Deníky Sebastiana Mureda, část pátá

Deníky Sebastiana Mureda, část pátá

David Korejtko

Čtvrtá část Deníků Sebastiana Mureda.

13. května 1792
Čas plyne jako voda, někdy tak pomalu, že vám každá vteřina připadá jako století, někdy tak rychle, že uběhne rok a vy si toho ztěží povšimnete. Čas v Paříži běží jako splašený kůň. Žádný čaroděj se sice v mém životě neobjevil, ale ani tak jsem si klidu moc neužil. Ostatně, co byste také v těchto časech čekali.
Král je ve vězení, šlechta uprchla nebo skončila na popravišti a krví opilá lůza vyhlásila válku celému světu. Od severu se Francií probíjí vojska habsburského vévody a prostý lid jejich postup sleduje s nevěřícím úžasem. Jak je možné, že naše skvělá a dobře vyzbrojená armáda prohrává? Cožpak není pravda na naší straně? Každý má svůj názor a každý ho také dává hlasitě najevo. V jednom se však lid shodne, hlavní příčinou jsou zrádcové. A tak jsou generálové odvoláváni a na jejich místa nastupují jiní jen proto, aby i oni byli zakrátko odvoláni. Zrádcové však nejsou jen v armádě. Podle mínění lidu se ukrývají všude, a proto se prohledávají domy, kontrolují chodci i povozy a hlídkuje se na každém rohu. Především se ale udává. Soused souseda, obchodník konkurenta, politik rivala, úplatky a dary mění hbitě své majitele a kdo je dnes nahoře, musí si velice dobře hlídat záda, aby nebyl označen jako zrádce a popraven ve jménu Francie.
Někdy si říkám, zda nejsou všichni šílení nebo zda to není jen noční můra, ze které se nemohu probudit. Stále častěji myslím na slova svatého Ludvíka a na tu hroznou bytost, která se podle něj probouzí k životu. Opravdu by něco takového mohlo existovat? A opravdu by to mohlo ovlivňovat celé masy lidí, aniž by si toho někdo všiml? Dlouho jsem tomu nechtěl uvěřit, i když stín pochybností jsem cítil pořád. A pak jsem se jednou bavil s La Divou o tom, jak jsem se stal nočním tvorem.
"Víš, Sebastiane, že jsem ti tenkrát chtěla darovat nesmrtelnost já? Ano, hodně ses mi líbil a říkala jsem si, já jsem nesmrtelná, ale co on? Teď je zdravý a silný, ale po čase zestárne a opustí mne. Hledala jsem cestu, jak tě přivést mezi nás, ale princ o tom nechtěl ani slyšet. Cítila jsem tenkrát cosi, co jakoby mi říkalo, abych ti vdechla život i bez princova souhlasu, a myslím, že bych to i nakonec udělala, kdyby mě ten Garnie nepředběhl. Bylo to k vzteku, chtěla jsem ho v první chvíli zabít. Ale teď, když na to vzpomínám, říkám si, ještě že jsem byla tak pomalá. Dnes už nikomu nesmrtelnost dávat nechci."
To bylo zvláštní. Příliš se jí to nepodobalo, La Diva nikdy neriskovala. V první chvíli jsem z toho měl dobrý pocit (chtěla to přeci udělat pro mne), ale pak mě najednou napadlo, že i Garnié mi svou krev dal impulsivně. Podle jeho slov ze mne chtěl mít svého služebníka, ne potomka. Takže i on nejednal tak, jak by asi jednal obvykle. A ani on nebyl sám, kdo riskoval, také pan Da Silva přišel do společnosti Rodných nepozván a pan Danton rovněž! Nemohlo snad něco tenkrát ovlivňovat myšlení samotných Rodných? Protože pokud ano, tak co by to mohlo být jiného než jiný Rodný, jen mnohem starší, mnohem zkušenější? Musel jsem si své podezření ověřit, zašel jsem proto ke Carrému, oficiálnímu soudci a vykonavateli rozsudků mezi Rodnými.
"Ano, nevím sice, proč to chcete vědět, ale v dané době jsem skutečně obdržel nebývalý počet žádostí ke stvoření potomka. Některým jsem vyhověl, některým nikoliv. Proč to chcete vědět? Máte snad nějaké podezření, pane Murede? Ne, teď mi nic neříkejte, jestli něco víte, nechte si to pro sebe."
Vévoda z Claremond-Férand zjevně něco tušil, ale nechtěl o tom mluvit. Možná si jen nebyl jistý, co vím, a bál se, že by mi svými otázkami jen napověděl. Každopádně byl ten krátký rozhovor velice důležitý, i když to jsem si tenkrát ještě neuvědomoval.

5. srpna 1792
V pařížských kanálech se něco skrývá. Nevím, kolik jich je, ani kde se mohou přesně ukrývat, protože podzemní bludiště je příliš rozsáhlé, ale něco tam je. Jisté je jen to, že to nejsou obyčejní lidé. Žijí příliš hluboko, příliš skrytě a navíc dokážou masově ovládat kanálové krysy. Na druhou stranu jsou inteligentní, protože dokáží komunikovat psanou formou, a to dokonce velmi vybraně. Dostal jsem od nich krátký výhružný dopis, zdá se, že nemají rádi cizince na svém panství. Zajímavé však bylo, že pisatel citoval Rousseaua, toho bych se tady v podzemí skutečně nenadál.
Podrobnější průzkum teď budu muset na chvíli odložit, mám nějaké potíže v politickém klubu. Jeho členové si ze mne dělají legraci a nazývají mne nočním tvorem. Zatím ještě nic netuší, ale už ta přezdívka je velice nebezpečná. Trochu své návštěvy omezím a také se tam budu muset ukázat i ve dne. Je to sice nepříjemné a riskantní, ale dá se to vydržet. Doufám, že v následujících dnech bude zamračeno.

12. září 1792
Společnost Rodných (kromě klanů Tremere a Brujah samozřejmě) se v Paříži schází v salónu pana Valiera. Tento podnikavý Ventrue bravurně zvládá manévrovat jak v politice, tak v obchodě a bouřlivá doba mu, zdá se, spíše nahrává. Jeho podnik nepůsobí zvenčí nijak lákavě, ale uvnitř vládne domácí atmosféra a soukromí návštěvníků je ceněno v první řadě. Většinou se jedná o bohatou podnikatelskou třídu, ceny totiž nejsou zrovna levné. Na druhou stranu jejich vína jsou prostě prvotřídní a také nápoje pro občerstvení Rodných mají takovou zvláštní exotickou příchuť. Nedokázal jsem přijít na to, čím to je, a pan Valier se při zmínce o složení těch skvělých tekutin jen usmívá.
Dnes večer byli přítomni téměř všichni Toreadoři a nechyběli ani ostatní Rodní, kteří tento podnik v posledních týdnech často navštěvovali. Už ode dveří ale bylo jasné, že se něco stalo. Nikdo se hlučně nebavil, nikdo netancoval, ani se nesnažil o přízeň dámy. Společnost byla rozdělena do skupinek po dvou, třech nebo čtyřech, kteří se spolu bavili šeptem a kolem házeli jen kradmé a podezřívavé pohledy. U stolku v rohu místnosti seděla La Diva a ovíjela se vějířem - to znamenalo, že je nervózní.
"Sebastiane, konečně jsi tady! Musíš mi pomoci se dostat z Paříže! Cožpak ty nevíš, co se stalo Catherine? Lůza pochodovala ulicí a hledala zrádce a někdo ukázal na její dům. Prolomili dveře, přemohli služebnictvo a vtrhli dovnitř. Našli ji, vyvlekli na slunce a… Co když se mi to stane taky? Chci odjet hned, jak to bude možné!"
La Diva měla pravdu. V Paříži už rozhodně není bezpečno pro nikoho a odjet pryč je to nejrozumnější, co se dá udělat. Odjet chtěli vlastně úplně všichni, rozcházeli se jen ve způsobu, jak to provést. Bylo to trochu zvláštní, celou tu dobu se tvářili, jako že se jich tahle krvavá revoluce netýká, lhostejně procházeli kolem masakrů v ulicích a nevšímali si bolesti obyčejných lidí, ale teď, když umřel jeden z nich, začali se všichni bát. La Diva to vystihla přesně: "Co když to budu zítra já?"

15. září 1792
Během tří dnů opustili Paříž téměř všichni Rodní. Vlastně to nebylo nijak těžké, stačilo se vyplížit přes pole a zahrady do blízkých vesnic, kde čekal připravený kočár. La Diva odjela také, na rozdíl od ostatních však nemířila do Německa, ale na opačnou stranu - na jih, do Egypta. Lákala mě s sebou, ale podařilo se mi jí vysvětlit, že ještě nemůžu odjet. Moje svědomí by mi to nedovolilo, opustit Francii v této těžké době. Nakonec to pochopila, alespoň myslím.
Třetího dne si mne zavolal také Carré. Očekával mne ve své kanceláři v královském paláci, za těžkým stolem s mnoha sloupky rozličných papírů.
"Odjíždíte, Monsieur? Ne? To mne trochu překvapuje, moc Rodných tu nezůstává. Ale dělejte, jak myslíte. Já odjíždím zítra, ovšem musím vás upozornit, že přestože tu nebudu ani já, ani princ, Paříž je stále městem Kamarilly! Očekávám, že se podle toho budete chovat.
Pak tu pro vás mám zprávu od plukovníka Montaubana a v kavárně na Rue des Chaperons máte schůzku s důležitou osobou, zajděte tam co nejdříve. Mnoho štěstí."
Zpráva od plukovníka byla krátká:
"Chystá se válka. Odjíždíme, při tom nemůžeme chybět. Dobrý lov!"
Nedá se říci, že by mne jejich odjezd zarmoutil. Dokonce se mi i trochu ulevilo, poslední rok jsem Jeana ani jednou neviděl a vlastně jsem ho ani vidět nechtěl. Násilí je v ulicích příliš mnoho i bez nich.
Zatím, co jsem přemýšlel, drožka mě vezla noční Paříží přímo do kavárny, kde na mne měl čekat pan neznámý. Byl jsem docela zvědavý, kdo to může být, z Rodných už v Paříži skoro nikdo nezůstal, ale i kdyby tu byli všichni, nenapadl mne nikdo, kdo by se mnou chtěl mluvit.
Byla to docela malá kavárnička, ale prostředí bylo příjemné. Až na jednoho gentlemana u stolku pro dva tu nikdo nebyl. Když jsem přistoupil jsem blíž, otočil se ke mně tváří.
"Dobrý večer, pane Murede. Posaďte se a objednejte si, co máte nejraději. Měl bych pro vás jeden návrh."
Pařížský princ Francois Villon! Na tváři měl úsměv, ale jeho oči mě pozorně sledovaly. Nespěchal, nechal mne v klidu vydechnout a vzpamatovat se z překvapení.
"Těžká doba, nebezpečná. Když žijete tak dlouho, začnete se konce opravdu bát. Jste dosud mladý a změny vás tolik neděsí, ale my už jsme si příliš zvykli na zavedený pořádek, na pohodlí luxusu, na bezpečí svých domovů. Proto odjíždíme. Přesto však Paříž nebude zcela bez Rodných, stále tu budou Brujahové a také možná přijede několik Rodných z venkova hledajících nové příležitosti a nové šance. Ti všichni budou potřebovat svého prince, ať už budou hledat radu či pomocnou ruku. A když my tu nebudeme, ke komu se obrátí?
Musí tu být správce, který by nás zastoupil. Někdo schopný a spolehlivý, nezatížený předsudky. Musí být schopen domluvit se s ostatními, ale zase nesmí být příliš změkčilý. Nabízím to správcovství vám, pane Murede."

