Krev na rtech

Krev na rtech

Roman Bobek

I.


Chladný vzduch tlačený před vlakovou soupravou se prohnal kolem několika cestujících stojících na peróně stanice metra a rozcuchal Petrovi účes. Zaskřípěl zuby a prsty zajel do vlasů, aby se vrátily do své původní podoby. Souprava dojela do stanice a dveře se jako na povel otevřely. Nastoupil do vagónu a posadil se na prázdnou sedačku. Ruce zabořil do kapes kožené bundy a pohled zaryl do špinavé podlahy. Hlavou se mu teď honilo hodně myšlenek. Poslední dobou se jejich akce stávaly čím dál tím nebezpečnější, na to už si docela zvykl, ale tenhle obchod se zdál jako holé šílenství. Nikdo z nich nevěděl, co jsou ti chlapi zač. Prostě jednoho dne zastavili Zika na ulici, zatáhli ho do temnýho kouta a tam si to s ním vyříkali z očí do očí. Mohli to bejt stejně tak policajti, jako členové nějakého jiného gangu, chtějící se dostat konkurenci na kobylku.
A pak tady byl ještě ten zvláštní pocit. Mrazení až v morku kostí. Jako by ho celou dobu někdo pozoroval. Tuhle možnost zavrhoval, jako paranoidní představy a přikládal to spíš nervozitě z poslední doby. Stále častěji si uvědomoval, že začíná jít o hodně. Když už o nic jinýho, tak o život. A to byl setsakra důvod.
Vlaková souprava rychle projížděla tunelem a ve stanicích se zastavovala jen krátce. Jako by strojvedoucí věděl, že Petr spěchá. Díky tomu se dostal na konečnou poměrně brzy. Rychle vyběhl po eskalátoru a vyšel otevřenými dveřmi ven. Ostatní už tam stáli. Otlučená dodávka byla zaparkovaná ve stínu a obklopená hloučkem mladých mužů. O něčem se tiše bavili. Petr zamířil přímo k nim. "Kde se flákáš?!" spustil očividně nejstarší z nich, "budeme rádi, když tam přijedeme včas." "Nemůžu za to, že metro jezdí tak pomalu," odpověděl nevzrušeně Petr. "Tak si měl jet tím před ním," nevzdával se druhý. "Kdybys mě tady přestal buzerovat, tak bychom to ještě možná stihli včas," usadil ho Petr. Nejstarší popotáhl nosem a odhodil na zem nedokouřenou cigaretu. "Jedeme," řekl naštvaně a otočil se k autu.

Stříbrné tečky blyštící se jako křišťál trhaly noční tmu a dávaly noci ochutnat i v těchto pozdních hodinách alespoň v malých kapkách hořkost dne. Nad jejich hlavami jim po šesti pruzích antracitově černého asfaltu duněly kola desítek a stovek aut, mířících neznámo odkud neznámo kam.
Petr vyskočil z dodávky a pohledem přelétl dva vysoké betonové pilíře mostního sloupu. Zašlá šeď jejich těl byla zahalena do pestrobarevných ornamentů a nečitelných nápisů postpostmoderního umění nočních pouličních malířů. Z velké drenážní roury trčící z prudkého svahu kousek od nich vytékala úzká stružka vody, zurčící v betonových kaskádách a umělohmotných odpadcích.
"Nikdo tady není," řekl znechuceně Petr. "Jestli jsme je kvůli tobě propásli," zaskřípal zuby nejstarší. "Spíš si z tebe někdo udělal srandu," neodpustil si dosti kousavou poznámku Petr, i když věděl, že vytrhne stavidlo nádrže zadržované nenávisti a agresivity. Se samozvaným vůdcem jejich party nikdy neměl nic společného a už od začátku si nepadli do noty. Jeden podrýval autoritu toho druhého a byla jen otázka času, kdy se věc dostane do fáze fyzického napadání. Nebýt morálních zábran, určitě by si to vyříkali někde v temném zákoutí s boxery v pěstech.
