Miko Midori - První dech

Miko Midori - První dech

Sarah


Toto je první povídka na Prague by Night, která se zabývá Kindred of the East. Protože většina z českých hráčů nezná reálie neživota Kuei-Jin, přidám na úvod několik slov o reáliích východních upírů. Ti totiž nejsou potomky Kainovými, ale k druhému životu se probouzejí proto, že je k tomuto světu váže většinou nějaký nesplacený dluh, nejčastěji pomsta. Tato povídka od Sarah je první část osudů Japonky Miko Midori. Miko ještě neprožila svůj "druhý dech", ale její osud jí pilně připravuje k probuzení do světa asijských nemrtvých. Harald




1.
Stála jsem už dlouho před oknem a pozorovala ulici pod sebou. Sněžilo a těžké vločky se pomalu hroutily z šedých mraků k zemi. Lidé uspěchaně kráčeli po mokrých rozmáčených chodnících a snažili se ukrýt do svých kabátů, šál a klobouků. Vyhýbali se občasným gejzírům z auty rozcáknutých louží a ve své osobní zúžené periferii vidění se neosobně míjeli jako šediví duchové.
V kuchyni zuřivě pískala konvička s vodou. Prošla jsem svým tichým bytem a zalila s ní lístky čaje, které zavířily vodou stejně jako vločky za oknem. Bylo mi prázdno. Ještě, když jsem dosedala na měkké polštáře sedačky. Chvíli jsem, s nohama přes opěradlo pozorovala bílou oponu za oknem a potom jsem i to vzdala. Položila jsem se a pozorovala svůj odraz v zrcadle na stropě. Přemýšlela jsem, jak dlouho to může být, co se můj život změnil, odešel a navždy mě zanechal samotnou. Měsíc, týden? Možná i rok. Ještě stále se mi občas zdá o smrti mých rodičů, o tom všem co mě potkalo, o tom, že stojím venku pod oblohou a nemám strach z toho nedozírného prostoru.
Natáhla jsem se pro drobnou bílou misku s čajem a podržela jej v dlaních na svém břiše. Hřál a to teplo mi něco připomínalo. Lásku? Krev mých rodičů? Vlastně jsem nebyla tak sama, jejich smrt mě provázela jako nerozlučná společnice celým mým bytem.
Stále tomu nemůžu věřit!Netknutou misku jsem položila zpět na stolek a schoulila se do klubíčka na bílé sedačce. S pevně semknutými víčky jsem myslela na oblohu - modrou a plnou slunce, na noční oblohu plnou hvězd a nad světly města pod sebou. Byl to závratný pocit blaženosti. Vedle mě se ozvalo tiché zavrnění a v náručí se mi schoulilo černé klubíčko tepla a lásky. Pohladila jsem kočičí kožíšek a přivinula jej pevněji k sobě. Takači porušil sterilitu ticha a kompaktnosti a tato disbalance projela mým srdcem jako klíč k tajným dveřím vzpomínek. Na černý kožíšek dopadly první slzy a dopadaly spolu s vločkami za oknem ještě dlouho do noci…

2.
Moji rodiče nebývali nikdy příliš typickými Japonci. Vlastně si nesmírně užívali evropský styl , který se na nás valil z televize.
Táta měl hráčský klub. Tam jsem pobrala nejednu zkušenost, ale ne všechny byly kladné. Vesměs však pro život velmi praktické. Některé však ovlivnily můj život - drasticky, na dlouho... na vždy.

... mohlo mi být sotva třináct, když za otcem přijela ta skupina podivných gaijinů. Ještě jsem chodila do školy, ale odpoledne jsem trávila v tátově podniku pozorováním těch podivných mužů. Jeden z nich byl na mě vždycky moc hodný a milý. Jenže časem už to přestávalo být příjemné. Začínala jsem z něj mít strach. Jednou, chvíli potom, co jsem se vrátila ze školy, přišel k nám domů - rodiče ještě nebyli doma a tak jsem mu nabídla, v duchu správného vychování, ať na ně počká. Na to, jak to tehdy skončilo, jsem nikdy nezapomněla. A nikdy nezapomenu. Bylo to ponižující, bolelo to a já jsem probrečela dlouhé noci, ještě roky po té události. Dodnes se mi ve snech vrací pohled na mé nohy plné modřin a kalužka krve tvořící se mi v klíně a stékající na bílé dlaždičky v koupelně. Tvořila podivné obrazce a já se tehdy snažila uhodnout, co to je. Bolest to nezaplašilo...