18. září 1792
Dnešního večera odjel i Francois Villon a zanechal mne v Paříži s těmi několika, kteří se rozhodli zůstat. Byli to především Brujahové: Monsieur Duval, Saul, Cutón a tři další, se kterými jsem se doposud nesetkal. Pak tu byl pan Valier, který nechtěl nechat své obchody bez dozoru a Frederico Da Silva, zástupce klanu Lasombra a můj blízký přítel. Celkem i se mnou tedy v Paříži zůstalo devět Rodných. Klan Brujah vedl pan Duval, muž pevných zásad a rytířského chování. Vyhledal jsem ho hned první noc po princově odjezdu. Chtěl jsem si s ním promluvit co nejdříve, už proto, že bez podpory jeho klanu bych jako správce v Paříži mnoho nezmohl. Naštěstí byl velmi vstřícný a brzy jsme našli společnou řeč.
"Gratuluji vám k vašemu úřadu, pane Murede. Máte teď velkou zodpovědnost, už víte, jakým způsobem budete město spravovat? To máte pravdu, doba je skutečně složitá. Navrhoval bych, abychom se pravidelně scházeli a domlouvali se na společném postupu."
"To není špatný nápad, ale myslím si, že by se našich porad měli účastnit i pan Valier, jako zástupce klanu Ventrue a pan Silva, jako zástupce klanu Lasombra."
"Da Silva je členem Sabbatu a pan Valier je jediným zástupcem svého klanu. Mají-li být přítomni, musím trvat na tom, aby se porad účastnili i pan Cutón a pan Saul. Složení rady tak bude lépe odpovídat skutečné velikosti."
"Dobrá souhlasím. Porady se budou konat každé pondělí v salónu pana Valiera. Au revoir, Monsieur."

20. září 1792
Princ Villon mi před svým odjezdem řekl několik věcí o Paříži, o její historii, současnosti i možné budoucnosti. Nebylo toho mnoho a většinu věcí jsem věděl nebo tušil, ale i tak jsem byl vděčný za každou myšlenku, o kterou se se mnou podělil. S vážnou tváří také potvrdil všechna moje podezření a dohady o Senešalovi.
"Během několika týdnů přijede do Paříže jeden Rodný ze Sabbatu. Má tu za úkol učinit něco ohledně té věci a až skončí, zase odjede. Dávejte na něj dobrý pozor, ať se věnuje jen tomu, čemu má."
Jsem na toho sabbatového vyslance docela zvědavý. Co to asi musí být za Rodného, když se nebojí ani těch nejstarších a nejmocnějších z nás. A když je tak mocný, jak ho zastavím, začne-li přetvářet Paříž k obrazu svému?
Původně jsem chtěl jeho plánovaný příjezd oznámit už na našem prvním setkání, ale debata se hned od začátku vyvíjela úplně jiným směrem. Monsieur Saul toho moc nenamluvil, vlastně za celou tu dobu promluvil jen dvakrát - poprvé, když pozdravil, a podruhé, když se loučil. Jinak jen seděl a poslouchal. Frederico toho také moc neřekl, ale narozdíl od Saula se ani nesnažil dávat pozor. V jedné chvíli jsem ho dokonce podezíral, že podřimuje. Na druhou stranu pan Valier a pan Cutón toho namluvili až moc. Škoda jen, že se jejich výměna názorů pokaždé zvrhla do vzájemného osočování a zjevné ironie. Když padlo slovo Kartágo, raději jsem vyhlásil krátkou přestávku.
Jediný, kdo mne nezklamal, byl pan Duval. Jen díky němu se mi celá porada úplně nevymkla z rukou. Navrhl také poměrně radikální opatření o poutu krve a o případných návštěvnících města. Oba návrhy mi zněly rozumně, proto jsem je bez dlouhého váhání přijal.

21. září 1792
Někdy během dne se mi zdál sen. To samo o sobě bylo dost zvláštní, protože od té doby, co žiji nočním životem, se mi nikdy nic nezdálo. Navíc byl neskutečně živý, v první chvíli jsem dokonce nevěděl, zda se to skutečně nestalo.


Byl jsem v Louvru a prohlížel si královskou sbírku obrazů. Viselo jich tam skutečně hodně, desítky a desítky uměleckých maleb rozmístěných po stěnách rozlehlých sálů a dlouhých chodeb. Panovalo tam hluboké ticho a moje kroky se hlasitě odrážely ozvěnou. Kráčel jsem po červeném koberci a cestu mi osvětlovaly vysoké svíce. Zavedly mne před veliké plátno zobrazující dav lidí shromážděných na náměstí kolem pranýře. Bylo to mistrovské dílo. Obloha, budovy i oblečení davu byly namalovány v šedých odstínech, tak, aby zbytečně nepřitahovaly divákovu pozornost. Zato tváře jednotlivých lidí jakoby téměř vystupovaly ven. Pojednou jsem si s úžasem uvědomil, že některé z nich poznávám. Byli tam významní poslanci i představitelé Komuny. Byli tam členové Jakobínského klubu, mí přátelé i soupeři z La Rochelle. Byla tam paní Fillipetová, byl tam i pan Valier. Hned nato jsem poznal Frederico da Sylvu a vedle něj La Divu. Jejich tváře byly plné emocí, někteří vztekle hrozili, jiní křičeli nebo žalostně naříkali.



25. září 1792
Jedno z mála míst, kde si v dnešní bouřlivé době dokáži odpočinout a cítit se v bezpečí, je bývalý klášter kapucínů. Je to neobydlená stavba s velkou zarostlou zahradou na okraji Paříže. Před několika lety klášter vyhořel a od té doby se v jeho polorozbořených zdech prohání jen vítr. Není však úplně tak neobydlený, jak by se na první pohled zdálo. Z nějakého mně neznámého důvodu se toto místo stalo rájem pro všechny toulavé kočky z širého okolí. Snad je to tím, že v okolních polích nalézají dostatek kořisti, snad proto, že je tu nikdo neruší, nebo je v tom ještě něco jiného, ale stahují se sem z celé Paříže. Za letních nocí tu občas pořádají celé kočičí koncerty.
Kdysi jsem si myslel, že kočky jsou ta nejhloupější zvířata, že nemyslí na nic jiného než na žrádlo a spánek. Není to pravda, když víte, jak se ptát, zjistíte, že to jsou ve skutečnosti velice chytrá a bystrá zvířata. Poté, co jsem si s nimi několik nocí povídal, jsem se dozvěděl tolik věcí, že by to vydalo na celou knihu. Rodný jen žasne, jak úžasně se tato armáda nenápadných špiónů dá využít. Například to, kde spí ostatní Rodní, jsem věděl už od prince Villona, ale kam chodí v noci, jak se kdo z nich pohybuje a s kým se stýká, to jsem se dozvěděl až z kočičích rozhovorů.
Dal jsem si s nimi trochu práci a zorganizoval je podle vzoru francouzské armády. Je až neuvěřitelné, jak ochotně se dají naverbovat na pravidelná hlášení. Trocha jídla, podrbat za ouškem a máte toho nejlevnějšího vojáka v celé Francii.

27. září 1792
Sny se mi teď zdají každý den. Tedy sny, spíše noční můry. O temnotě, o krvi, o násilí a požárech. A o bolesti a smutku. O pařížských lidech, jak je pohlcuje černé mračno, o svících, které zhasínají a o stavbách, které se hroutí.