"Máš mě za debila?" zavrčel nejstarší. Petr se na něj podíval dosti pohrdavým podhledem. "Jednoho dne ti tu tvou nevymáchanou držku rozbiju!" vykřikl vůdce a výhružně pokročil vpřed. "Už se těším," zatnul zuby Petr, "udělám si z tvejch zubů náhrdelník." Nejstarší zajel rukou do kapsy a bleskově vytáhl vystřelovací nůž. Naštěstí zakročili ostatní. Jeden ze členů party ho chytil za ruku s nožem, druhý za druhou ruku a stáhli ho dozadu. "Ježíši Kriste, zešíleli jste?" zasyčel někdo. Petr, který se očividně lépe ovládal, se tiše zasmál. V tu samou chvíli se kousek od hloučku chlapců objevilo několik postav. "Ale, ale, pánové," pronesl pomalu vysoký muž s krátkými černými vlasy, oblečený do dlouhého volného pláště. "To není dobrá vizitka, když se perete mezi sebou," pokračoval otcovským tónem. Petr pokrčil rameny. Zjišťoval, že je mu to jedno, jak bude jejich gang působit na okolí. Nejstarší se vytrhl svým společníkům a udělal krok ke skupince příchozích. "Ale… ne," zakoktal se, "všechno je v pořádku." Na jeho tváři bylo vidět, jak moc chce všechno urovnat. Mužův pohled sklouzl na nůž v jeho ruce. Nejstarší si uvědomil, jakým dojmem teď asi působí a nůž rychle schoval zpět do kapsy. "Můžeme přejít k obchodu?" zeptal se poté. Petr se k němu otočil zády a zakroutil hlavou. "Divím se, že jim rovnou nestáhl kalhoty a nevylízal prdel," řekl tiše, aby ho skupinka mužů neslyšela. Nejstarší zaskřípal zuby, ale jinak na sobě nedal nic znát.
"Pochopitelně," kývnul muž v plášti a pokynul svému společníkovi. Ten zvedl ze země malý kovový kufřík a podával ho nejstaršímu. Nejstarší se široce usmál a s lesknoucíma se očima se po něm natáhl. Muž však ucuknul. "Peníze," řekl pomalu ten v plášti. "Samozřejmě," horlivě přikyvoval nejstarší a z kapsy bundy vyndal silný štos bankovek. Chvějící se rukou ho podal muži s kufříkem a vzal si od něj pro něj tak cenný předmět. Rychle si ho položil na předloktí a prsty se dotknul zámků. V tom se ozval muž v plášti: "Neotevírejte to." Nejstarší se na něj zmateně podíval. "Proč?" zeptal se nechápavě. V ruce muže s kufříkem se objevila velká černá pistole s namontovaným tlumičem. "Museli bychom to zavírat," řekl a stisknul dvakrát spoušť. V hrudníku nejstaršího se objevily dvě velké díry, ze kterých začala prýštit temně rudá krev. Podíval se na muže nechápavým pohledem. Muž v plášti lehce zavrtěl hlavou. Nejstarší pomalu dopadl na kolena. Upuštěný kufřík kovově zaduněl na betonové ploše. Mladík se zlomil v pase a pád nezastavila ani téměř bezvládná ruka vzepjatá proti zemi. Kovové přezky na jeho kožené bundě zazvonily místo pohřebních zvonů, aby mohla jeho duše opustit v klidu tělo a odletět do nebe. Ale tahle si určitě spletla směr.