Roky šly, rodiče se to tehdy nedozvěděli - myslela jsem, že by mě za to nenáviděli, a strach z toho, že by se mě zřekli, byl podstatně vyšší než ponížení. Dnes už vím, že to byla chyba. Dnes. Ta zkušenost ve mně zanechala hluboké šrámy a možná právě to mne tehdy nasměrovalo na cestu, po které nyní kráčím.

... nedlouho poté u nás ve škole otevřeli kurzy sebeobrany. Sport mi přinášel dočasnou úlevu a já při něm zapomínala. Nikdy jsem však nezapomněla úplně. V letech, kdy většina mých spolužaček objevovala první vztahy s chlapci, jsem zjistila, jak moc je nenávidím. Jedno, jestli stejně starý chlapec, dítě či stařec. Bylo to hluboko ve mně a já s tím nebojovala. To se bohužel negativně odrazilo i doma. Netrvalo to dlouho a mé rodinné neshody mne vyhnaly pryč. Bylo mi čerstvých devatenáct a dík shovívavosti mé matky jsem získala vlastní byt v nízkém nepříliš moderním domě s podivnými nájemníky.
Škola už dávno skončila, na universitu jsem se nedostala, ale i vzdělání, které mi střední škola poskytla, mi pomohlo získat práci v jedné americké firmě...


Po čase jsem zjistila, jak neskutečně smutno mi je. Kontakty s přáteli byly vesměs nulové - většina mých přítelkyň byla vdaná a má nenávist mě odsoudila k samotě. Snad to byla tehdy náhoda, která mi jednoho letního podvečera cestou z práce přivedla do cesty malou, chvějící se kuličku chlupů, ze které se po době usilovného vykrmování vyloupla kočka, snad osud. Přesto jsem našla přítele, který zastupoval všechno to, co můj život postrádal. Alespoň jsem si to myslela. Začala jsem mu říkat Takači - podle mého oblíbeného dětského hrdiny - a on se docela ochotně stal středobodem mého stereotypního a prázdného života.

... otec měl už delší dobu problémy. Měl mnoho dluhů a jeho herna pomalu přestávala vydělávat. Moc jsem o tom nevěděla, žila jsem už dobré dva roky mimo tuhle zvláštní hierarchii. Všechny tyhle drobné problémy vyústily jedné zimní noci v peklo...

Myslím ale, že jsem se ještě nezmínila o své matce. To musím napravit. Byla to moudrá žena. A, ačkoli to otec nikdy nechtěl přiznat, měla moc a vědomosti, kterými jen tak někdo nedisponoval. Otevřela si krámek se všemi možnými léčivými předměty, rostlinami a bůhvíčím ještě. Vložila do něj všechny své znalosti, které ji naučila má babička. A těch rozhodně nebylo málo. Byla v naší čtvrti vědmou i porodní bábou, lékařem i obvazem na poraněnou duši. Vyprávěla mi historky o temných stvořeních západu, démonech východu, o rovnováze, která udržuje svět živých pohromadě, oddělený od světa mrtvých. Nikdy by si nezasloužila zemřít tak, jak jí to osud nakonec uchystal.

... otec se rozhodl, že by chtěl vidět opět svou rodinu pohromadě. Dokonce mi osobně zatelefonoval. Nedokázala jsem toto pozvání odmítnout. Jeho hlas zněl unaveně a trochu smutně. Souhlasila jsem a cestou k němu jsem se rozhodla zastavit se u matky. Je zvláštní, jak moc detailně si ty okamžiky pamatuji. Cestu zasněženým přístavem. Hořící barely, bezdomovci, stopy v rozbláceném sněhu. Tovární čtvrť se svou ponuře šedivou architekturou. Světla neonů, pochmurná, temně fialová obloha bez měsíce. Úzká ulička ústící u dveří matčina obchůdku. Její usmívající se tvář za sklem výlohy. Poslední zákazník. Přivítání. Matčina drobná postava v koženém kabátku zápasící se zatuhlým zámkem dveří. Vítězství. Kroky chroupající sněhem. Rozhovor o životě, o ničem a o všem. Zakouřené, ale teplé objetí otcovy herny...

Tehdy jsem opravdu netušila, co se bude dít. Asi nikdy otci neodpustím, že nás vystavil takovému nebezpečí, přestože o něm zřejmě věděl. Možná si byl až příliš vědom, co nastane.

