Deníky Sebastiana Mureda, část čtvrtá

Deníky Sebastiana Mureda, část čtvrtá

David Korejtko

Třetí část Deníků Sebastiana Mureda.

17. června 1789
Od našeho setkání se Svatým Ludvíkem uplynul už více než měsíc a nic zvláštního se nestalo. Lidé sice byli stále neklidní a s obavami sledovali jak jednání ve Versailles, tak shromažďující se vojska v okolí Paříže, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se blížila nějaká katastrofa. Také můj soukromý život se zklidnil. Da Silva se neukazoval, a tak jsem se místo plížení v kanálech mohl věnovat politice. Se svými přáteli jsme založili vlastní klub a podařilo se nám ho rychle rozšířit. Oslovili jsme i několik členů z Generálního shromáždění a získali je pro naše myšlenky. Práce to byla náročná, ale bavilo mě to a také jsem se setkával se spoustou nových tváří, myšlenek i názorů. Od půlnoci do svítání jsem pak trávil čas s La Divou. V její společnosti jsem se cítil tak, jako nikdy předtím, a zdálo se, že i ona ve mne nalezla trvalejší vztah.
Pokud mi někdy zbylo ještě trochu času, věnoval jsem ho Nikolasovi. Naštěstí byl velice učenlivý a moje obchody obstarával téměř bez pomoci. Nebude to dlouho trvat a bude si moci založit vlastní živnost. Jednou nebo dvakrát jsem viděl i Jeana. Stále si udržoval svůj odstup, ale vypadalo to, že se o mne začíná znovu zajímat. Především moje politická aktivita ho těšila.
Byl to krásný čas a já hlupák myslel, že potrvá věčně. Úder přišel znenadání jako blesk z čistého nebe a navíc v místě, které jsem pokládal za zcela bezpečné.
Bylo asi kolem půl dvanácté večer, když jsem odešel z klubu a mávl na drožku domů. Tou dobou už mělo být v ulicích klidno, ale když jsme přijížděli k domu paní Fillipetové, vozka náhle zastavil.
„Obávám se, že dál to nepůjde, pane. Před námi je spousta lidí, asi se tam něco stalo. Budete to muset dojít pěšky."
Bylo to tak. Lidé se shromáždili kolem mého příbytku a o něčem vzrušeně hovořili. Zahlédl jsem i dva příslušníky městské gardy, jak uklidňují vzlykající sousedku. Zmocnilo se mne strašné podezření. Rychle jsem se prodral davem a strnul na místě.
Tam, kde stával dům paní Fillipetové, byla nyní kouřící ruina. Požár musel být obrovský, vydržely jen venkovní nosné zdi a možná sklepní prostory, ale to se pod vrstvou ohořelých trosek poznat nedalo. Zázrak, že nechytily i domy okolo. Marně jsem trosky prohlížel, všude byl jen horký popel a saze. Když už jsem se vzdal veškeré naděje, obrátil jsem se na gardisty.
„Ne, Monsieur. Je nám to moc líto, ale nikdo nepřežil. Požár byl příliš velký, stěží jsme ochránili domy v sousedství. V přízemí jsme našli dvě ohořelá těla, řekl bych, že patřila starším osobám. Jedna z nich měla na ruce prsten s iniciálami B.F. Podle sousedky to byla paní Fillipetová a její sestra. Výrostek Nikolas? Ne, nikoho dalšího jsme nenašli, možná se zachránil včas."
Dav se pomalu rozešel. Usedl jsem na zahradě a vzpomínal. Proč? Taková dobrá duše! Bylo to náhoda nebo zlý osud? Nebo něco horšího?
„Mňauuu!"
„Felixi! Kamaráde! Alespoň ty jsi mi zůstal. Pojď sem. Pověz mi co se stalo, co jsi viděl? Čtyři muže s ohněm v ruce? Skrývali se? Dravci nebo lidé? A potom? Sledoval jsi je, Felixi? To nevadí, udělal jsi dobře. Změníme obydlí, kocoure, tady zůstat nemůžeme. Někdo mě asi nemá rád."