Procházel jsem se večerní Paříží a vychutnával si noční klid. Bylo časné léto a vanul lehký větřík. Rozmýšlel jsem zrovna, zda nemám zajít za La Divou, když jsem zaslechl vzdálené výkřiky a ucítil ve vzduchu kouř. Teď! Teď jsem to zaslechl zcela zřetelně, někdo volal o pomoc!
"Pomóc! Lidi hoří! Rychle, rychle, hoří!"
Rozběhl jsem se... A čím více jsem se blížil k místu požáru, tím více mi okolní domy připadaly povědomé. Nakonec jsem zatočil do boční uličky, ve které se začínal shromažďovat dav lidí. Někteří se pokoušeli hasit, někteří lomili rukama, ale většina se prostě jen dívala, jak dům paní Fillipetové pohlcují plameny.
Proniknout do domu předními dveřmi, na to nebylo ani pomyšlení. Ohnivé jazyky tančily ve všech oknech v přízemí a některé z nich šlehaly i do patra. Rychle jsem oběhl celý blok domů, přelezl zídku a byl jsem v zahradě. Tady to nebylo tak zlé, zadní dveře sice hořely také, ale zeď byla dosud nedotčená. Už jsem se chystal vběhnout dovnitř, když se přede mnou objevila postava v tmavém plášti a klobouku. Oči jí rudě žhnuly a když se ke mně obrátila, poznal jsem ji.
"Plameny ohně v sobě mají cosi fascinujícího, že?" ušklíbl se na mě Jean Paul Garnie.
"Řekl bych, že ti lidé uvnitř ještě žijí, ale ven už se nedostanou," ozval se za mnou hlas plukovníka Montaubana.
Jakoby na potvrzení jeho slov se zadní dveře domu s hlasitým zaduněním vyvrátily. Za nimi bylo vidět ohnivé peklo a mně přeběhl mráz po zádech.
"Jděte k čertu!" proklel jsem je oba a rozběhl se ke stěně domu. Omítka byla popraskaná a na několika místech bylo vidět obnažené zdivo. S pomocí drápů na rukách i na nohách jsem se rychle dostal do patra a oknem dovnitř. Hučel tam oheň a šaty, které jsem měl na sobě začaly hořet. Zatnul jsem zuby a prolétl do podkroví. Na podlaze v mém pokojíku ležel Nikolas. Popadl jsem ho do náručí a v okamžiku, kdy se hroutil strop místnosti, jsem proskočil oknem ven.
V zahradě už nikdo nebyl. Položil jsem chlapce do trávy a strhl ze sebe hořící oděv. Záda mne pálila a v kotníku mě píchalo od tvrdého dopadu, ale nejhorší bylo, že moje námaha byla marná. Na první pohled bylo jasné, že je Nikolas mrtvý. Celou levou polovinu obličeje měl spálenou do černa a z pravé se na mne vyčítavě dívalo jeho modré oko.



1. října 1792
V politickém klubu na mne čekal Da Silva a s ním muž tmavé pleti. Byl střední postavy, hubený, s orlím nosem, hnědýma očima a zlatými náušnicemi v uších. Mluvil lámavou francouzštinou a představil se jako Násir ibn Saíd z kmene Tuaregů. Oslovoval mě "ó mocný šejku", což mne celkem pobavilo, ale ještě legračnější mi připadalo, když tvrdil, že moje "moudrost a sláva je známá po celém orientu".
Důležitější ovšem bylo, že přijel kvůli "Pavoukovi", jak nazval tu probouzející se bytost. Jak ho chce ale zastavit, to nevěděl nebo říci nechtěl.
"Omlouvám se, ó mocný šejku, to zatím nevím. Musím pozorovat, najít pavučinu. Čas, týden myslím. Pak budu vědět víc."
Zbytek noci jsem mu ukazoval Paříž. Místní lidské poměry ho skutečně šokovaly. Když jsme byli svědky lynčování jednoho chudáka, zeptal se mě, zda je místo, které jsem mu věnoval jako příbytek, bezpečné. Chápu, že pro cizince musí být dnešní Paříž silně znepokojující, ale na druhou stranu, když se nebojí Senešala, proč ho děsí obyčejní lidé?

2. října 1792
Během dne bylo zamračeno a hustě pršelo. Využil jsem toho báječného počasí a navštívil pařížskou univerzitní knihovnu. Přečetl jsem všechny knihy, které měli o Tuarezích (jednu) a zvycích v arabských zemích (dvě). Mnoho věcí z Násirova včerejšího chování se mi tak objasnilo. Není to špatný národ, ti Arabové. Nerad to přiznávám, ale minimálně ve zdvořilosti se jim nemůžeme rovnat.
Poté, co se setmělo, jsem navštívil Násira v jeho skrytém příbytku. Když jsem ho pozdravil po arabském způsobu, tvář se mu rozjasnila a nabídl mi karafu s občerstvením. Rozhovor s ním byl už včera velice zajímavý, avšak dnes jsem se chtěl dozvědět něco víc o jeho úkolu.
"Tyto staré a silné bytosti, ó mocný šejku, nejsou jako my. My přemýšlíme a jednáme určitým způsobem, podobně jako obyčejní smrtelníci. Oni ne. Oni jsou jiní, nepředvídatelní. Myslí jinak, jednají jinak. Domnívám se, že ta bytost, která spí někde pod Paříží, patří ke klanu Toreador, ale mohu se mýlit. U nich je to snadné, se mýlit. Probouzí se, ale ještě není vzhůru úplně. Spí a přitom sní. Šíří kolem sebe závoj a nahlíží do snů jiných bytostí. Když ho nějaký sen zaujme, zachytí ho do své pavučiny a věnuje mu více pozornosti. Někdy ho může i ovlivňovat, nebo může vytvořit ennui, která to dělá za něj. Proto mu říkám Pavouk."
Nejsem si jist, zda jsem Násirovi dobře rozuměl. Vlastně jsem ho v některých chvílích vůbec nechápal. Jisté je, že přikládá snům velký význam. Dokonce říkal, že lze sny procházet, ale jak to myslel, je pro mne záhadou. Rozprávěli jsme asi dvě hodiny, pak jsem se rozloučil. Nabyl jsem dojmu, že to je muž přímého chování, který se drží své víry. Přesto jeho kroky i nadále hlídají netopýři, v této věci není možné riskovat.

4. října 1792
Násilí a nepokoje v pařížských ulicí rostou každým dnem. Zdivočelé davy pořádají hony na domnělé zrádce a Konvent raději nedělá nic, aby si je proti sobě nepopudil. Naopak, najdou se tací, co je podporují. Jste šlechtic? Jste zrádce! Byl jste někdy v cizině? Jste zrádce! Pracoval jste v paláci u koní? Jste zrádce! A zrádce je třeba popravovat, nejlépe hned a bez soudu. Vždyť mrtví se už hájit nemohou.
Přesvědčil jsem členy našeho klubu, že je třeba s tím něco dělat. Musíme rázně vystoupit a odsoudit to kruté a nespravedlivé chování. Mluvil jsem i s představiteli jiných politických klubů, souhlasí se mnou téměř všichni, ale přímo nás nikdo podpořit nechce. Chápu jejich opatrnost, vždyť jestli nám to nevyjde, skončíme na popravišti také.

9. října 1792
Seděli jsme v soukromém salónku pana Valiera a tvářili se jako spiklenci. Atmosféra tomu ostatně napomáhala, okenice byly zavřené a služebnictvo mělo přísně nařízeno nevyrušovat. U stolu naproti mě seděl pan Valier a v rohu místnosti si se stíny pohrával Da Silva.
"Tak vy říkáte, pane Murede, že Arab už je s obhlížením situace u konce. A co vlastně obhlížel? To, že se Pavouk probouzí, jsme přeci věděli i bez něj."
"Ale netušili jsme, že to bude tak brzy. Sebastian má pravdu, musíme s tím něco dělat."
"Co s tím chcete dělat? S tím nejde dělat nic!"
"Jedna možnost by tu byla," přerušil jsem své přátele. "Proto jsme se tu dnes sešli. Pokud jsem panu Násirovi dobře rozuměl, ta bytost je tak mocná, že i kdybychom věděli, kde se nalézá, bylo by šílenstvím na něj přímo zaútočit. Naštěstí stále ještě spí. Zatím. Pan Násir ibn Saíd je přesvědčen, že ho události v Paříži velmi přitahují. Je si jich vědom a začíná se do nich míchat. Frederico, ty jsi mi říkal, že se ti poslední dobou zdají děsivé sny. Nejsi sám, komu se zdají. Dovedete si pánové představit, až se ta věc probudí a naše sny se stanou skutečností?
Je třeba jednat rychle. Musíme jeho pozornost zase uspat nebo obrátit jiným směrem. Musíme mu ty sny znechutit, tak, aby se o nás a o pařížskou revoluci přestal zajímat. Je jistě velice silný a zkušený, ale ve snech je přeci úplně lhostejné, čím jste. Ve snech můžete být králem, generálem nebo otrokem, záleží jen na vaší vůli a fantazii. Ve snech se s ním můžeme utkat a porazit ho."
"To zní hezky, ale jak se do těch jeho snů chcete dostat? A jak ho chcete přesvědčit, aby se cítil být otrokem?" přerušil mne Da Silva.
"Přiznávám, že i mně to zní jako pohádka, ale pan Násir tvrdí, že to možné je. Že nás může dostat do jakéhokoliv snu, budeme-li s tím souhlasit."
"Počkejte, pane Murede. Teď jsem vám asi dobře nerozuměl," zvedl obočí pan Valier. "Říkal jste nás? To jako nás tři? Proč tam raději neposlat nějakého Brujaha?"
"Pan Duval bohužel zaujal k celé věci velice nedůvěřivý postoj. Vzpomeňte si na minulou schůzi. Ale máte pravdu, je to velice riskantní. Znamená to také panu Násirovi plně důvěřovat. Zatímco my budeme snít, on bude strážit naše těla. Proto vás nechci nutit, rozhodněte se podle sebe a svého svědomí."
"Takže ty Saídovi věříš, Sebastiane?" zeptal se mě Da Silva.
"Ano, věřím," zalhal jsem. Co jsem měl ostatně také říci jiného? Samozřejmě, že jsem mu nemohl důvěřovat. Ale to, co navrhl, byla jediná možnost, jak zabránit ještě větší hrůze, než která je v Paříži teď. Myslím, že i kdyby nás Saíd zradil a my se už nikdy neprobudili, pokud by to Francii pomohlo, nelitoval bych.
Frederico i pan Valier do toho půjdou se mnou. Nebezpečím pohrdající španěl vzal patrně celou věc jako hozenou rukavici jeho schopnostem, i když myslím, že velkou váhu měla i moje účast. Proč souhlasil pan Valier, je mi velkou záhadou. Da Silva posměšně prohodil, že ze strachu, aby mu probuzený stařeček nevypil celý hostinec, a pan Valier je příliš taktní, aby na takovéto poznámky nějak odpovídal.

