Nejsladší nápoj

Nejsladší nápoj

Lucie Lukačovičová


I believe right now if I could
I would swallow you whole
I would leave only bones and teeth
We could see what was underneath
And… I would be free then

Suzanne Vega


Zvuk tříštěného skla, výkřiky. Něco těžkého dopadlo na zem. Ingrid otevřela dveře do haly, aby zarazila případnou rvačku svých opilých přátel.

Z místnosti vyrazila Ute s hrůzou v očích, na prahu málem srazila Ingrid na zem. Uprostřed sálu, mezi převrženými stoly, střepy sklenic a rozlitým vínem, ležel na zemi Christian. Oči měl obrácené v sloup a přes hrdlo se mu táhla jasná rudá linka. Nad ním stál cizí muž, vysoký, draze oblečený, se spokojeným úsměvem na rtech. Mezi rozházenými židlemi ležela bezvládně ještě jedna dívka, jíž nebylo vidět do obličeje. Jediný další člověk v celé místnosti byl rváč Georg. Shrbený jako šelma před útokem, shrábl z malého stolku dlouhý a velmi ostrý kuchyňský nůž. Vzápětí se vrhl na cizince. Neznámý ho snadno chytil za ruku a zlomil mu ji. Nůž zazvonil na mramorových dlaždicích.

Ingrid sebou trhla zpět za dveře a zabouchla je. Das kann nicht wahr sein… To se mi jen zdá… běželo jí hlavou. Od zadního vchodu k ní dolehl zvuk lámaného dřeva a dva výstřely. Někteří z jejích přátel nosili zbraně pro osobní ochranu. Ingridin pohled přelétl přes zeď s rozvěšenými starými meči, tesáky, kinžály a halapartnami, až padl na otevřené okno. Venku ji mohl ukrýt les, ponořený v temnotě mladé noci.

Jsem v přízemí… Musím pryč! Ale kde je Jens…? Dokážu ho najít včas? Miluju ho, neuteču bez něj…!

Z horních pokojů zazněl vysoký výkřik. Ingrid zapomněla na okno. Elso! Sestřičko!

Dívka se divoce rozhlédla. Strhla ze zdi kinžál. Minulého večera se Ralf chlubil, že tenhle kousek ze sbírky jeho otce je ostrý…

Vyběhla po schodech a vtrhla do jednoho z pokojů. Elsa ležela na posteli, nad ní se - zády ke dveřím - skláněl nějaký muž v těžkém plášti a zakrýval výhled na dívku, krom úzkých bosých chodidel a pramenů plavých vlasů, stejných, jaké měla Ingrid. Náhle přestala Elsa křičet jako když utne, z hrdla se jí vydral jen zvláštní povzdech.

Ingrid nepřemýšlela. Vrhla se dopředu a vší silou vrazila kinžál muži do zad. Cizinec se prudce otočil. Ingrid zavřískla hrůzou.

Neznámý měl dlouhé špičáky, ústa plná krve a stržené kůže. Z Elsina rozervaného krku stékaly rudé pramínky a rozpíjely se na povlečení do tvaru cizokrajných květin.

Muž chytil Ingrid za ramena a zvedl ji ze země jako loutku. Vůbec mu nevadil kinžál bodnutý mezi lopatkami. Otevřel těžkou vyřezávanou skříň a zahodil Ingrid dovnitř, jako by byla hračkou, se kterou si právě teď nechce hrát. Cvakl zámek.

Ingrid se vrhla proti dveřím skříně, tloukla do nich a křičela, co jí hlas stačil. Proklínala i prosila, potom už jenom neartikulovaně skučela. Mezi vlastními výkřiky slyšela zvuky boje z okolních místností, řinčení rozbíjených věcí, několik výstřelů.

Nakonec už mohla jen chraptět. Svezla se do kouta skříně mezi šatstvo strhané z ramínek.

„Prosím, neberte mi Elsu… Bitte nicht… Už jsem přišla o matku, neberte mi sestru… prosím…" mumlala nepříčetně.

Kolem se rozhostilo ticho. Někdo zvedl skříň. Obrátil ji dveřmi nahoru a nesl dolů ze schodů jako rakev. Ingrid se bezhlesně krčila v rohu. Jak s tou věcí vůbec pohnuli? Šest lidí by mělo co dělat, aby tu skříň přesunuli z jedné části pokoje do druhé! uvědomila si plavovláska. A teď už musíme být venku…! Někde v lese…

Hlasy. Cizí hlasy hovořící cizím jazykem. Litevsky…?