Petr se otočil jakmile uslyšel dvojí cvaknutí závěru pistole. Srdce, tlukoucí teď o něco rychleji než jindy, se rázem zastavilo, když spatřil tělo nejstaršího klečící na zemi. Ostatním členům jeho party se ve tvářích zračilo překvapení, úlek i hrůza v jedné tupé, nepřirozené masce. Když odtrhl oči od umírajícího vůdce jejich party, pohlédl na muže stojící proti nim. Vedle toho v černém plášti stáli další dva, odění do drahých obleků. V rukou v kožených rukavicích svírali pistole a doteď kamenné tváře jim rozrýval škodolibý úsměšek. "Past," blesklo Petrovi hlavou. A následovalo slovo mnohem prozaičtější: "Průser." Hlavě pistolí v rukou dvou zabijáků se zvedly a zamířily jako prsty samotné smrtky do hloučku ještě stále překvapených členů Petrova gangu. Na prví výstřely ale mladík nečekal. Obrátil se zpět a několika dlouhými skoky se přenesl do relativního bezpečí za tělo mohutného mostního pilíře. Za jeho zády tiše cvakaly spouště dvou pistolí. Petrovi kamarádi právě umírali jako zvířata v houfu a v tvářích měli stále ten nechápavý a překvapený výraz. V tu chvíli, kdy si to uvědomil, se mu zpěnila krev v žilách. "Proč? Co jsme udělali?" nechápal, měl vztek. Na nejstaršího, na ty tři za ním, na sebe… Pocit vzteku ale rychle zatlačil pud sebezáchovy. "Jak teď odtud pryč a přežít to?" ptal se sám sebe. Byl vlastně v pasti. Dopředu k nim běžet nemohl. Na druhou stranu od nich taky ne. Odkryl by se a to, že by k nim byl zády, by je asi taky moc nezajímalo. "Proboha, co teď?" začal propadat zoufalství Petr. V tu chvíli se k jeho uším donesl slabý zurčivý zvuk vody. "Drenážní roura," blesklo mu hlavou. Byla necelých deset kroků od něj. Kdyby vyrazil rychle a hned do ní skočil, mohl by je zmást. Rourou by se pak dostal někam na dálnici. Ale co když nebude dost rychlý nebo se zarazí při lezení dovnitř? "Je támhle za tím sloupem," řekl muž v černém plášti. Na betonu se ozvaly kroky drahých bot s tvrdou podrážkou. To Petrovi stačilo. Rychle se odrazil a rozeběhl se k drenážní rouře. Jeho mysl vybičovaná adrenalinem k maximálnímu výkonu se teď nezmohla na nic jiného než na počítání kroků. "Jedna, dvě, tři… Ta roura je nesnesitelně daleko, teď se do něj musí zákonitě trefit… čtyři, pět, šest… ještě kousek… sedm." Skrčil se a po hlavě vletěl do široké odpadní roury. Dopadl na všechny čtyři, chvíli hledal ztracenou rovnováhu a pak… otevřel oči. Zvládl to. Málem vykřikl radostí. Křísnutí kulky u vlezu do roury ho však vrátilo do tvrdé reality. Teď se musel dostat pryč z tohohle betonového sarkofágu. Rychle se začal po čtyřech plazit tmou. Neviděl nic, ale jasně cítil, jak potrubí začíná stoupat a míří nahoru k dálnici. Jenom doufal, že se tudy dostane ven a nevleze do pasti.
I přes příkrost stoupání postupoval docela rychle. Rukama se zapíral do stěn trubek a škrábal se vzhůru. Po chvíli zahlédl vysoko nad hlavou záblesky světla. Tam musel být východ ven. Jediná věc, která ho udivovala, bylo, že za sebou neslyšel své pronásledovatele. Nemohl uvěřit tomu, že by se za ním nepustili.
Asi po pěti minutách usilovné činnosti se vyškrábal rourou až k jejímu druhému konci. Přímo nad hlavou měl těžkou litinovou mříž kanálového poklopu. Slyšel rachot motorů projíždějících aut, takže odhadoval, že bude někde na krajnici dálnice. Teď se ale musel dostat ven. Zapřel se nohama ve spáře vzniklé mezi jednotlivými prstenci tvořících odpadní rouru a rukama zatlačil na víko. Cítil, že se lehce nadzvedlo, ale sílu na jeho úplné odsunutí neměl. Musel na to jinak. Posunul se o kousek výš, znovu se zapřel nohama, tentokrát o spáru výš a zapřel se do víka ramenem. Vší silou zatlačil na těžkou mříž, která po krátkém přemlouvání povolila a nechala se odsunout. Byl na svobodě. Musel uznat, že ve stísněné prostoře odpadní roury se cítil dost nesvůj. Naštěstí si to díky adrenalinem přeplněnému mozku neuvědomoval. Rychle se vyškrábal ven a opatrně se rozhlédl kolem. Ti chlapi zdola mohli klidně vyběhnout po náspu a čekat na něj tady. Ale vzduch byl, zdálo se, čistý.