... usadili jsme se u stolu stranou od ruchu hrajících skupin podivných individuí. Příjemné přítmí, vynikající jídlo. Zvláštní pocit a mrazení v zátylku. Šustění karet, rachtání hracích kostek, přesouvání herních kamenů Go. Zachycení pohybu na kraji periferního vidění. Prudký pohyb předem mnou. Křik. Vyděšený matčin obličej. Krvavá skvrna na její blůze. Díra v otcově hlavě chrlící krev. Těsně nad okem, ne víc než dva centimetry. Hasnoucí pohled, bělmo. Pád. Zvuk tříštěného dřeva.. Na zemi, malá černá, lesklá. Vábivá. Shýbám se pro ni a v ruce mě mrazí její pažba. Zvedám ruku. Výstřel. Výstřel, výstřel. Výstřel. Nevolnost. Cvak. Cvak, cvak. Dopadám na kolena, zvracím. Ticho. Sténání, nářek, ledový děs v mé hlavě.
Tehdy jsem pochopila, co všechno může být peklem. Ztratila jsem najednou vše, co jsem ještě měla. Alespoň mi to tak připadalo.
Zvedám se, svět se houpe, ztrácí perspektivu. Ledový vzduch. Zbraň opouští mou ruku, tiché žuchnutí ve sněhu. Světla aut, hluk, hovor, tváře, houpou se. Míjí mě dav děsivých démonů nejasných tvarů. Neony, divoký rytmus hudby, pach škvařeného tuku. Vyděšené pohledy. Železitá chuť na mých rtech. Zima. Krok, krok - je to tak těžké. Tázavé pohledy. Nové vlnobití. Slabost. Mé srdce se rozhodlo vyskočit z hrudi ven do ledového vzduchu. Dům. Můj dům. Tovární výtah. Tížící šaty. Strhávám je, nemohu dýchat. Zima. Krok, krok, krok - koupelna. Bílé dlaždičky. Vzpomínka. Blesk. Nohy plné podlitin. Bolest. Nevolnost. Dunění vody ve sprše. Válečná salva na počest královny Smrti. Horká voda laskající mé tělo, zmrzlou duši. Prázdnota uvnitř mě. Drsný ručník, studené dlaždičky. Postel, měkká, teplá. Pláč. Tma. Spánek. Sen. Všechno znovu. A znovu. A znovu. Budím se s výstřelem. Mé oči bloudí po temné místnosti. Pláč. Bolest. Prázdnota... PROČ?!


3.
Otevřela jsem oči a málem se zalkla tmou kolem sebe. Na nose mě zašimral Takačiho ocásek. Pohladila jsem jej po hřbetě a posadila se. Bílá miska s netknutým čajem stále ještě ležela na stole přede mnou. Natáhla jsem se pro ní a rozsvítila zapalovačem několik svíček rozestavěných po pokoji. Sálalo z nich vlídné teplo a kontrastovalo s ulicí pod mým oknem. Netušila jsem, kolik může být hodin, ale byla skoro prázdná. V protějším domě bylo rozsvícené jedno jediné okno a v něm stála postava stejně jako já. Byl nějaký chlap a nebylo to poprvé, co pozoroval mé okno. Ucukla jsem stranou a zády se opřela o zeď. Bezradně jsem se rozhlédla po pokoji. Začínala jsem mít hlad. Zvedla jsem telefon a objednala si nějakou thajskou specialitu. Proč? Asi proto, že jsem toho moc nesnědla a Takačimu chutnala z jídelníčku donáškové služby nejvíc.
Za půl hodiny na mé dveře kdosi klepal. Došla jsem ke dveřím a přes řetízek je pootevřela. Ten mladík na sobě neměl uniformu Kanton Quick Food, ale v náručí držel moji večeři. Zeptal se, jestli smí dál. Přišlo mi to v tu chvíli tak neskutečné, že jsem tam za pootevřenými dveřmi stála dobrých pět minut. Návštěva mě lákala, ale na druhou stranu jsem jej vůbec neznala. A byl to chlap.
Celou dobu nic neřekl, potom se zeptal ještě jednou zda smí jít dál a já ho pustila. Sama jsem se vyděsila jeho prvního kroku přes můj práh. Vešel dovnitř zahalený vůní kari a zůstal přes noc a potom ještě dlouho v mém životě.
Představil se jako Kenji a vyprávěl mi, že byt v protějším domě patří jeho rodičům. Takačimu se nový návštěvník moc líbil a tak se mu po chvilce stočil do klubíčka na klíně a usnul. Uvařila jsem čaj a poslouchala dlouho jeho monologu. Vyprávěl mi o svých přátelích, práci, o všech novinkách venku. Dozvěděla jsem se, že od té události v otcově herně už uběhl měsíc.
Ještě než ráno odcházel se mě zeptal, zda mě smí někam pozvat. Odmítla jsem při představě prázdné ulice, ale nabídla mu, že může přijít, kdykoli bude chtít. Když se za ním zavřely i domovní dveře přešla jsem k oknu a pozorovala, jak v poklusu kličkuje zasněženou ulicí k protějšímu domu, skrývajíc obličej do límce bundy. Ještě než zmizel ve dveřích mi zamával a já jemu.
Obešla jsem pokoj a sfoukla všechny svíčky. Zatáhla závěs a v ložnici dopadla do objetí měkoučkých polštářů. Za chvíli se ke mně přitulil i Takači. Znovu a znovu jsem si přehrávala předchozí události, dokud jsem neusnula.