10. října 1792
Hodiny v salónku pana Valiera odbily půl dvanácté. Hleděli jsme na osmahlého Araba, jak zapaluje svíce a maluje kolem nich podivné symboly. Dnešní noci jsme měli nahlédnout do snu hraběnky de Solange, ubohé ženy, která ve vězení čekala na svůj rozsudek. Podle pana Násira už její sen uvízl v Pavoukově síti. Věděl o ní, ale ještě do jejího snu nezasahoval, možná ho nezaujala dostatečně, nebo si ji nechával pro nějakou zvláštní příležitost. Podle pana Násira… Nikdy by mne nenapadlo, že se někdy dobrovolně vydám do rukou člena Sabbatu. Znovu jsem se na něj pozorně zadíval. Mísil v misce exoticky vonící koření a něco si divně pobrukoval. Z jeho kamenné tváře se nedalo vyčíst vůbec nic. Konečně vzhlédl a spokojeně pokýval hlavou.
"Jsem připraven, ó mocný šejku. Ne, nemusíte dělat nic. Lehněte na koberec nebo se posaďte do židle a zavřete oči. Jako byste chtěl spát."
Zapálil koření a začal tiše prozpěvovat. Zavřel jsem oči.

10. října 1792 - sny hraběnky de Solange


Seděli jsme v přepychově zařízeném pokoji. Bylo nám sedmnáct a nemohli jsme se dočkat, až vyrazíme ven. Měli jsme hlavy plné odvážných plánů a smělých činů, hodných pravé aristokracie. Kdy už se ten Ogist konečně rozhoupe? Zatím stále ještě hovoří se svou matkou, ale k ničemu ten jejich hovor není. Neslyšel snad už všechny ty věci tisíckrát?
"Jsem z tebe zarmoucená, Ogiste," vyčítala mu zrovna hraběnka. "Jako náš jediný syn a dědic by ses měl umět správně chovat a vyjadřovat. Měl bys chodit patřičně oblečen a především by jsi se neměl stýkat s těmito povedenými kamarádíčky! Kde jsi k nim vlastně přišel? Proč si k sobě nevybereš někoho rovného?"
"Ale oni jsou také urození, mami. Jsou to mí nejlepší přátelé. Kdybyste jen na chvíli opustili tenhle zapadlý zámek a podívali se do Paříže, zjistili byste, jak moc jste staromódní. Proč se tu stále schováváte, čeho se bojíte? Já se světa nebojím, ještě dnes odcestuji do Paříže. Tam mne čeká ten pravý život, ne jako tady, neustálé pletichy, nuda a šeď!"
"Óóó, no Ogiste! To se mi snad zdá!"
"Klidně si tu seďte dál, já tady končím! Odcházím hned teď! Pojďte přátelé, Paříž čeká," obrátil se k nám, vzal nás kolem ramen a společně jsme odešli, hrdě jako praví šlechtici.


Byl jsem malý a nemotorný. Tlapky se mi pletly, ale přesto jsem se odhodlaně posunoval vpřed. Slunce mě šimralo a hřálo a vzduch byl plný úžasných a podivuhodných vůní. Něco mi říkalo, že zrovna dnes je ten pravý den na první průzkum okolního světa.
"Píp, pí, píp!" zapískalo něco přede mnou.
Přikrčil jsem se. Chvíli jsem čekal a poslouchal. Pak jsem opatrně rozhrnul trs trávy a pohlédl na ty věci přede mnou. Byly dvě a ještě menší než já. Kožíšek měly žlutobílý a voněly úplně jinak. Tiskly se k sobě a jejich očka mne vystrašeně pozorovala.
"Hele, támhle je kotě!" uslyšel jsem najednou hromový hlas a něco mě popadlo za kůži na zádech a zvedlo do vzduchu.
"A tady jsou dvě kuřata! To je dobrý, konečně něco! Myslíte, že umí plavat?"
"Mně maminka říkala, abych netrápila malá zvířátka. To se nedělá, jen počkej Ogiste, přijdeš do pekla!"
"Jedeš domů! Copak je trápím. Mě by jenom zajímalo, jestli umí plavat."
Neviditelná ruka se mnou zacloumala. Bylo to velice nepříjemné, jen tak tam viset a nemoci nic udělat. Jedna část mojí mysli se tomu vzpouzela, to přece není možné, já jsem Rodný, žádné kotě. Přece se tu neutopím, něco se musí stát. Něco toho krutého chlapce musí zastavit.
"Ogiste! Co to tam děláš? Kolikrát jsem ti říkala, že si nemáš hrát na zahradě. Umažeš se! Okamžitě pojď sem nahoru!" ozvalo se odněkud ze shora.
"Už jdu, maminko," dopadl jsem do trávy a jen o vlásek se vyhnul koženému střevíci.


Stáli jsme v pozoru, vyrovnaní v řadě a naše oči pozorovaly přecházejícího muže před námi. Přesto jsem věděl, že mám po pravici Da Silvu a po levé ruce pana Valiera. Paní hraběnka stála opodál, hlavu skloněnou a bledé ruce se jí nepatrně chvěly. Muž si dával na čas, proč také, okolnosti byly jasně na jeho straně. Krok měl rázný jako voják a oči ledově chladné. Koutkem úst se usmíval, ale byl to asi takový úsměv, jakým lev pozoruje svoji kořist. V pravé ruce držel krátký jezdecký bičík a čas od času s ním šlehl do vzduchu.
"Dostali jsme na vás stížnost občanko. Kruté zacházení se služebnictvem. Styky se zahraničím. Buřičské řeči. To není dobré, velmi jste nás zklamala. Můžete mi k tomu něco říci? Nemůžete, přesně jak jsem si myslel. Před třemi týdny jste propustila pokojskou. Jaký jste k tomu měla důvod? To nevíte, že má nemocného otce? Navíc jste ji obvinila z krádeže stříbrných lžiček, ale tady pan Cauchon tvrdí, že ty lžičky zmizely už dříve. Dokonce ještě dřív, než dotyčná nastoupila!
Dejte si pozor, občanko! My to s vámi myslíme dobře, ale se zrádci Republiky nemáme žádné slitování!"


Dav hučel a vykřikoval nadávky. Kladívko soudce hlasitě zabušilo o dřevěný stůl.
"Klid! Ticho, nebo dám vyklidit soudní síň! Ať předstoupí hlavní svědek! Pane de Solange, je pravdou, že vaše manželka udržovala čilé kontakty se zahraničím? Můžete uvést jména? Děkuji, to mi stačí. Obžalovaná vstaňte a vyslechněte rozsudek ve jménu Republiky:
Občanko Solangeová, soud vás uznal vinou ve všech bodech obžaloby a odsuzuje vás k trestu smrti gilotinou."
Dav jásal, křičel a strkal se. Každý chtěl vidět zrádkyni, každý ji chtěl plivnout do tváře. Kdosi mne chytil za ramena a surově se mnou zacloumal.
"Uhni stranou člověče, pusť mě před sebe…"



"Vzbuďte se, ó šejku, vzbuďte se!" skláněl se nade mnou tmavý obličej Násira ibn Saída. "To nebýt dobré, snít poprvé příliš dlouho."
"Velká temnoto! Zdálo se mi, že jsem kuře!" zasténal Da Silva.
"Kuře? To je velmi neobvyklé," podivil se Arab. "Musíte mi vše vyprávět."

12. října 1792
Dnešního večera se vydáváme do snů podruhé. Podle pana Násira nadešel čas, kdy jsme se měli pokusit sny hraběnky de Solange změnit.
"K tomu, abyste mohli sen řídit, si nejprve musíte uvědomit, že sníte. Pak už stačí jen chtít. Někdy to jde snadno, někdy hůř. Záleží na tom, o co se pokoušíte a kterým snem procházíte. Chce to čas, cvik a silnou mysl."


Paní hraběnka seděla v pohodlném divanu, ovíjela se vějířem a na tváři ji pohrával lehký úsměv. Baron von Schweitzer si dodal odvahy další sklenicí červeného vína a začal recitovat.
"Zní jasně srdce zvonu hlas,
o lásce píseň zpívá,
o lásce, jež má tolik krás,
víc, nežli svět nám skýtá..."
Dál se nedostal, protože v tu chvíli se do toho vložili dva domácí psíci. Zoufale zavyli a zuřivě zaškubali vodítkem.
"Ale no tak, Marlene!" zamračila se na mne hraběnka. "Pusťte ty ubohé psíky, vždyť se uškrtí. Pojďte ke mně, miláčkové."
Psíci však nejevili nejmenší snahu nechat se hladit a laskat. Jakmile ucítili, že jsou volní, zuřivě zaštěkali a vrhli se na překvapeného barona. Ozval se zvuk trhané látky a bolestivý výkřik. Paní hraběnka nabrala dech a její volání o pomoc rázem přilákalo veškerý zámecký personál. Psíky však nebylo jednoduché zastavit, nebrali ohled na žádné rozkazy ani prosby. Nešťastného barona z Německa nakonec zachránil až odvážný lokaj, ale jeho kalhoty a uraženou pýchu už zachránit nedokázal.


Stáli jsme opět v přijímací hale. Vyrovnaní, upravení, pozorujíce pyšného pána a zdrcenou hraběnku de Solange.
"Dostali jsme na vás stížnost občanko. Kruté zacházení se služebnictvem. Styky se zahraničím. Buřičské řeči. To není dobré, velmi jste nás zklamala. Můžete mi k tomu něco říci? Nemůžete, přesně jak jsem si myslel. Před třemi týdny jste propustila pokojskou. Jaký jste k tomu měla důvod? To nevíte, že má nemocného otce? Navíc jste ji obvinila z krádeže stříbrných lžiček, ale tady pan Cauchon tvrdí, že ty lžičky zmizely už dříve. Dokonce ještě dřív, než dotyčná nastoupila!"
"Nó, to bych teda netvrdil," protáhl se vedle mne Da Silva navlečený do obleku lokaje. "On pan Cauchon po večerech chodil k té služebné do pokojíčku, víte? Kdo ví, jak to mezi nima vlastně bylo. A to kruté zacházení? To je naprostý nesmysl, paní hraběnka se o nás naopak moc dobře stará."
"Cože?" zarazil se muž bičíkem ukázal na Da Silvu. "Vy pochybujete o mých slovech?"
"To ne, já chci říci, že vaše slova jsou čisté výmysly."
"Jakže? Co si to dovoluješ, ty špíno!" rozpřáhl se bičíkem, jenže v tom okamžiku to v držadle křuplo a z jezdeckého biče zbyly nepoužitelné trosky. Pan Valier se usmál a šibalsky na mne zamrkal. Rozesmál jsem se, pěkně hlasitě a od plic. Smích byl nakažlivý, přidal se pan Valier, Da Silva, ostatní služebnictvo, dokonce i hraběnka se usmála.
Muž s ledovýma očima chvíli vztekle koukal kolem sebe, pak zahodil bičík a rychle odešel.


