teorii o účasti námelu alespoň na Salemslých případech „očarování“ můžeme podpořit i následujícím konstatováním: Relativně nedaleko od Salemu leží Boston, rodiště a bydliště E. A. Poea. Příznaky onemocnění, sugestivně vylíčené v jeho povídce „Maska červené smrti“ velice připomínají vaskulární formu ergotismu, i když trochu „vylepšenou“ v duchu romantismu. Je docela možné, že se Poe při své novinářské práci setkal se záznamy, popisujícími vaskulární ergotismus, který se zřejmě v okolí čas od času vyskytoval. 

Všechno se pochopitelně pohybuje na úrovni více či méně důvěryhodných hypotéz. Pitva zemřelých „očarovaných“ není možná, průkaz námelových toxinů (i např. v náhodně uchovaném vzorku soudobého a místního chleba) rovněž ne. Přesto je podobnost některých příznaků ergotismu a „očarování“ natolik výrazná, že podíl této choroby na vytváření lidových představ o očarování je vysoce pravděpodobný. 

Rejdění čarodějnic (někdy též Židů a dalších minorit) se mohlo projevovat také tím, že se na hostiích začaly dělat krvavé krůpěje. 

Budete-li uchovávat jakékoli oplatky, nebo třeba i rohlíky, při mírně snížené teplotě a za vyšší vlhkosti (jak se to často s hostiemi dělo v kostelích), můžete pozorovat podobný jev. Píchání špendlíkem, které se čarodějnicím (atd.) obvykle připisovalo, není nutné. Může jít o nárůst některých plísní, tvořících načervenalé a hrudkovité kolonie. Nejčastěji však jde o červeně pigmentované kvasinky (např. rod Rhodotorula), jejichž kolonie se lesknou opravdu jako kapky čerstvé krve. 

Většinou však při podobných experimentech vše přerostou vláknité plísně, které růst červenavých mikroorganismů zpravidla potlačí. S největší pravděpodobností bylo tedy těmito mikroorganismy kontaminováno už těsto (hostie se dělají z nekvašeného těsta, jinak by divoké kvasinky neobstály vedle kvasinek pekařského droždí) a při nedokonalém propečení mohly alespoň některé životaschopné zárodky přežít. (Nechci nikomu sahat do svědomí, ale dosáhnout něčeho podobného lze tak primitivními prostředky, že je nějaká hloubavější povaha mohla zvládnout a nechat hostie „krvácet“ na „společenskou objednávku“.) 

Další chorobné příznaky, přisuzované často čarodějnicím, se týkají sexuální oblasti: 

Čarodějnice dokázaly vyvolat ztrátu mléka u žen i samic hospodářských zvířat, ovlivnit plodnost mužů i žen a vyvolávat některé nemoci postihující pohlavní ústrojí. 

I zde můžeme nalézt faktor, vyvolávající některé z častěji popisovaných příznaků. Je jím skupina estrogenních mykotoxinů, z nichž nejdůležitější a nejčastěji se vyskytující je zearalenon. (Estrogeny jsou ženské pohlavní hormony, které produkuje obal zrajícího vajíčka, vbysyktují se tedy v ženském organismu hlavně v první polovině menstruačního cyklu, mezi koncem krvácení a ovulací. Využívají se v medicíně (přírodní i syntetické) a jsou součástí i některých antikoncepčních tablet. Protože mají také účinky anabolické, lze je použít i k výkrmu dobytka.) Od základní struktury zearalenonu lze odvodit přes čtyřicet možných variant, které se buď reálně vyskytují v přírodě, nebo byly připraveny uměle. 

Zdrojem zearalenonu jsou plísně rodu Fusarium, žijící na obilí. Lze je běžně vypěstovat z mouky i obilných zrn. Pozorovat je mohou např. ti, kdo si nakličují „vegetariánské“ obilí, jako vatovité bílé či narůžovělé chomáčovité kolonie. Naštěstí pouze některé kmeny vytvářejí významná množství tohoto toxinu. Jeho tvorba je také ovlivněna vlhkostí a teplotou. Má-li být vytvářen toxin už v zrnu na poli, je rovněž významným faktorem celkový zdravotní stav obilné kultury a přítomnost stresových faktorů. 