„Hier… Schneller…" zachytila několik německých slov.

Skříň kdosi složil na zem, bylo slyšet šramot, přesýpání čehosi, co Ingrid nedokázala určit.

Cvaknutí odemykaného zámku. Dívka se přikrčila. Ve chvíli, kdy se masivní dveře skříně otevřely, vyskočila ven a vyrazila slepě pryč.

Téměř narazila do štíhlé krásné ženy s havraními vlasy, jejíž oblečení by se hodilo do konce minulého století. Černovláska ji chytila za rukáv. Ingrid sebou smýkla stranou, látka zapraskala a povolila. Cizinka se pokusila popadnout Ingrid za rameno, ale dívka jí zčásti vyklouzla a znovu jí nechala v ruce jen cár šatů.

V tu chvíli pevná ruka sevřela Ingrid zápěstí a zkroutila paži bolestivě za záda. Plavovláska koutkem oka zahlédla tvář Christianova vraha. Přitáhl si ji k sobě a strhal jí z ramen zbytky šatů.

V jejím zorném poli se objevil nevysoký muž s brýlemi a v usedlém oděvu. Vypadal na drobného obchodníčka nebo úředníka.

„Du kannst nicht fliehen. Nám neutečeš," řekl poklidně.

Rozhlédla se. Světlo plamenů ze dvou ohnišť ozařovalo lesní mýtinu, na jejímž okraji byla vykopaná hromada hlíny.

Přivedli Ingrid k okraji připravené jámy. Až když se dívka podívala dolů, pochopila, co vidí. Hromadný hrob. V jámě byla naházená těla jejích přátel. Někteří se ještě zmítali a svíjeli v předsmrtné křeči.

Ingrid nekřičela. Jen se tiše dívala. Ucítila lehký dotek na krku. Tělem jí prostoupil zvláštní příjemný pocit a všepohlcující slabost. Všechno se rozmazalo jako stopy v písku smývané vlnami. V posledním záblesku vnímání si uvědomila, že ji kdosi jemně postrčil dopředu, a že padá…

Ležela ve tmě, cítila sladkou vůni a nad sebou nezvyklou tíhu. Donutila se chvíli nehýbat a pátrala, kde je nahoře a kde dole. Všude kolem hlína… Někde pod ní se cosi pohnulo… Dotek kůže o kůži… Um Gottes Willen! Pohřbili mě zaživa…! Ale proč se nedusím…?

Vší silou vyrazila rukama nahoru. Hlína se neskutečně snadno poddávala a Ingrid se vytáhla vzhůru. A znovu… Ještě jednou… Dlaně nenarazily na odpor a dívka se prorvala na povrch.

Viděla jakoby zakaleně, svíral ji hlad a žízeň, rozum vypovídal službu. Vedle ní se vyhrabala rusovlasá Ute, za ní Ralf, vytáhlý Christoph a Georg, na jehož paži nebylo po zlomenině ani stopy. Tohle by se nemělo dít… Takhle by to nemělo být… Ale Ingrid nad tím nedokázala přemýšlet. Čímsi prosáklá hlína krásně voněla. Plavovláska si opatrně olízla prsty. Sladké… Sladší a lepší než cokoliv, co kdy jedla…

Mezi dvěma ohni stál do země zaražený kůl. Od něj se šířila omamná vůně, z níž se sbíhaly sliny v ústech. Ute a Christoph se tam vrhli, ostatní je následovali o něco váhavěji, zmateněji a pomaleji. Co je to na kůlu…? Přestože světla bylo zdánlivě dost, Ingrid neviděla. Opatrně se do toho zakousla. Mezi rty jí vytryskla tekutina, jakou nikdy v životě nepila. Co to je…? Nevěděla, nerozuměla.

Ingrid dychtivě polykala a svíravá bolest v útrobách pozvolna mizela. Sladký nápoj tišil a léčil. Ale pramen brzy vyschl. Příliš brzy. Chtěla víc. Stejně jako ostatní se zahryzávala a trhala, v šílené touze dobýt ještě alespoň pár kapek nápoje.