Skutečně stál na krajnici rušné dálnice, která byla i v těchto pozdních nočních hodinách plná spěchajících aut. Petr ale neměl v úmyslu se zde zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné. Otočil se jako na obrtlíku a sbíhal po náspu dolů, směrem k barevnému souhvězdí městských světel. Mozek doposud zaměstnaný strachem o svoji vlastní existenci najednou začal zpracovávat i fakta kolem. Petr si uvědomil, že všichni jeho kamarádi jsou mrtví a že on právě jen o vlásek unikl smrti. Kolena se pod ním rozklepala a na čelo se vylil studený pot. Zastavil a opřel se rukama o stehna. Snažil se tak uklidnit žaludek, který každou chvíli hrozil vyvrhnout levnou večeři. Myšlenky v Petrově hlavě vířily se zběsilostí větší než voda v Poeově Maelstromu. Několikrát na sucho polkl, než byl schopen znovu střízlivě uvažovat. I tak ale pořád nechápal proč.
Najednou koutkem oka zachytil ve křoví vzdáleném asi tři metry jakýsi pohyb. Černý stín se propletl jako šelma hustými větvemi a rychlým skokem se ocitl vedle Petra. Ten, aniž by stačil podniknout jakoukoliv protiakci nebo alespoň vykřiknout, se octnul v sevření čísi silné paže. Podle pachu koženého oblečení okamžitě uhodl o koho jde. Vážnost situace mu ale došla až poté, co ucítil v zádech tlak hlavně. Čekal nějakou větu. Nebo alespoň slovo, jako to vídal ve filmech. Jenom malé rozloučení ve stylu: "Nám nemůžeš uniknout." Ale místo toho přišla ostrá palčivá bolest v ledvinách doprovázená tichým cvaknutím zbraně. Prohrál. Jenom mu nebylo jasné, jak se mohl ten chlap tak rychle dostat přes dálnici a schovat se v tom křoví. Ale už to neřešil. Jeho pohled se začínal zatmívat a když ho paže držící kolem krku pustila, dopadl pomalu do rozmoklé hlíny. Neměl sílu křičet, ani se pohnout. Jako ve snu vnímal, jak se do jeho očí dere těžkost připomínající ospalost a jak spolu s krví z jeho těla uniká i život. Pak zemřel.

II.

Sen. Šílený sen připomínající nejhorší noční můru nejhorších psychopatů. Sen plný krve a tmy. Sen plný strachu a hrůzy. Probudil ho vlastní křik. Ležel na cizí posteli a nechápal, co se děje. Zmateně se rozhlédl kolem. Byl v neznámé místnosti plné starožitného těžkého nábytku, která se utápěla v nočním šeru. Vzduch tady byl zatuchlý, jako by ho již dlouhou dobu nikdo nedýchal. Oknem sem pronikaly bledé paprsky dorůstajícího měsíce. V temném koutě místnosti seděla ve velkém křesle vysoká, rozložitá postava. Petr na ni soustředil svůj zájem. Oči si pomalu přivykaly tmě a postava začínala dostávat obrysy a brzy i tvář. Byl to muž, asi tak kolem čtyřicítky, oblečený do volné kostkované košile a tmavých plátěných kalhot. Nedbale učesané vlasy mu spolu s lesknoucíma se očima dodávaly démonický vzhled. Petr se na něj chvíli díval a pak ze sebe vykoktal: "Kde, kde to jsem?" Muž ho chvíli mlčky pozoroval, nadechl se a řekl tichým melodickým hlasem:"V bezpečí, ale obávám se, že to nechceš slyšet." Petr se rychle probíral z ošklivého snu a teď vyskočil z postele a rázně zavrtěl hlavou. "Ne, to teda ne," řekl. Muž mlčel. Petrovi se vybavily noční zážitky, které se neoddělitelně proplétaly s krvavou stuhou snu. "Měl jsem dojem, že…" začal. Rukou se dotkl zad v oblasti ledvin. Špičky jeho prstů se dotkly čerstvé jizvy. "...že mě zastřelili," vydechl udiveně a podíval se zpět na muže sedícího v rohu. "Zastřelili," souhlasil s ním tiše. "Ale… jak to? Co se to děje? Kde to vůbec jsem?!" vykřikl Petr a vyděšeně couval zpět k posteli. "Měl bys vědět několik věcí," zvedl se muž z křesla a několika kroky se k němu přiblížil "ale teď se posaď." V tu chvíli sevřely Petrovy útroby mučivé čelisti palčivého hladu. Muž vzal z nízkého stolu karafu z broušeného skla a nalil její obsah do vysoké sklenice. Podal ji Petrovi. "Napij se," řekl. V měkkém hlase se dala rozpoznat tenká linka nesmlouvavého rozkazu. Ale popravdě řečeno, i bez toho by se Petr dlouho nerozmýšlel. Vůně, která se z poháru linula zahrála na jeho chuťové buňky víc, než cokoliv jiného dřív. Popadl sklenici a hltavě pil. Sametová tekutina mu klouzala jícnem do žaludku a naplňovala ho nesmírně slastným pocitem. Její chuť byla slaná a jakoby mírně kořeněná. Až když se dostal na dno sklenice a olízl si rty, s hrůzou si uvědomil, co právě vypil. Vytřeštil oči na muže stojícího před ním. Ten vzal sklenici z Petrových chvějících se rukou a odložil ji zpět na stůl. Pak se na něj znovu podíval a pronesl: "A teď dobře poslouchej. Musím ti toho hodně říct...."