Plísňové estrogeny v potravě se dávají do souvislosti mj. s nápadně časnou pubertou dívek v některých subtropických a tropických zemích (může však jít i o vlivy dědičné či jiných faktorů prostředí, např. teploty). V poslední době je pátrání po nich zvláště intenzivní, protože se estrogenní látky šmahem považují za rakovinotvorné. V některých zemích jsou tyto preparáty povoleny jako anabolika při výkrmu dobytka (včetně některých komerčních preparátů odvozených od zearalenonu, tzv. zearalanů), např. v USA, jinde je prodej masa z takto chovaných zvířat striktně zakázán, např. v Německu. 

U nás jsme měli větší problémy s přirozeně kontaminovaným obilím v roce 1980, kdy některé šarže krmného obilí musely být míchány s nezávadným, aby se koncentrace zearalenonu a příbuzných toxinů dostala pod práh biologického účinku. Na řešení celého problému jsem se tehdy podílel. Účastnil jsem se rovněž šetření u dětí, které měly po systematickém požívání drůbežího masa z velkochovu závažné zdravotní potíže. I zde byl v krmivu prokázán zearalenon a další příbuzné látky. Je však nutno zdůraznit, že šlo o děti zaměstnanců, nakupujících toto maso přednostně a za režijní cenu. Požívali je tedy ve výrazně větším rozsahu než běžná populace. (Hygienické limity jsou stavěny na „průměrného spotřebitele“, čím více se vaše spotřeba od tohoto ideálu liší, tím méně jste chráněni; z tohoto důvodu se např. u nás počítají mezi rizikové skupiny z hlediska příjmu některých cizorodých látek vegetariáni, ale o tom třeba někdy jindy). 

Onemocnění se projevovalo u děvčat předškolního a mladšího školního věku nepravidelným krvácením z pochvy a u obou pohlaví růstem poprsí. V zásadě lze očekávat, že podobně postižené děti by se dříve velice rychle staly předmětem zájmu pověrčivých lidí, popř. samotné inkvizice. 

Pokud můžeme (z analogií se zvířaty a z výsledků podávání estrogenů lidem v rámci léčby) odhadnout další účinky zearalenonu a příbuzných látek, jednalo by se asi o následující: 

U děvčat před pubertou mohou tyto látky spustit předčasně pravou pubertu (se zapojením vazeb hypofýza - pohlavní žlázy, u mladších dívek jde o nepravou pubertu, kdy není tvorba vlastních estrogenů v pohlavních žlázách); na tom je založena výše zmíněná úvaha o zearalenonu a věku puberty u dívek z rozvojových zemí. 

U mužů může dojít k poruchám plodnosti (neprokáže se bez mikroskopického vyšetření spermatu), poruchám libida a potence (toto se naopak pozná snadno, často právě podobné nežádoucí změny v sexuální sféře byly připisovány očarování). 

Ženy jsou relativně chráněny tvorbou vlastních estrogenů. Po překročení určité dávky se mohou projevit poruchy cyklu, neschopnost otěhotnět (popř. velmi rané potraty), estrogeny by rovněž mohly vadit při tvorbě mléka (v době kojení se cyklická činnost vaječníků normálně zastaví). I u samic hospodářských zvířat by mohlo dojít předčasné zástavě laktace. U nich jsou navíc popsány těžké až smrtné záněty pochvy, dělohy a mléčných žlaz. I podobné veterinární choroby občas figurují v obviněních z čarodějnictví. 

Můžeme alespoň zmínit domněnku některých autorů, že mužská homosexualita může být alespoň v některých případech vyvolána působením ženských pohlavních hormonů na vyvíjející se mozek, ale zde se spíše uvažuje nedostatečná činnost varlat zárodku, který je normálně před uvedenými vlivy chráněn vlastním testosteronem. 

Pro zearalenon platí totéž co pro výše zmíněné námelové alkaloidy. Dnes jej už neprokážeme. Bylo by však záhodno se při analýze takových čarodějnických procesů, kde se vyskytovala výše zmíněná obvinění, podívat do soudobých kronik a dalších pramenů na zmínky o počasí, úrodě, nemocech obilí apod. 

Tuto kapitolu tedy můžeme uzavřít s tím, že alespoň některé případy „očarování“ mohly být způsobeny plísněmi a jejich jedovatými metabolity, mykotoxiny.