4.
Už za tmy mě probudil zvonek u mých dveří. Mátožně jsem se zvedla a došla k nim. Nejdřív mě zarazilo, že za nimi stojí Kenji - celou dobu jsem byla přesvědčená, že se mi to jen zdálo, ale nebylo tomu tak. Přinesl s sebou opět vůni jídla a malý balíček.
Když jsme se najedli nabídl mi, že mě vezme do města. Na své motorce. Musela jsem odmítnout, ale nechtěl mě poslouchat. Vysvětlila jsem mu, jak na tom s velkým prostorem jsem a on pozorně poslouchal. Nakonec rezolutně prohlásil, že to musím překonat a nechal mě převléct do teplého oblečení. Když jsem ale shledala, že v mém šatníku nic tak teplého není, pohotově vybalil balíček. Byla v něm kožená bunda, ne nová, o to však stylovější. Oblékla jsem si ji, ale připadala si hloupě, trochu jako sněhulák posedlý rockn'n'rollem.Přes to všechno v mém srdci hlodal strach a naplno se projevil u domovních dveří. Sotva je Kenji otevřel zkameněla jsem a nebyla schopná pohybu. Sníh se proplétal kolem rozbitých lamp na ulici a já strašně moc chtěla jít ven. Cáry mraků čas od času odkryly kus hvězdnaté oblohy jako svůdná koketa a já chtěla jít ven. Čerstvý mrazivý vzduch ovanul mou tvář a já nemohla udělat ani krok. Po tváři se mi začaly kutálet slzy, cítila jsem strašné ponížení, a chtěla ven a nemohla.
Kenji stál venku v chumelenici a povzbuzoval mě. Nakonec k mému překvapení zaútočil jedovatou poznámkou, která rozhodla - řekl cosi ve smyslu, že si myslel, že nejsem jenom třasořitka a že doufal, že ve mně nalezne víc odvahy. Vzteky (ten pocit jsem už tak dlouho nepoznala, že mě samotnou překvapil) jsem se po něm vrhla, snad jsem mu chtěla tenkrát vydrápat oči, snad ho uškrtit vlastníma rukama. Každopádně, než jsem se nadála, stála jsem venku a domovní dveře se za mnou definitivně zavřely.
Rozklepaly se mi nohy, ale dokázala jsem stát. Plaše jsem se rozhlédla kolem a nával adrenalinu začínal postupovat od roztřesených nohou přes srdce až do hlavy. Musela jsem štěstím křičet, skočila jsem Kenjimu kolem krku a ještě dlouho poté jsme se koulovali jako malé děti venku, mimo dům. Pod obrovskou, cáry mraků potaženou oblohou. Plakala jsem tehdy radostí ještě když Kenjiho motorka nabrala rychlost a vezla nás daleko od mého bytu.
Ten den se změnil můj život podruhé.