"Upír," stále nemohl uvěřit Petr mužovým slovům. Je mrtvý a přece žije, jestli se to tak dá nazvat. Skoro vůbec nerozuměl tomu, co mu jeho "otec" právě řekl. Už to slovo otec se mu příčilo v mysli. Otec dává člověku život a ne tohle.
Seděl sám v tmavé kuchyni. Na stole hořela silná svíčka, zasazená do těžkého dřevěného svícnu. Jeho nepřítomné oči byly upřeny do jejího plamene a snažily se rozplést krvavou stuhu snu s ještě krvavější nití skutečnosti. S tím, co mu jeho Sir řekl, se to docela dařilo. Skupina upírů z jakéhosi klanu je nalákala do pasti a pak je bez milosti postřílela. Jemu se sice podařilo utéct, ale ne daleko. Měl štěstí, že první skupina byla sledována Christophem. Mužem, který našel Petrovu mrtvolu a vpravil do jeho těla pár kapek své krve. Petr nikdy netušil, že by z něj někdo mohl udělat upíra. Teď to ale byla holá skutečnost, která ho děsila, šokovala a byla mu odporná zároveň. Jeho já se zmítalo v neskutečné bouři nejistoty způsobené spoustou legend, zkazků a mýtů, které o nemrtvých bytostech slyšel. Celá situace, ve které se nacházel, mu připadala jako nemístný žert. Ale to, že nemohl nahmatat puls, že dýchal pouze, když chtěl promluvit, to vše ho ujišťovalo v tom, že tady se o žert nejedná.
Vstal a přešel k oknu zataženému těžkou roletou. Na parapetu stál malý květináček s právě kvetoucí rostlinkou. Nevěděl, co je to zač. Tyhle věci ho nikdy nezajímaly. Přesto se špičkami bledých prstů dotknul jasně červeného květu. Bylo to, jako by ho někdo napojil na baterii. Cítil energii proudící v okvětních lístcích květiny i to, že svým dotykem její tok narušil. Rychle rukou ucuknul. Kdesi hluboko uvnitř netlukoucího srdce pocítil zvláštní pocit. Pocit, který by jako smrtelník popsal nejspíš jako lítost. Věděl, že té květině ublížil a bylo mu to líto. Konečky prstů ho přesto příjemně brněly. Nedovedl si vysvětlit, kde se v něm tyto pocity vzaly a byl jimi zmaten. Neměl však čas nad nimi přemýšlet. "Je spousta věcí, kterým nebudeš rozumět," ozval se za ním hlas jeho nového Otce. Rychle se otočil. Tak rychle, až ho to samotného překvapilo. "Krev našich předků, která je teď ve tvých žilách, je spjata s přírodou," vysvětloval sir, "proto budeš cítit věci, které jsi jako smrtelník necítil. Neboj se toho a poslouchej svou přirozenost. Spolu s kletbou do tebe vstoupila Bestie, se kterou se musíš naučit žít." "Já jenom pořád nechápu proč?" zavrtěl bezradně hlavou Petr. "Vybrali jsme si tě. Dlouho jsme tě sledovali. Pravda. Díky Ventruům jsme museli provést Přijetí o něco dřív, ale nelitujeme toho," snažil se své pohnutky vysvětlit Sir. Pokynul mu, aby šel za ním. Vyšli dveřmi na chodbu a odtud jinými do prostorného pokoje, plného knihoven s knihami. "Tady," rozpřáhl ruce Sir, "najdeš odpovědi na všechny své otázky. Tyto knihy ti mohou říct víc než já a víc než kdokoliv z našeho klanu. Jenom musíš být trpělivý a přemýšlet." Posadil se do pohodlného křesla a kývnul na druhé, stojící naproti němu. Petr se posadil. "Je ale hodně věcí které se v knihách nedočteš," pokračoval, "být upírem je složitější, než si myslíš. Existujeme už tisíciletí. Legendy o prvních z nás se liší klan od klanu, nebojím se říct, že každý upír má svoji představu, jak to bylo. Teď ti povím, jak vypadá ta moje."