Nakonec si uvědomila, že se snaží marně. Viděla, jak Ute klesá na všechny čtyři, leze po zemi a olizuje zbytky nápoje ze stébel trávy. Ingrid potřásla hlavou. Pohled se jí zaostřil.

Teprve tehdy uviděla tři lidská těla nabodnutá na kůl, rozervaná a zbavená krve. Prostřední z nich byl Jens.

Ingrid začala křičet. Stála jako vytesaná socha a křičela a křičela, bez sebe hrůzou. Les posměšně odpovídal ozvěnou. Ingrid křičela tak, že lidské hrdlo by už dávno strhala. Ralf postával netečně vedle ní, Christoph a Georg se rvali o poslední kapky krve, Ute se plazila po zemi.

„Genug!" zazněl rozkazovačný hlas. Ingrid ztichla, ostatní znehybněli.

„Nastupte do auta," přikázal muž v drahém oděvu podle poslední módy. Pět mladých lidí ho beze slova následovalo jako těla bez duše a nastoupilo do černého automobilu. Z nebe se chladně dívala souhvězdí pozdního léta.

Dvě černá auta zastavila nedaleko osamělého statku v lesích, ještě odloučenějšího od lidí než Ralfův dům, kde bez varování skončila oslava konce prázdnin.

Ingrid nedokázala odhadnout, jak dlouho nebo jak daleko přesně jeli. Od statku doléhal zuřivý štěkot psů.

„Vyberte si zbraně!" vyzval přeživší pětici úředníček, když vystoupili, a otevřel kufr jednoho z automobilů. Uvnitř se povalovaly chladné zbraně: sekery, krumpáče, meče… Některé z nich Ingrid poznala - naposled je viděla na zdech v domě Ralfovy rodiny.

Ute a všichni tři mladíci se začali poslušně přehrabovat zbraněmi, Ingrid váhala jen okamžik. Nepřemůžeme je, neutečeme jim… Bylo nás dvacet, zbylo nás pět… Nemáme naději… Věděla to. Beze slova si vybrala tesák, docela lehkou jednoruční zbraň, kterou ale mohla přinejhorším držet i oběma rukama.

Cizí žena s havraními vlasy se pak obrátila k otupělé skupince zajatců. Promluvila k nim, ale nerozumněli jí. Mluvila naprosto neznámým jazykem, ale mluvila vznešeně a krásně, provázejíc svou řeč ladnými gesty. Nechápali, co říká, ale cítili se zvláštně povzneseně a důležitě. Když skončila, ujal se slova úředníček.

„Teď nastal čas, abyste si zasloužili dar, kterým jsme vás poctili. Běžte, bojujte a věřte, že jsme s vámi. Zabijte všechny, koho uvnitř najdete," prohlásil mírně lámanou němčinou. Sundal si brýle a uložil je do náprsní kapsy, odložil klobouk a kabát, opásal se mečem.

Černovlasá žena se převlékla ze svých staromódních šatů do kalhot. Převlékla - ale jak! Přede všemi si sundala šaty, pečlivě je poskládala, uložila do kufru auta, vyndala odtamtud kalhoty a košili a oblékla se. Ingrid na ni překvapeně zírala, ale zdálo se, že nikdo jiný si toho nevšímá.

I ostatní věznitelé si brali chladné zbraně. Plavovláska si teprve teď cizince doopravdy prohlédla, vrývajíc si jejich tváře do paměti. Obchodníček, tmavovlasá kráska, elegán v drahém obleku, holohlavý muž v těžkém plášti - při pohybu bylo vidět, že na zádech má v látce trhlinu - a podivný mladík s nevýraznou tváří, kterého viděla nyní poprvé, nebo si až teď uvědomila jeho přítomnost…

Ale Ingrid měla na mysli jednu otázku, kterou musela vyslovit, i kdyby ji měli za její troufalost zabít. Přistoupila váhavě k úředníčkovi, o němž si byla jista, že umí německy.

„Pane… Kde je Elsa… moje sestra…?" zeptala se téměř šeptem. Muž se k ní otočil s pozvednutým obočím. Ingrid se přikrčila a nejistým gestem ukázala na cizince v těžkém plášti.