5.
Během několika měsíců jsem se začala seznamovat s Kenjiho přáteli a jak se později ukázalo, byl členem jednoho z pouličních gangů ovládajících podsvětí Tokia. Pravda je, že měl dlouho problémy s tím, že přivedl někoho nového, ale dařilo se mi zúročit svou nenávist a pomstu na rodičích a tak mě přijali mezi sebe vcelku bez výhrad.
Začala jsem pro ně pracovat a v podstatě se znovu narodila. Celý ten gang nemohl mít víc než dvacet členů, ale pro ostatní organizace podobného rázu byl zajímavý až dost. Možná proto, že jsme měli na dodávky všeho toho svinstva, které jsme distribuovali, výjimečné štěstí. Veškerá naše činnost se odehrávala v přístavu a jemu přilehlých čtvrtích a zároveň, což jsem tehdy ještě netušila na území Bijamonů. Ale to bych předbíhala.
S Kenjim jsme byli jako sourozenci (tak dobře, občas se to trochu zvrhlo, ale vesměs jsme se k sobě opravdu tak chovali) a přestěhoval se ke mně. Můj byt oživl a kromě vůně zapálených tyčinek se tu občas povalovala vůně opia a tu a tam rozsypaný bílý prášek na skleněné desce stolu vypovídal o orgiích, které se zde odehrávaly. Postelí mi procházel průvod dívek i chlapů - podle toho jak bylo za potřebí, nebo jak jsem měla chuť. Zdálo se, že jsem svou nenávist nakonec překonala. Omyl. Pouze jsem v té době už nebyla schopná cítit nic než pomíjivé štěstí vyplývající z drogové závislosti.
Peníze se jenom hrnuly a já dělala jednou špeha, podruhé děvku abych se dostala k šéfovi jiné organizace, potřetí jsem jen někoho hlídala. Můj život jel na nadzvukových kolech bílou stopou a vypadalo to, že už se z těch tristně božských rán nikdy neprobudím. A rozhodně mi to nevadilo. Ničeho jsme se neštítili a ta bílá cesta za námi byla usviněná od krve lidského odpadu stejného, jako jsme byli i mi. Jenom jsme si to nepřipouštěli.
Scházeli jsme se v jednom podniku v centru. Zpola diskotéka, několik barů a drogy celého širého světa ke koupi. Milovala jsem ten rej světel, těl a ledovou jistotu Narbushiho, tamního barmana. Srkala jsem tam u parketu večer co večer jednu Bloody Mary za druhou a když bylo zapotřebí udělala jsem co mi řekli.

6.
Jednoho večera za mnou Kenji přišel, že máme práci v přístavu. Posbírala jsem svejch pět švestek a vyrazili jsme pohromadě naším malým bouráčkem (pravda je taková, že ta mrcha zabírala skoro celou ulici a protijezdci se nám museli vyhýbat). Přístav byl ve tři ráno prázdný a jenom moře usilovně šplouchalo o betonové sloupy kotvišť. Malé rejdařské loďky spokojeně skřípaly v mlžném oparu blížícího se rána a my se v té vlhké zimě vydali na místo srazu. Nikdo nic neříkal a kolem nás se ozývaly jen naše kroky a vzdálené kapání sražené mlhy do lesklých kaluží odrážejících zamračené nebe a síť rezavých trubek.
Bylo to poprvé co jsem ucítila ten podivný pocit, sevřel ledovou rukou moje srdce a tou druhou můj mozek. Chtěla jsem se zeptat, za kým to vlastně jdeme - všichni se tvářili tajemně jako sbor kulturních atašé na výletě v Karpatech, ale to už jsme vcházeli do haly s těžkými dřevěnými vraty. Když jsme je odsouvali, znechuceně zaskřípaly do ticha. Uvnitř haly byla tma a tak jediné světlo, které do ní pronikalo byl tenký paprsek z přístavní lampy před ní. Naše dlouhé stíny se přehouply přes jeho hranici a splynuly s tmou. Moje oči si jen pozvolna zvykaly, ale po chvilce jsem spatřila několik postav a ke svému zděšení temný odlesk na hlavních zbraní v jejich rukou.