Ogist seděl za těžkým dubovým stolem a připíjel si s námi na zdraví. Nebylo vlastně co oslavovat, ale jedna sklenička dobrého koňaku nemůže člověku nijak uškodit. Otevřeným oknem vnikal do kanceláře čerstvý letní vzduch, řehtání koní a rázné povely důstojníka, který cvičil nové rekruty. Chtěl jsem si zrovna doplnit sklenici, když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. Ogist sundal nohy ze stolu, schoval sklenici za štos papírů a uhladil si uniformu.
"Dále."
Poznal jsem ho v okamžiku, kdy vstoupil. Stejné ledové oči, stejně krutá tvář. Nový bičík měl zastrčený za pasem a v ruce držel stočený dokument. Usmíval se a hluboce se ukláněl, ale byla to jen maska, viděl jsem mu to na očích.
"Copak mi to nesete, Johane? Objevil jste dalšího zrádce republiky? Musím přiznat, že se velice snažíte, tak ukažte, kdo to bude tentokrát."
Napadlo mne obsah listiny trochu upravit, ale když jsem se podíval na pana Valiera, došlo mi, že už toho není třeba.
"Co to má znamenat?" zvedl Ogist hlavu od dokumentu. "Tak to bych od vás, Johane, nečekal! No, nemusíte se bát. Zařídím, abyste byl za svou píli patřičně odměněn. Myslím, že převelení do nějaké zámořské kolonie vám bude slušet. A teď vypadněte!"
"Blbec!" ulevil si, když za ním zaklaply dveře. "Přinesl mi své udání mojí vlastní osoby! Nalijte mi plnou sklenici, pane Murede, musím se trochu uklidnit. Jaké štěstí, že si spletl dokumenty."



14. října 1792
Následující dvě noci procházel sny hraběnky de Solange pan Násir sám. Když jsme se opět sešli v salónku pana Valiera, vypadal potěšeně a nešetřil chválou. Podle jeho slov se povaha jejích snů změnila natolik, že ji pavučina sama pustila.
V této a dalších nocích jsme se měli více přiblížit k samotnému Pavoukovi. Nemuseli jsme ho nikde hledat, jeho služebníci už se zabydleli přímo v našich snech. Arab je nazýval enui - přízračná stvoření.
"Enui si Pavouk vytvoří, když ho sny určité osoby zaujmou natolik, že jim věnuje osobní pozornost. Je to část jeho mysli, stín jeho přítomnosti, stopa jeho doteku. Mají množství podob, ale vždy stojí v centru snění, protože jen na nich záleží, jakým směrem se bude sen ubírat. Můžete je zranit, můžete je zabít, ale není to nic platné, většinou se vrátí. Jen tehdy, když nad nimi několikrát zvítězíte, když je pokoříte, zadupete do prachu, jen tehdy zmizí v nenávratnu."
Podle toho, co se mně s Fredericem zdává, je jasné, že jsme Pavouka z nějakého důvodu zaujali. Ať už byly jeho důvody jakékoliv, bylo načase ho z našich snů vyhnat. Něco mi však říkalo, že to nebude tak snadné, jako ve snech hraběnky de Solange.

14. října 1792 - sny Frederica da Silvy


Leželi jsme na hřebenu střechy vysokého domu. Dole v ulicích se válela hustá mlha, noční nebe bylo zamračené a jemně mžilo. Zkrátka ideální podmínky. Da Silva se na mne obrátil, kývl hlavou ke střešnímu vikýři a zvedl palec pro štěstí. Ve svém černém obleku, s černými rukavicemi a tváří začerněnou sazemi vypadal jako ztělesněný démon.
Přitiskl jsem se ke střeše a opatrně se začal přesouvat k půdnímu otvoru. Vtom se ozval výstřel a vedle hlavy mi prosvištěla kulka.
"Policie! Policie! Nikdo ani hnout!"
Okolní střechy ožily tmavými muži v uniformách. Někteří z nich měli muškety a jejich střely dopadaly nepříjemně blízko. Rychle jsem sklouzl ke střešnímu vikýři a rozbil skleněné okénko. Vedle mne se prosmýkl Da Silva.
"Sem! Rychle dovnitř!"
Pan Valier se v první chvíli opozdil, ale teď už se k nám řítil dlouhými skoky. Na šikmé a kluzké střeše však nedoběhl daleko. Ztratil rovnováhu, upadl a překulil se přes okraj. Jednu nekonečnou chvíli padal do mlhy, pak se ale obrátil a rozepjal paže. Oči měl zavřené a zkřivená tvář svědčila o značném duševním úsilí. Bylo to jako ve snu, jeho pád se začal zpomalovat, až se nakonec zastavil úplně. Dokonce začal nepatrně nabírat výšku. Moje radost však byla předčasná, ozval se výstřel a zasáhla ho čísi kulka. Chytil se za paži, otevřel oči a soustředění bylo to tam. S výkřikem se zřítil do mlhy.
Na otálení nebyl čas. Protáhl jsem se vikýřem a rozhlédl se po půdní prostoře. Byl to velice zvláštní dům, neměl žádné podlahy ani stěny. Místo nich spojovaly otevřený prostor dřevěné trámy, které občas spojoval provazový žebřík nebo úzká lávka bez zábradlí.
"Za mnou!" zavelel Da Silva a s taseným mečem se rozběhl po nejisté cestě.
"A mám tě!" ozvalo se a ze stínů střešního trámu vyskočil policista s pistolí. Ze tří kroků musel trefit, ale místo výstřelu se najednou chytil za hrdlo, zachroptěl a spadl kamsi do hlubin.
"Budete tam stát ještě dlouho, pane Murede?" zavolal na mne Frederico. Rozběhl jsem se. Skákali jsme z trámu na trám, šplhali po žebřících a sjížděli po lanech, to vše za svištění kulí z pušek a pistolí policejního sboru. Pak konečně přišlo, co přijít muselo. Běželi jsme zrovna po tenkém spojovacím prkně, když se ozval zlověstný praskot a lávka se i s námi zřítila. Padali jsme...


Stébla trávy mě lechtala ve tváři a v křoví nade mnou poskakovala sýkorka. Bylo něco po poledni a slunce hřálo i přes husté koruny stromů. Bylo to trochu nepříjemné, svědilo mě na zádech a ruce se mi potily. Pár metrů přede mnou běžela lesní cesta, prohlížel jsem si její zákrut přes hlaveň staré muškety. Otočil jsem hlavu doleva. Za velkým balvanem se krčil zarostlý chlapík s bambitkou a zahnutou šavlí. Když ucítil můj pohled, zazubil se a zamrkal.
"Pozor chlapi! Už jedou!" ozval se odněkud z pravé strany hlas Da Silvy. "Všichni víte, co máte dělat, tak ne aby to zase někdo zvoral, jasný!"
Lesem se přibližoval klapot kopyt, rachocení kol a vozkovo pobízení. Ještě chvíli a pak se najednou na cestě objevil černý kočár tažený dvěma vraníky. Jel neuvěřitelně rychle, kola na hrbolatém podloží jen nadskakovala a v celém kočáru to skřípalo a vrzalo, jako ve starých hodinách. Kočí stál na kozlíku, jednou rukou svíral otěže a druhou zuřivě práskal bičem. Černý plášť mu vlál kolem těla a tvář měl zakrytou tmavou šálou.
"Teď!" zavelel Da Silva.
Ozvala se salva výstřelů a výhled na cestu mi zahalil šedivý kouř. Kočár to ale nezastavilo, vynořil se z dýmu jako nějaká hranatá příšera a s nezmenšenou rychlostí se řítil dál.
"Ještě, že jsme porazili ten strom," pomyslel jsem si. Velký a košatý buk - padl přes celou cestu tak, aby ho nebylo možné objet. A skutečně, když jsem se ohlédl, byl tam. Kočár do něj narazil plnou silou, ale strom vydržel, o spřežení se to však říci nedalo.
"Olé!" zajásal Frederico a rozběhl se k rozbitému povozu.
V cestě mu ležel černě oblečený vozka. Po nárazu vyletěl ze svého kozlíku, a teď se válel v příkopu mezi polámanými větvemi. Vypadal jako mrtvý, ale jen se k němu Da Silva otočil zády, vyskočil a rozpřáhl se zahnutou dýkou. Španěl ovšem nebyl žádný nováček. Rychle se obrátil a bodl ho přímo do srdce.