Obchodník se na něj obrátil a cosi zavolal. Holohlavý odpověděl, z jeho hlasu čišelo pohrdání. Zpod pláště vytáhl kinžál a hodil ho Ingrid k nohám. Byla to táž zbraň, kterou mu dívka bodla do zad…

„Buď se se svou sestrou brzy shledáš nebo si najdeš jiné sourozence," řekl úředník.

„Kde je?" zeptala se znovu Ingrid. Nechápala. Nechtěla chápat.

„Je mrtvá," upřesnil poklidně. Dívka jen sklonila tvář, jako když někdo přestřihne provázek, který držel loutce hlavu. Sebrala ze země kinžál a ustoupila zpět do hloučku zajatců.

„Vy dva běžte tudy," přikázal úředník úředním hlasem Ingrid a Georgovi. Oba se poslušně pohnuli k postranní brance do statku, kam byli posláni. Ute, Christopha a Ralfa odvedli věznitelé s sebou na opačnou stranu soustavy hospodářských budov.

Ani Georg ani Ingrid nepomysleli na útěk. Du kannst nicht fliehen… Georg, ozbrojený krumpáčem, se do dvířek opřel jednou rukou. Vylomil je, jako by byla z papíru. Bylo slyšet výstřely a štěkot, na statku se rozsvěcela světla. Ostatní už zaútočili. Mladík a dívka se rychle protáhli dovnitř.

Sotva udělali několik kroků, vyřítili se na ně dva obrovští vlčáci. Ingrid vyjekla a instinktivně pozvedla tesák před sebe. Jeden ze psů se ve skoku na zbraň nabodl, svou vahou málem srazil plavovlásku k zemi. Urputně do něj bodala kinžálem, zvíře po ní dál chňapalo čelistmi a trhalo ji drápy, i když už by mělo být dávno mrtvé. Odkudsi zaznělo několik vzdálených výkřiků. Ingrid si nebyla jistá, jestli sama křičí doopravdy nebo jen v duchu. Bodala a sekala do vlčáka… Bodala ještě hodnou chvíli po tom, co z něj vyprchal život.

Ohlédla se po svém kamarádovi. Georg právě zasadil druhému ze psů poslední ránu krumpáčem. Pak se narovnal a se zaklením se podíval na své pokousané paže.

„Teda, to bylo drsný, co?" prohodil trochu ochraptěle.

Rozeběhli se spolu přes dvůr. Dveře jedné z budov se rozlétly. Proti světlu se rýsovala silueta muže s brokovnicí. Ingrid vyrazila proti němu, v jedné ruce tesák, v druhé kinžál. Nevěřila, že na otevřeném prostranství by se dokázala krýt. Georg jí byl v patách.

Zazněl výstřel, něco prolétlo kolem ní. Zaslechla výkřik a pád. Vrhla se dopředu. Dopadla na muže s brokovnicí, odklonila hlaveň zbraně od sebe. Obránce stihl vystřelit ještě jednou, mimo Ingrid. Dívka zase zaslechla cosi za sebou spadnout na zem. Neohlížela se. Jen zuřivě bodala do svého protivníka oběma čepelemi. Znovu a znovu, hnána touhou zabít ho dřív, než on zabije ji. Rvali se a váleli po zemi, muž bojoval dál, ačkoliv by už dávno měl svým zraněním podlehnout. Ingrid nevěděla o boji téměř nic, ale zběsilost jí dávala sílu a zbraně výhodu. Její protivník slábl, umíral.

Konečně ho strhla pod sebe. Několikrát ho neobratně bodla a sekla do krku, než se jí nakonec podařilo oddělit hlavu od těla.

Nejistě se zvedla. A nevěřícně vytřeštila oči.

Ze dvora přicházel Georg. Scházela mu pravá paže, polovinu těla měl rozstřílenou na krvavou kaši. Bylo jasné, že oba výstřely z brokovnice ho zasáhly. V očích měl šílený, nepříčetný výraz. V příští vteřině se vrhl na Ingrid.

Dívka vykřikla, pokusila se ustoupit, ale klopýtla o mrtvého obránce. Georg ji srazil na zem, zuby vyceněné, jako by ji chtěl pokousat. Tesák vypadl plavovlásce z ruky.