Ve dne spal a v noci bděl. Připadalo mu to nepřirozené, ale když ručičky hodin oznámily pátou hodinu ranní, byl nesmírně unavený. Být vzhůru déle bylo nad jeho síly. Třetího večera, jen co se probudil, pocítil ve svých útrobách hlad. Uvědomil si, že nevychází z žaludku, jako tomu bylo doposud, ale z celého těla.
Když se oblékl do svého oblečení, dveře do jeho pokoje se tiše otevřely. "Dnes je tvůj velký den," řekl Sir. Petr neříkal nic. Cítil k němu velikou úctu a zároveň bázeň. "Je na čase ochutnat krev." Mladík zpozorněl a zvedl sklopenou hlavu. Krev. Tohle slovo v něm rozvibrovalo všechny smysly. Ano, krev. To je to, co utiší jeho hlad. Věděl to. Byl to nejsilnější instinkt, jaký kdy pocítil. Rychle vyrazil za svým otcem, který mezitím vyšel ven z pokoje. Dohnal ho a následoval dva kroky za ním. Tak mu to velela etika.

Noc byla na tuto roční dobu chladná. Měsíc se jen občas vynořil za smolně černými mraky plujícími po noční obloze. Dole ve městě se ozvalo vytí psa. Petr se rozhlížel kolem sebe jako dítě, které se poprvé po dlouhé době dostalo ven. Všední věci nabývaly díky jeho ostřejším smyslům nezvyklých vlastností. Vůně mokré hlíny mu pronikala nosem hluboko do hlavy a doslova ho opíjela. Nikdy by neřekl, že mu bude nějaká vůně působit takovou rozkoš. Tiché šelestění v trávě, kterého by si ještě před několika dny nevšimnul, se mu teď zarylo do uší a pudově nutilo k ostražitosti. Jeho Sir si toho všimnul a zatvářil se potěšeně. Petr to ale nemohl vidět, protože kráčel za ním.
Šli mlčky. Petrovi tanula v mysli spousta otázek, ale neměl odvahu porušit klid noci. Udělal to až jeho Otec. "Víš, jak to chodí v přírodě?" zeptal se. Petr se na něj tázavě podíval. "Když máš hlad, musíš si svoji potravu ulovit," pokračoval sir, "když to neuděláš, zemřeš hlady." Petr mlčky kývnul. "Ocitl ses ve světě, kde tyhle zákony platí po tisíciletí," řekl muž, když mladý upír nic neříkal, "a pravděpodobně se to nikdy nezmění." "Rozumím," přitakal Petr, "svoje jídlo si budu muset ulovit." Sir se zastavil a pohlédl na něj. "Správně," pokýval hlavou, "uvnitř srdce máš teď Bestii. Když má hlad, musíš ji nakrmit. Musíš nakrmit sebe. Nebraň se jí. Je to teď tvoje přirozenost. Musíš s ní žít v souladu." Petr mlčel. Nevěřil tomu, že by dovedl pít krev z živého člověka nebo zvířete. Příčilo se mu to. A zároveň cítil, že na ni má hroznou chuť, že ji potřebuje. Stejný pocit míval s cigaretami, marihuanou.