"Kap… Kap… Kap…" zvuky kapající vody se několikrát vracely ozvěnou.
"Hrome, tady je tma, že by se dala krájet," zaklel Da Silva. "Kde to jsme?"
"Řekl bych, že někde v podzemí," rozhlédl jsem se. "Staré a vlhké tunely s výklenky na kamenné rakve. Dva kroky před vámi je ve zdi pochodeň a myslím, že pod ní najdete i troud a křesadlo."
Vůbec se mi to místo nelíbilo. V těch chladných a mlčenlivých tunelech jakoby na nás číhala nějaká neznámá hrozba. Ani moji společníci se tu necítili dobře, jak dokazoval jejich tichý a chraplavý šepot. Když se Fredericovi podařilo zapálit pochodeň, vyrazili jsme hledat východ. Šel jsem první, za mnou svítil Španěl a pan Valier řadu uzavíral.
"Další křižovatka… Zase doprava? Abychom nechodili v kruzích, co myslíte? A co říkáte vy, pane Valier? Pane Valier! Kam zmizel?"
Najednou jsme zůstali sami. Bloudili jsme podzemním bludištěm už asi půl hodiny a zatím se veškeré naše snahy o nalezení východu míjely účinkem. Vůbec jsme netušili, kde jsme a to ticho, které pravidelně přerušovaly jen zvuky dopadajících kapek vody, nám začínalo podkopávat odvahu. A aby toho nebylo málo, teď jsme ztratili i pana Valiera. Zbytečně jsme se vraceli několik křižovatek dozadu, marné bylo i volání. Sebevědomý Ventrue jakoby se do země propadl.
"Tiše, myslím, že jsem něco zaslechl," zašeptal Da Silva. "Tam za tím rohem, jdu se podívat…Ne, asi se mi to zdálo, nikdo tady ne…grhhhgh…"
Ze zad se mu vynořila dlouhá a zubatá čepel, hustě pokrytá černou krví. Zvedla jeho bezvládné tělo až ke stropu, a pak s ním praštila o kamennou podlahu. Přede mnou se objevila zahalená postava. Nevysoká, v mnišské róbě se širokými rukávy a v nich - ošklivé čepele. Byla rychlá a se svými zbraněmi uměla velice dobře zacházet. První ráně jsem se ještě vyhnul, ale druhá už mne zasáhla přímo do prsou. Z pod kápě se ozvalo výsměšné zasyčení a já začal pomalu stoupat. Tady se dalo učinit jen jedno. Sebral jsem všechny síly a soustředil se na strop nad postavou. Ozvalo se praskání, sesypalo se pár zrnek písku, a pak to konečně spadlo.



15. října 1792
Pan Násir ibn Saíd moudře rozhodl, že další návštěvy Fredericových snů odložíme o několik nocí. Mezitím jsme se měli podívat na moje vlastní sny. Ne, že bych očekával příjemnější prostředí. Podle toho, co se mi v poslední době zdává, budou moje noční můry stejně divoké jako ty Španělovy.

15. října 1792 - moje vlastní sny


Probudili jsme se ze spánku. Byli jsme ve sklepě domu paní Fillipetové a něco nebylo v pořádku. Bylo to tím, že jsem nebyl zvyklý trávit den v přítomnosti jiných Rodných? Nebo to bylo tím, že tu panovalo takové horko? Co jsem si pamatoval, sklep paní Fillipetové byl dost studený.
"Kde to jsme, Sebastiane?" rozhlédl se Da Silva. "Vypadá to na nějaké sklepení… Slyšeli jste to? Jako kdyby někdo volal hoří!"
Zmocnila se mne podivná předtucha. Otevřel jsem dveře a vyběhl na chodbu. Byla v jednom plameni. Přestože byla pod zemí, plamenné jazyky byly všude! Na stropě, na zdech, dokonce i kamenná podlaha byla rozpálená do ruda. Dřevěné schody do přízemí se sesypaly v okamžiku, kdy jsem se rozhodl to po nich přeci jen zkusit. Pod nimi asi musel být uskladněný petrolej, protože to zahučelo a mým směrem se rozeběhla ohnivá vlna. Rychle jsem skočil zpátky do místnosti a zabouchl dveře.
Dobré bylo, že dveře náraz ohně zastavily. Špatné bylo, že chytly také.
"Hoří!" vytřeštil oči pan Valier. "Musíme pryč, rychle!" a jako šílený se začal rozhlížet po jiném východu. Z kamenného sklepa však nebylo úniku.
"Jen klid," neztrácel hlavu Da Silva. "Sklep je kamenný, tady nemá co hořet. Jsme tu naprosto v bezpečí."
"Zapomínáte na ten prach, Frederico," zavrtěl jsem nešťastně hlavou. "Vzpomínáte si přece, jak jste mi před třemi roky prodal dva soudky střelného prachu? Kam myslíte, že jsem je zakopal? Právě že moc hluboko nejsou, kdybych si jen vzpomněl, kde to přesně bylo. Pod prahem ne, to už bychom tu nestáli, ale daleko to od něj nebylo."
"Co to povídáte!" vyletěl pan Valier. "Pod námi je střelný prach? Musíme pryč!"
Jako šílený začal prohledávat sklepení. Bylo to marné počínání. Věděl jsem naprosto jistě, že je ze sklepa jen jeden východ, a ten byl zahrazen plameny. Začínala se mne zmocňovat panika, když v tom najednou vykřikl Da Silva.
"Tady něco je! Tady to zní dutě! Podejte mi ten krumpáč, honem!"
Na starou cihlovou zeď potřeboval Španěl jen pár úderů. Za ní byl malý prostor a šikmá úzká šachta nahoru. Musel to být zřejmě prostor na uhlí nebo dřevo, který už se léta nepoužíval. Kdo ví, zda vůbec ústil na povrchu. Byla tu ale naděje a to stačilo.
Stěny byly hladké a kluzké, nahoru jsem se musel doslova vydrápat. Ústí šachty naštěstí zahrazovala jen stará bedna, rychle jsem ji odvalil a ocitl se ve staré kůlně. Na zdi viselo dlouhé bidlo s hákem, přesně takové, jaké jsem si přál. Podal jsem jeho druhý konec do sklepa a jakmile jsem ucítil, že se mí přátelé zachytili, zasekl jsem je jako rybář zasekává udicí. Bylo to jen o vlásek, pan Valier se sotva stačil vysoukat, když domem otřásla exploze a ze sklepa vyšlehly plameny.


Stáli jsme na stráni a dívali se na vesnici před sebou. Mohlo být kolem půlnoci, dřevěné chaloupky byly tmavé a tiché. Mí společníci dostali hlad a vydali se do vsi, ale já jsem zůstal trochu pozadu, krajina mi totiž připadala určitým způsobem povědomá. A také se mi zdálo, že slyším tiché volání. Bylo slabé, přerušované a mnohohlasé. Skoro bych i přísahal, že volají moje jméno.
Hlasy mne zavedly na velkou lesní mýtinu s obilným polem. Nebylo to ale obyčejné obilí. Místo klasů byly na stéblech maličkaté lidské hlavy! Kývaly se ve větru a naříkaly.
"Pomoc! Pomoz nám, Sebastiane! Pro lásku boží, pomoz nám!"
Ty hlavy byly živé, když jsem se k nim sklonil, otáčely se za mnou a prosily. Některým tekly slzy, některé se jen smutně dívaly. Natáhl jsem k jedné z nich ruku. Sotva jsem se dotkl, stéblo se ulomilo a hlava spadla do hlíny. Během krátké chvíle ztichla, zčernala a rozpadla se.
Rozhlédl jsem se po okolí a teprve teď si všiml černě oděné postavy. Stála zhruba uprostřed pole a rozháněla se velkou kosou. Pracovala systematicky, kosila lidské obilí po celých řadách. Prodírat se k ní, to by znamenalo spoustu klasů zašlapat, a navíc mi ta postava nápadně připomínala mnicha v katakombách. Vůbec se mi k té její kose nechtělo, a tak jsem se soustředil na noční nebe.
Vítr zesílil, přihnaly se mraky a ozval se první hrom. Mezi prsty jsem cítil jemné mravenčení a v zátylku mne lechtalo. Skoro jako bych ovládal nějakou neviditelnou sílu. Zamířit první blesk se mi moc nepovedlo, rozštípl starou břízu na protějším kopci. Ale druhý už dopadl blíž a třetím se mi podařilo trefit samotného sekáče. Celý se rozsvítil a poklesl v kolenou. Hned se však vzpamatoval, rozhlédl se a rozběhl se ke mně. Bylo to zoufalé, blesky kolem něj jen sršely, ale trefit ho teď, když běžel, byla spíše otázka náhody či štěstí. Zbývalo mu už jen pár skoků, když do něj sjel další výboj a spálil ho na uhel. Kosa mu vypadla z ruky a její čepel se zlomila.