Přece nemůžu Georga zabít… Přece ho nemůžu zabít… Das kann ich nicht machen… Jeho zuby jí cvakly těsně před obličejem. Ingridina ruka s kinžálem byla rychlejší než jakákoliv další myšlenka.

Nezemřu tady! Nechci tu umřít! Georg byl větší, těžší a silnější, ale měl už jen jednu ruku. Ingrid měla ruce dvě a v jedné z nich pevně svírala kinžál. Jeho hrubé zaslepené síle se bránila vědomou zuřivostí, zuřivostí tvora toužícího po přežití.

Georg ji kousl do paže nad loktem, Ingrid zavyla bolestí. Prudce sebou trhla a dostala kinžál přesně tam, kam potřebovala.

Neusnadnila kamarádovi umírání. Kousek po kousku mu odsekávala hlavu od krku. Kousek po kousku, neobratně ale důkladně, dokud se bezhlavé tělo nepřestalo zmítat.

Georgovy čelisti konečně povolily a Ingrid se vysoukala zpod jeho těla. Celá levá paže jako by jí ochrnula, žahavá bolest vystřelovala ze zranění až k rameni a do konečků prstů. Dívka potácivě vstala. Na statku panovalo ticho jako v hromadném hrobě. S kinžálem za opaskem a s tesákem v ruce se vydala dál.

Po původcích útoku nebylo ani stopy. Všude nacházela jen mrtvoly obránců a zotvírané dveře, jako by budovami někdo ve spěchu proběhl a cosi hledal…

Ute měla srdce probodnuté kopím a useknutou hlavu. Opodál ležel Christoph, kterého Ingrid poznala jen podle nezaměnitelné vytáhlé postavy a oblečení. Hlavu mu kdosi ustřelil brokovnicí.

Ingrid si až teď uvědomila, že by měla zvracet. Bylo jí špatně, ale žaludek nereagoval. Několikrát naprázdno otevřela a zavřela ústa. Nic. Vědomí se kroutilo hnusem, ale těla jako by se to vůbec netýkalo.

Dopotácela se do vedlejšího pokoje, který byl prázdný. Zabouchla za sebou dveře a opřela se o ně. Chtělo se jí plakat, ale ze zvyku slzy potlačila, i když kolem nebyl nikdo, kdo by se jí mohl vysmívat. Všichni jsou mrtví… Elsa, Jens, Christoph, Georg, Ute… Všichni jsou mrtví… Kromě mě… A Ralfa…

Dívka se sebrala a začala horečně prohledávat statek. Hledala poslední tělo, poslední potvrzení toho, že je opravdu sama. Napínala uši, jestli neuslyší sténání zraněného nebo volání o pomoc.

Našla však jen další mrtvé - lidi a psy. Nenalezla ani Ralfovo tělo, ani nic, co by jím mohlo původně být. Bezmocně vyběhla do noci vylomenou brankou. Tam, kde předtím stály oba černé automobily, se teď v měsíčním světle táhly jen stopy pneumatik.

Ingrid se otočila a vrátila se zpátky. Procházela už netečně kolem mrtvol, nevšímala si hluku, který způsobovala šílející a plašící se domácí zvířata. Jako ve snách našla kus čisté látky, vymyla a obvázala si ránu na nadloktí, jak nejlépe dovedla. Když si chtěla ošetřit rány, které utržila od vlčáka, zjistila, že žádná další zranění na těle nemá.

Pomalu jí začínalo docházet, že tady stojí špinavá od hlíny a krve, v žalostných zbytcích šatů, s tesákem a kinžálem u pasu, na statku, který se změnil v hrobku. Otupělost vystřídal strach.

Ingrid se rozběhla znovu obytnými budovami, v zoufalé snaze najít něco, co by jí pomohlo… Cokoliv!

V malém pokojíku bez oken našla telefon. Natáhla ruku ke sluchátku. A zarazila se. Nikdo mi neuvěří, co se stalo… Nikdo mi to neuvěří…

Slzy a vyčerpání. Najednou Ingrid cítila, že padá na zem. Nebránila se únavě, nebránila se milosrdné tmě, kterou přinášel spánek.

Zůstala ležet na podlaze, stejně bezvládná jako mrtví, kteří jí dělali společnost.

Nad stromy pomalu stoupalo slunce, aby se podívalo na hrůzy minulé noci, o nichž mu možná vyprávěl měsíc.