Znovu vykročili. Tentokrát však sešli z asfaltového chodníku, který měl stejnou barvu jako bezhvězdné nebe, a zamířili do blízkého křoví. Ve dne zelené lístky byly teď černé jako kousky antracitu. Petr teď cítil opojnou vůni matky přírody. Mokrá hlína, tráva, kterou právě pošlapali, i listí tlející pod hustými keři. Zastavili se. Opa dva si dřepli, aby je nikdo přicházející po chodníku nemohl vidět. Čekali.
Kroky přicházející ze tmy se zprvu zdály, jako by byly jen kapáním vody do velké louže. Čím byly blíž, tím víc ale připomínaly zvuk podpatků na asfaltovém chodníku, kterým ve skutečnosti byly. Postava, zřejmě žena, se rychle blížila. "Tvoje chvíle," zašeptal Sir, "řiď se instinkty." V Petrově nitru se odehrávala bouře citů. Cítil… Strach? Odpor? Touhu? Žena už byla jen kousek od nich. Napjal všechny svaly v těle, aby se k ní dostal co nejrychleji a nemohla vykřiknout nebo utéct. Přimhouřil oči, aby ho měsíc, který vykouknul z mraků, neoslnil, a… Natažená ruka ho zarazila. "Ještě ne," zašeptal sotva slyšitelně jeho Otec. Žena prošla po chodníku kolem nich a začínala se vzdalovat. V tu chvíli Sir ruku stáhnul. Petr vyrazil v před. Ucítil vůni krve. Bestie se ujala vlády nad jeho rozumem. Několika skoky se přenesl až za ženu, která stále nic netušila. Levou rukou jí zezadu zakryl ústa, pravou chytil kolem pasu a přitisknul k sobě. Žena vykřikla, ale její hlas zanikl v jeho dlani. Vlasy sklouzly z bronzově opáleného krku a těsně před Petrovýma očima zapulzovala krční tepna. Nevěděl ,co dělá. Lehce, jako by mu po nich někdo přejel špičkou ptačího pírka, se jeho horní špičáky prodloužily a zaryly se do spodního rtu. Otevřel ústa a nakousl tepnu. Krev vystříkla ven, hnána prudce bijícím srdcem, a její horký proud ho zasáhl do obličeje. Rychle přiložil ke dvěma otvorům v kůži rty a začal hltavě pít. První doušky Vitae ho vrátily do reality. Bestie byla nakrmena. Avšak krev, která pronikala do jeho těla, mu působila takovou rozkoš, která se nedala srovnat s účinkem žádné drogy, s požitky z milování, dokonce i krev, kterou pil ze sklenice v domě svého Sira mu teď připadala jen jako slabá náhražka. Hltavě pil dál a dál a už se krve neštítil. Neštítil se ani sám sebe. Byla to přirozenost. Pil a nejradši by nikdy nepřestal. Křik utichl. Žena omdlela. Snad hrůzou, snad nedostatkem krve. Najednou ucítil na svém obličeji chladné prsty svého Otce, který ho silou odtrhl od otevřené tepny. Přidržel ženu kolem pasu a odstrčil Petra kousek stranou. Jazykem olízl krvácející ránu a Vitae z ní okamžitě přestalo prýštit. Žena mu bezvládně visela v náručí. Petr zavřel oči a zaklonil hlavu. Cítil se plný síly a energie, cítil se opojen. Teď už věděl, kdo je a kde je jeho místo. Byl upír. Živil se krví a byl rád, protože pití krve bylo báječné a posilující. Už si nedovedl představit, že by jedl obyčejné jídlo, ač dobré, nemající takové účinky na jeho tělo a mysl.
Sir položil ženu na chodník a otočil se na Petra. Jeho dlouhé špičáky se leskly a černé oči sledovaly syna, který právě prodělal svůj křest ohněm. Na výbornou. Pohlédl na ženu ležící na zemi a pokýval hlavou. "Až se probudí, nebude nic tušit," řekl a podíval se zpět na Petra, "neměj o ni strach." Petr pokrčil rameny. Sir vyndal z kapsy svého pláště bílý kapesník a podal mu ho. "Teď se uprav, je čas se jít bavit."