Prohlížel jsem si divadelní lístek a znovu si pročítal název představení.
"Stínový tanečník, to nezní špatně a navíc premiéra. Co na to říkáte, Messieurs?"
Pan Valier i pan Da Silva stáli vedle mne a také si prohlíželi své lístky. Vypadalo to na poklidný večer, divadlo bylo pár kroků před námi a z jeho otevřených dveří se linula tichá hudba. Žádného dalšího návštěvníka už vidět nebylo, pravděpodobně jsme se trochu opozdili.
V divadelním předsálí nikdo nebyl, ale když jsme nahlédli do hlediště, ukázalo se, že je naprosto zaplněné. Prázdná byla jen tři místa v první řadě. Představení naštěstí ještě nezačalo, jakoby se čekalo přímo na nás.
V sále panovalo lehké přítmí, ale jak jsme procházeli uličkou mezi sedadly, uvědomil jsem si zvláštní věc. Všichni diváci byli naprosto nehybní. Jejich oblečení bylo staré a zetlelé, na několika místech prosvítala skrz látku šedá kůže. Žluté nehty se zatínaly do opěradel a slepé zraky se upíraly na jeviště. Nijak na nás nereagovali, dokonce ani když jsem jednomu z nich zamával rukou před obličejem. Přesto byli nějakým způsobem živí. Nedokázal bych říci proč, ale věděl jsem naprosto jistě, že o nás ví.
Sotva jsme se usadili, představení začalo. Zhasly všechny svíce po stranách hlediště a jediným zdrojem světla se tak stalo jeviště. Hudba zesílila a na pódium skočil tanečník. Měl na sobě volný světlý oděv a na hlavě posazen široký klobouk. Tvář mu zakrývaly stíny, anebo to možná byla zvláštní maska. Jeho pohyby však byly naprosto úchvatné, myslím, že bych ho vydržel sledovat celou věčnost. Nevím, jak dlouho jsme ho sledovali, zatímco on stále tančil a tančil.
Jeho pohyby mi něco připomínaly. Bylo těžké přemýšlet, když jste měli před očima ten úchvatný tanec, ale nakonec jsem si vzpomněl. Bylo to jedno divadelní představení, kde jsem poprvé spatřil La Divu. Škoda, že tu není, proč vlastně musela odjet z Paříže? Paříž? Revoluce? Francois Villon, Násir ibn Saíd, Pavouk! Vždyť je to sen! Chtěl jsem vyskočit, ale nemohl jsem. Chtěl jsem otočit hlavu, zavřít oči nebo alespoň vykřiknout, ale nešlo to. Musel jsem stále sledovat tanečníkovi ladné pohyby.
"Opona!" napadlo mne. Ne nadarmo jsem strávil tolik hodin v divadle i jeho zákulisí. Opona se zatahovala ze stran, po uvolnění pískového závaží. Nemohl jsem ten provaz sice vidět, ale věděl jsem, že tam někde je. Představil jsem si malou hladovou krysu, jak šplhá po dřevěné konstrukci. Červená očka, čenichající čumáček a ostré zuby. A provaz, který vypadá poměrně lákavě...
Ozvalo se zasvištění, hluchý náraz a opona se zatáhla. Postavy kolem nás se zvedly a zamířily k východu. Hudba sice ještě hrála, ale představení bylo u konce a jeho svazující kouzlo bylo pryč.
"Rychle, musíme ven!" začal jsem se prodírat davem.
U východu na nás čekal divadelní uvaděč.
"Vy!" ukázal na Da Silvu. "Vy nemáte lístek!"
Bylo mezi námi několik osob, ale přesto jsem zahlédl, jak Španěl vytasil meč a rozpřáhl se k ráně. Prodral jsem se k němu a chytil ho za ruku.
"Co to děláš, Frederico," křiknul jsem na něj, ale pak jsem spatřil ránu v jeho boku a zakrvácený nůž, který držel uvaděč. Dav nás od sebe opět odtrhnul, stačil jsem jen zahlédnout, jak Španěl odhazuje meč a vrhá se na uvaděče s obnaženými zuby. Když jsem se k Da Silvovi opět probojoval, klečel nad bezvládným tělem, kolem kterého se rozlévala kaluž černé, husté krve.
"Hnusné, chutná jako mrtvola," zazubil se na mne svým krvavým úsměvem.
V tu chvíli se celé divadlo otřáslo, ozval se praskot a ve zdech se objevily trhliny. Udržet se ve stoje bylo nemožné, podlaha se houpala, dekorace na stěnách padala na zem a od stropu se snášel cihlový prach. Upadl jsem na zem. Něco se mnou smýkalo tam a zase zpátky, až jsem se probudil.



16. října 1792
"Soudím, že jste si nevedl špatně, ó šejku. Máte silnou mysl a také jste si vybral skvělé společníky, musím gratulovat."
Navštívil jsem opět pana Násira v jeho úkrytu, abychom zhodnotili výsledky našich posledních snových výprav. Vypadalo to dobře, dokonce i jindy zdrženlivý Arab spokojeně tahal z vodní dýmky a pokyvoval hlavou. Jenom ten poslední sen mu dělal starosti. Postava Stínového tanečníka nebyla podle jeho mínění výtvorem Pavouka, ale žila svůj vlastní život kdesi ve Snové zemi. To, že zabloudil do mých snů ho poněkud znepokojovalo.
"Rád bych se mýlil, ó šejku, ale přítomnost Stínového tanečníka není dobrá. Zdá se, že jste ho čímsi zaujal a troufám si říci, že se s ním ještě setkáte. Když uvážím slova vašeho rádce, pana Valiera, na kterého ukazoval a kynul mu rukou, myslím, že by se to dalo hodnotit jako pozvání. Ano, pozvání. Buď vy nebo pan Valier obdržíte v příštích snech pozvánku do jeho říše. Snová země... Párkrát jsem tam byl. Podivný svět, tvořený ze snů smrtelníků i jiných bytostí. Tam můžete najít všechno, ale také musíte všechno očekávat. Věřím, že tam lze nalézt i sen, který sní Pavouk. Pokud se tam dostanete, buďte připraven na cokoliv. Nedívejte se do nehybných snů na pláži. Zkuste vyhledat mého přítele, šamana tamějšího lidu. Říká si Ten, který kráčí sám. Možná vám pomůže, i když to nemohu říci jistě. On věří jen tomu, co vidí, ostatně poznáte to sám."

20. října 1792
Následující noci jsme žádné výpravy do snů nepodnikali. Důvod byl prostý, nemohli jsme totiž najít pana Valiera. Ne, že by se přímo ztratil, ale jakoby se nám z nějakého důvodu vyhýbal. Když jsem se po něm ptal v jeho podniku, bylo mi řečeno, že právě odešel domů, a když jsem ho navštívil doma, dozvěděl jsem se, že je v práci. Bylo to podivné, zvířecí zvědové ho našli bez problémů, ale když mi ho měli ukázat, najednou byli bezradní.
"Už tu není, právě odešel," zněla pokaždé stejná odpověď. Jindy spolehlivý Ventrue se nedostavil na večírek, který uspořádala jeho manželka, nepřišel na setkání s obchodními partnery, neodpovídal na dopisy ani ústní zprávy. Ještě žádný Rodný se tak úspěšně neskrýval, jako v těchto dnech pan Valier.

21. října 1792
Dnešního večera jsme se s Fredericem rozhodli, že našeho společníka najdeme, i kdybychom ho měli hledat celou noc. V jeho podniku nám uctivý číšník prozradil, že jeho pán je právě ve své kanceláři a že mu náš vzkaz velice rád doručí.
"To nebude nutné," vyhrnul si rukávy Da Silva. "Nemusíte se obtěžovat, my ho vyřídíme sami" a zamířil do patra. Kancelář pana Valiera byla zamčená a za dveřmi vládlo ticho.
"Pan Valier je ve sklepě!" oznámila nám probíhající služebná.
Obrátil jsem se ke schodům, ale Španěl mne chytil za rameno a zavrtěl hlavou. Pak ukázal na dveře a jedním mocným úderem je vykopl. Moc se mi to nelíbilo, ale nakonec jsem vstoupil za ním. V kanceláři nikdo nebyl a ve vzduchu se vznášela podivná těžká vůně. Na stole ležel převržený svícen, nůž a louže zaschlé krve, do které někdo načmáral magické symboly.
"Na to se musím podívat zblízka," zamumlal si Da Silva, narovnal svícen a zapálil na něm poslední svíčku. Zaprskala a začala čmoudit. Kouř se zvedal v hustých spirálách a vytvářel u stropu hustý mrak. Najednou se zabouchly dveře a v zámku zarachotil klíč.
"Mně tady nikdo zavírat nebude!" rozzlobil se Da Silva.
"Počkej, Frederico," zadržel jsem ho. "Podívej, ten kouř..."
Formoval se nad svící do tvaru veliké šedivé koule a v jejím středu vytvářel zvětšující se obraz. Bylo to jako okno do nového světa, skrze něj jsme mohli pozorovat vlny moře, písečnou pláž a v pozadí hustý les.
"To se nám snad jenom zdá, pan Valier je čaroděj!" podivil se Da Silva.
"Myslím, že máš z poloviny pravdu, Frederico. Pravděpodobně se nám to skutečně jenom zdá. A jestli je tohle jenom sen, pak ta krajina v dýmu musí být Snová země. Něco mi říká, že tam asi najdeme pana Valiera."
Natáhl jsem ruku a dotkl se kouřového obrazu. Nenarazil jsem na žádný odpor, ruka mi v obraze zmizela bez jakéhokoliv viditelného účinku. Zdálo se mi to, nebo jsem na prstech ucítil kapky mořské vody?
"Počkej tady, Sebastiane," popošel dopředu Da Silva. "Podívám se, co je na druhé straně a hned se vrátím."
Vstoupil do dýmu a zmizel. Neznámá krajina se nijak nezměnila, čekal jsem deset minut, pak dalších deset, potom už to byla půlhodina, ale Španěl se pořád nevracel. Svíčka už dohořívala, zbývalo posledních pár minut. Zhluboka jsem se nadechl (některých instinktů se člověk prostě nezbaví) a ponořil se kouře.


Stál jsem na pláži a kotníky mi omývaly mořské vlny. Písčitý pruh nebyl široký, už po několika krocích se objevovaly první trsy trávy, ale co ztrácel na šířce, vynahrazoval si délkou. Pláž se táhla, kam až oko dohlédlo a nad ní se v několikametrových odstupech od sebe vznášely velké koule. Byly různých velikostí i barev, modré, červené, žluté i zelené, ale nejkrásnější byly ty, které hrály všemi odstíny duhy. A pak se tam také vznášely šedé koule. Některé světlejší, jiné tmavší a pár jich bylo téměř zcela černých. Pod jednou takovou koulí ležel bezvládně Da Silva. Pravděpodobně se do ní podíval a jeho mysl teď bloudila, kdo ví kde. Opatrně jsem ho vytáhl a obrátil na záda. Oči měl zavřené a nijak se nehýbal. Pokoušel jsem se ho křísit snad všemi způsoby, které mě napadly, ale spal, jako když ho do vody hodí. Nakonec jsem si ho přehodil přes rameno a vstoupil do zeleného lesa.



Byla to zvláštní země. Pravdu měl arabský kouzelník, když mne varoval, ať očekávám cokoliv. Přesto jsem se nedokázal ubránit úžasu, překvapení zde číhala na každém kroku. Mám tu snad zapsat vše, co jsem tam zažil? I kdybych psal roky, stejně bych nevylíčil všechno. A zachytit dojmy z té země by nikdo nedokázal. Snad bude stačit, když řeknu, že krajina se dokázala ve vteřině změnit, že zvířata mluvila lidskou řečí, že kouzla a čáry tam byly tak běžné, jako je u nás běžný chléb. Samotný čas neznamenal nic, hodiny a dny splývaly do sebe a ze dnů se stávaly týdny a měsíce.
Potkal jsem starého šamana, kráčel sám a rozhovor s ním byl jeden z nejpodivnějších, jaké jsem kdy vedl. Nakonec se mi ale podařilo se s ním domluvit, alespoň myslím. Našel jsem i pana Valiera, který byl v zajetí záštiplné čarodějnice, a dokázal ho osvobodit pomocí hole, kterou jsem v boji s ní získal. Spolu jsme pak pronikli do snů, kterými bloudil Da Silva, a vrátili se s ním zpět.