7.
Po krátkém rozhovoru zbraně zmizely ve tmě a mě řekli, ať počkám venku. Pokrčila jsem rameny a protáhla se světelnou clonou nazelenalého světla ještě s jedním z nás. Zevnitř se ozýval tichý hovor a zdálo se, že všechno probíhá podle představ mého šéfa. Stála jsem tam v zimě, mokro bylo takové, že ani kožený kabát mě před ním neochránil a cigarety tak vlhké, že nešly zapálit.
Kousek ode mě stál Čiko a neustále poskakoval a přešlapoval se sirkou v puse, kterou zuřivě žužlal. Byla mu evidentně zima ještě větší než mě. Drobný štěrk pod jeho podrážkama čvachtavě skřípal na rozpadajícím se betonu a mě se chtělo spát. Už jsem skoro odplouvala do říše nočních můr, stejně jako každou noc, když se hovor uvnitř skladiště rozohnil.
Nenápadně jsem nakoukla dovnitř. Už tam nebyla tma - uprostřed té nevelké plochy stál hořící barel a kolem něj v kruhu deset mužů. Tři z nich byli naši a zbytek podivní muži v brýlích a dlouhých černých kabátech. Jeden z nich byl černoch a vedle něj stáli dva běloši. Vzduch nad barelem se chvěl a vytvářel dojem, že černochova tvář je jen jakousi podivnou mihotající maskou, skrz kterou probleskávala jeho děsivá pravá podstata.
Když jsem se otočila, zjistila jsem, že Čiko je vysoce nervózní. Chtěla jsem se ho zeptat, ale naznačil mi prstem přes rty ať mlčím. Potom hlavou kývl směrem k příjezdové cestě do přístaviště. Pomalu jsem se otočila tím směrem. Původně tam stála auta dvě, teď tam byly čtyři a tu a tam se nedaleko nás mlhou mihla tmavá postava. Začala jsem tušit velké nepříjemnosti. Nenápadně jsem odjistila zbraně pod kabátem a Čiko si hlasitě odříhnul - naše znamení pro nepříjemnosti.
Vevnitř se diskutovalo čím dál tím ostřeji, než padl první výstřel.

8.
Od té chvíle jako by se všechno zpomalilo na dvojnásobný čas. Rozrážím dveře do skladiště a uskakuju před kulkama, který svištěj zatraceně blízko. Vytrhávám z podpažního pouzdra obě pistole a střílím. Kenji vybíhá neskutečnou rychlostí ven ze skladiště, zbylí dva parťáci leží na zemi mrtví. Čiko střílí z rohu naproti mně po zbylých třech zrádcích - černochovi a dvou běloších. Ustupují, jdeme za nimi, když se ozvou další výstřely přímo za námi. Rozžhavená jehla mi projede nohou, druhá ramenem, třetí bokem. Ještě dvakrát tříkrát stisknu spoušť, než mi dojde síla. Potom dostávám čelní ránu od nějaké velké, vlhké, černé hmoty.

9.
Někdo mě někam táhne. Cítím se neskutečně slabá. Je mi zima a celá se klepu. Coje… kdoje… coseděje… Slyším hlas, který se v oslizlosti nezadá s kapotou auta, na kterou dopadám. Nerozumím těm cizím hlasům. Nevím jestli se mi to zdá, ale postava, která se tyčí nade mnou má na hlavě rohy a oči jí rudě září. Začíná ze mě rvát roztrhané oblečení. Snažím se bránit ale nemám sílu. Obrací mě na břicho a lokty bolestivě láme za záda. Cítím chuť krve v puse a zápěstí mám odumřelá. Na jedno oko skoro nevidím a zima je jako miliony špendlíků zabodaných do mého zakrváceného nahého těla. Cítím náraz a tupou bolest mezi nohama. Trvá mi docela dlouhou dobu, než mi dojde co se děje. Chci řvát, že nechci, že to bolí, že je všechny zabiju, že je nenávidím - protože to jsou chlapi, protože mě v tom parťáci nechali, protože bílé kachlíky na podlaze sprchy a červená loužička v mém klíně. Chci pryč ze svého těla a místo toho se propadám se do rudé tmy.
Nohy mám stále od sebe a nade mnou zběsile přiráží svou hmotu na mě obrovský temný stín. Rudé mžitky tančí před mýma očima kankán a já nemůžu dýchat nosem, mám v něm zasychající krev, která mi proudí do krku druhou stranou. Dostávám facku… všechno mizí…
Dusím se, dávivě kašlu krev a sebemenší pohyb mě bolí. Nemůžu hýbat rukama ani nohama. Když rozlepím oči, vidím, že levou ruku mám ohnutou v neskutečném úhlu. Ležím v rozpáleném oleji bolesti a do mé probouzející se mysli se vkrádá ponížení. Temný stín přede mnou začíná dostávat jasnější kontury a jeho černou tvář doprovází kruh dalších démonů. Obraz každé té tváře se mi vrývá do paměti jako nůž na mém krku. Černoch si zapíná kalhoty.
Pokouším se zařvat, jak moc ho nenávidím, že ho zabiju a všechny ostatní taky. Zachraptění, které se mi prodere přes krví seschlé rty se tomu příliš nepodobá. Samolibě se usmívá. Sahá pod sako, vytahuje pomalu pistoli. Posílá mi vzdušný polibek svých masitých rtů.. cítím tlak hlavně pistole na svém čele… strach… bolest… nenávist… …