"To je ono, to město před námi? Vypadá nevlídně."
"Podle toho, co říkal šaman, by to mělo být prastaré město Nod. Cíl naší cesty. Tam někde by se mělo nacházet divadlo Stínového tanečníka."
Pan Valier měl pravdu. Město skutečně nepůsobilo příjemně. Domy byly šedé a tmavé, vítr zde nefoukal a nebylo slyšet žádné hlasité zvuky. Orientace byla obtížná, seskupení domů se totiž neustále měnilo. Sem tam se po ulicích ploužili shrbení lidé s beznadějí vepsanou do tváří. Jeden z nich nám ukázal cestu k divadlu, ale z jeho slov mne přepadly tak chmurné myšlenky, že jsem se k prvním krokům musel doslova nutit.
Divadlo vypadalo úplně stejně, jako tenkrát ve snu. Z otevřených dveří se linula tichá hudba a před nimi stála reklamní cedule s názvem představení: Stínový tanečník - premiéra.
"Proč tam vlastně jdeme?" zeptal se Da Silva. "Co tam chcete dělat?"
Pokrčil jsem rameny, ale pan Valier odpověděl za mne.
"To divadlo je milník naší cesty. Cítím, že naše návštěva bude určitým způsobem velice důležitá. Nemohu to sice vysvětlit, ale vím, že minout ho nesmíme. Ostatně, nejdeme na představení, jdeme si jen promluvit s Tanečníkem."
"Dělejte, jak myslíte, já zůstanu před vchodem. Stejně nemám lístek."
Zanechali jsme Španěla před divadlem a sami se vydali do jeho útrob. V předsálí nikdo nebyl, ale představení zřejmě ještě nezačalo. Minuli jsme hlavní vchod a zamířili do zadních částí, tam, kde by se měly nalézat šatny pro účinkující. Když jsme procházeli kolem otevřeného bočního vchodu do hlediště, pan Valier se najednou zastavil.
"Monsieur Mured, podívejte! První řada uprostřed, to jsem přece já!"
Rychle se rozhlédl a vydal se do hlediště. Zůstal jsem ve dveřích a pozoroval diváky, jeviště i pana Valiera. V duchu jsem ho pobízel ke spěchu, představení začne, co nevidět. Vypadalo to dobře, už se propletl mezi sedadly, už kráčel před první řadou, už natahoval ruku, aby se svého dvojníka dotkl. V tom okamžiku zavířily bubny a na jeviště doskočil Stínový tanečník. Byl naprosto úžasný, ty piruety, ty gesta…Pozoroval jsem jeho tanec a cítil se jako v ráji.
Těžko říci, jak dlouho to trvalo, ostatně koho by to také zajímalo. V jednu chvíli hlediště zahalila neproniknutelná tma, ale to tolik nevadilo. Hudba hrála dál a tanečník stále tančil, dokázal jsem jeho pohyby vycítit, přestože nebyl vidět. Pak jsem ucítil kouř a opona chytla plamenem. Překvapeně jsem zamrkal
"Tak rychle, nebo tady chceš stát celou věčnost, Sebastiane?" ozval se za mnou Da Silva. "Valier se už taky hýbe, padáme odsud!"
Vyběhli jsme před divadlo, ze kterého začal k nebi stoupat hustý kouř.
"Co ti lidé uvnitř?" vyděsil jsem se.
"Však oni ten oheň uhasí," mávl rukou Da Silva. "My teď máme jinou starost, támhle je Tanečník a vypadá dost naštvaně!"
Byla to pravda, Stínový tanečník vyběhl za námi. V ruce držel dlouhý nůž a vztekle se rozhlížel. Rozprchli jsme se do ulic. V tom úzkém a neustále se měnícím labyrintu bylo snadné se ztratit. Najít z něj cestu ven, to už bylo horší. Trvalo mi několik hodin, než jsem své společníky znovu našel a bez pomoci místních obyvatel by mi to trvalo ještě déle. Dalo se s nimi mluvit, když jsem se obrnil trpělivostí a nevšímal si všech těch povzdechů, krčení ramen a nedokončených vět. Nakonec jsem se ale dozvěděl hodně zajímavých věcí, střípky skládanky do sebe začaly zapadat.
"Myslím, že vím, kde najdeme Pavouka, Messieurs," prohlásil jsem, když jsme se konečně setkali. "Uprostřed města stojí Katedrála smutku a utrpení a v ní je vládce tohoto města. Měli bychom ho navštívit, patříme přece mezi Kamarillu. Co se ti nelíbí, Frederico? Tradice se musí dodržovat všude, i ve snu."
Katedrála byla veliká stavba z černého kamene, připomínající svým tvarem plačící tvář. Uvnitř bylo chladno a ticho. Světlo sem pronikalo skrz vysoká barevná okna a vytvářelo tak dojem, že se celý vnitřek katedrály koupe v krvavě rudé záři. Stěny zdobily ručně malované výjevy lidského utrpení a bolesti. Byly zde popravy, mučení, války a nemoci, opuštěné děti i staří lidé, umírající v osamění. Samotný pohled na ty malby bodal do očí.
U jedné takové malby stála postava v šedé kutně s kapucí. Malým štětečkem opravila nějakou drobnost, pak poodstoupila a spokojeně pohlédla na své dílo.
"Ehm,... Dobrý večer," přistoupil jsem blíž. "Promiňte, hledáme vládce zdejšího města, mohl byste nám poradit?"
"Jak se vám líbí moje obrazy?" obrátila se k nám postava čelem.
V určení totožnosti nám to příliš nepomohlo, z obličeje bylo vidět jen bezvousou bradu, úzké rty a silný nos. Řekl bych, že to byl mladý muž, ale jistý jsem si nebyl.
"Přistupte blíže, ať si je můžete lépe prohlédnout," vyložil si naše mlčení malíř po svém. "Najdete v nich všechny trvalé hodnoty světa. Již brzy je tu budu mít všechny, a pak skončí má práce... Ano, myslím, že to bude velice brzy..."
"Odpusťte Sire, ale proč nezobrazíte třeba radost, přátelství nebo lásku?" zeptal jsem se.
"Samé pomíjivé hodnoty," mávl rukou malíř. "Nestojí ani za pár tahů."
"A co kdybyste se pokusil namalovat něco úplně nového?" vložil se do toho pan Valier. "Kdybyste se například pokusil zachytit kouzlo okamžiku, určitý vjem či pocit."
"Zkoušel jste znázornit moderní dobu? Pokrok? Vědu?"
"Nebo mystérium! Ono tajemno, které nás láká a obklopuje."
"Hmm..." zamyslel se malíř.
"Dokázal byste zmapovat cesty lidského myšlení? Co třeba sny a touhy?"
"Možná by se vám mohlo povést ztvárnit Universum. Souhrn všech věcí, událostí i myšlenek a jejich vzájemného působení. Je to obrovský úkol, ale vy byste to určitě dokázal!"
Poslední návrh pana Valiera malíře zaujal nejvíce. Odložil štětec i paletu a zamyšleně si promnul bradu.
"Universum," pronesl zasněně.
V tu chvíli jsme pro něj přestali existovat. Otočil se a pomalým krokem zamířil k velkému křeslu ve středu katedrály. Pohodlně se usadil a zahleděl se do dáli. "Universum," zašeptal...
Potichu jsme opustili malíře i jeho katedrálu.
"Můžeme si gratulovat, pánové," usmál jsem se. "Obzvláště děkuji vám, pane Valier, ten poslední nápad byl dokonalý."
"Universum zabere vždycky," zašklebil se Ventrue. "Vrátíme se do Paříže?"
"Ale co Pavouk?" namítl Da Silva.
"Cožpak vy jste ho nepoznal, Frederico? Vždyť jste s ním mluvil!"
"Caramba! To byl on? A já myslel, že to byl malíř," nevěřícně zakroutil hlavou Da Silva.



Návrat ze Snové země nebyl úplně jednoduchý, museli jsme prostřídat ještě několik snů, než jsem se přeci jen probudil ve svém podzemním úkrytu. Z novin jsem se dozvěděl, že jsem prosnil čtyři celé dny, ale naštěstí se nic vážného nestalo. Arabský kouzelník se zdržel ještě tři noci, potom se rozloučil a vrátil se ke svému kmeni. Situace v Paříži je stále neklidná, ale sny se již nikomu nezdají. Pevně věřím, že to nejhorší nebezpečí se nám podařilo zažehnat.
Jedné věci však nerozumím. Když jsem poprvé po probuzení vyšel do noční Paříže, moje první kroky vedly ke zjištění, kolikátého vlastně je. Ulice byla prázdná a obchody i restaurace zavřené. Muselo být hodně pozdě večer, možná i po půlnoci.
"Škoda, že už nejsem ve snu," pomyslel jsem si. "Mohl bych si vysnít chlapce prodávajícího noviny, toho pouličního kamelota, který doufá, že ještě někomu prodá své poslední výtisky."
Zavřel jsem oči a představil si ho, jak stojí na rohu ve své kostkované čepici, v odřeném kabátku a krátkých kalhotách. Bystře se rozhlíží a v ruce drží poslední výtisk večerního deníku.
"Pane!" vytrhl mne z přemýšlení mladý hlas a někdo mne zatahal za rukáv. "Pane, kupte si noviny! Čerstvé zprávy, jenom dva sou."
Vedle mne stál asi dvanáctiletý kluk, v kostkované čepici, odřeném kabátku a krátkých kalhotách. Byl vyhublý a snažil se mi prodat jedny ze svých posledních novin. Kde se tu najednou vzal? Cožpak jsou naše životy jen něčí sen? Anebo to byla jen náhoda?