12. července 1789
Společenská situace v Paříži se začíná dostávat do varu. Lidé jsou zklamaní a rozhořčení stále se protahujícími jednáními ve Versailles a dávají to patřičně najevo. Většina z nich ničemu nerozumí, ale to jim v hlasitém křiku nijak nebrání. Nejhorší je, že se s tím nedá nic dělat. Policie je bezmocná, vojsko dezertuje po celých plucích a národní gardy jsou rády, když ubrání vlastní domy. Pomalu, aby se rodný bál vyjít do ulic. Včera jsem musel třikrát provolávat slávu Národnímu Shromáždění, než jsem se dostal do La Rochell. Což mi připomíná můj problém s penězi. Ne, že bych neměl co na sebe, ale bez zázemí, které mi zajišťovala živnost s vínem, se dnes v politice prosazuje jen těžko.
Před vstupem do La Rochell na mne čekal Da Silva. Vypadal mnohem lépe než posledně, kdy se skrýval v temných stínech v obavách před pařížskou policií. Dnes působil dojmem sebevědomého gentlemana, dokonce si pořídil i novou parádní paruku.
„Ciao, Sebastiane. Rád vás vidím, jak jde politika? Máte pravdu, vzpomněl si na nás vévoda z Claremond-Férand. Tady je list s pečetí, máme být nápomocni donu Alvarezovi. Mimochodem, je to nový vyslanec z Madridu a můj přímý nadřízený, takže k němu buďte patřičně uctivý. Stará šlechtická krev, víte? Je zvyklý udílet rozkazy."
Don Alvarez nás čekal v soukromém salónku vybrané restaurace. Vysoký chlapík s tmavší pletí, hnědýma očima a zahnutým nosem. Oblečen byl do drahého zdobeného obleku a v ruce držel hůl s masivní kovovou hlavicí.
„Posaďte se, pánové. Jak asi víte, lid v Paříži je neklidný. Troufají si příliš a nebál bych se říci, že je chybou neustále ustupovat. Já bych to takhle daleko zajít nenechal, pár odstrašujících případů a bylo by! Ale k věci. Vévoda Charles si přeje, abychom dohlédli na zítřejší převoz střelného prachu, který je uskladněn v budově Arsenalu. Vévoda má pocit, že už toto místo není bezpečné, a proto se rozhodl přemístit prach do vojenské pevnosti nazývané Bastila. My máme dohlédnout na to, aby celá operace proběhla v klidu a bez nežádoucích komplikací. Především klan Brujah by mohl působit potíže. To je všechno, zítra půl hodiny před půlnocí u Arsenalu. Vy tu ještě chvíli zůstaňte, Frederico."
Nechal jsem je o samotě a šel jsem se podívat na zítřejší trasu vojenského konvoje. Bylo kolem jedenácté hodiny večerní a v pařížských ulicích bylo živo. Prodíral jsem se hloučky povykujících lidí a snažil se zůstat nenápadný. Přesto si mě jeden vojenský vysloužilec všiml.
„Mordieu! Prach, nemáte prach, příteli?" zacvakal mi křesadlovým mechanismem pušky před obličejem. „Kdybych měl prach, náboje už bych si našel, to už bych jim ukázal. No, přece těm darmožroutům z paláce, já bych je hnal svinským krokem, já bych je…"
„Ať žije Francie! Ať žije Paříž!" vrazil do nás opilý nádeník. Mával lahví vína a točil se dokola, přihlouple se přitom usmívaje.
Konečně se mi podařilo hloučkem prorazit. Jak tudy chce zítra projet vojenská kolona, to opravdu nevím.

13. července 1789
Jestliže bylo včera v Paříži živo, tak dnes to platilo dvojnásob. Až jsem měl takový pocit, že to není samo sebou. Mí společníci čekali v kočáře nedaleko Arsenalu a prohlíželi si davy. don Alvarez přezíravě, Da Silva znepokojeně.
„Nevypadá to zrovna vesele, Sebastiane," řekl mi na uvítanou a začal vybalovat kuši. „Asi mi nebudou stačit šípy."
„Nesmysl," otočil se k nám don Alvarez. „Stačí pár výstřelů a utečou. Je to jenom lůza!"
Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Černý humor Da Silvy jsem rozpoznal snadno, ale španělský vyslanec to snad skutečně myslel vážně! Nechtěl bych ho hlídat v okamžiku, kdy vystřelí do davu.
„Brzy bude půlnoc, pánové. Což kdybych se šel podívat dopředu, zda nehrozí nějaké nebezpečí. Nechcete jít se mnou, Frederico? Ať tu má don Alvarez více prostoru."
Španěl kývl a vystoupil z kočáru. Šli jsme každý po své straně ulice a naslouchali bavícímu se davu. Nezdálo se však, že by byl nějak nebezpečný nebo že by tušil něco o vojenském konvoji.
„Žádného buřiče jsem nenašel," přistoupil ke mně po chvíli Da Silva. „Ale možná, že potřebujeme větší rozhled. Vidíte támhleten dům, Monsieur? Když vylezeme na střechu, budeme mít výhled po celém okolí."
„To je pravda, ale jak to chcete provést? Vždyť jsou to tři patra!"
Španěl se jen usmál a přikrčil se ve stínu kamenného průčelí. Sundal ze zad kuši, něco do ní vložil a pečlivě zamířil.
„Fííí," zasvištělo tenké lano.
„Drží, tak rychle, než si nás někdo všimne," pobídl mne Da Silva a už hbitě šplhal nahoru.
Stihli jsme to akorát včas. Sotva jsme se stačili rozhlédnout po okolí, když zvony Sv. Jindřicha začaly odbíjet půlnoc. Vrata Arsenalu se otevřela a z nich vyjely tři kryté vozy, chráněné asi dvaceti vojáky na koních v královských barvách. Lidé začali nespokojeně hučet, ale kromě občasného pískotu a nějaké té nadávky se nic nedělo. Pomalu a klidně postupovaly vozy kupředu. Pak do mne Da Silva šťouchl loktem a ukázal na druhou stranu domovních bloků. Asi pět set kroků od kolony postupoval dav lidí s pochodněmi. I na tu dálku bylo slyšet, jak povykují a tlučou do zavřených okenic a dveří. Obě skupiny na sebe sice ještě neviděly, ale my jsme to z výšky viděli už teď. Ani ne dvacet minut a musí se srazit přímo na Rue Cerisais.
„Pospěšte si, Frederico. Vraťte se ke koloně a řekněte jim, ať odbočí. Já je zkusím pozdržet."
Sešplhal jsem po laně a vyběhl davu v ústrety. Bylo to zlé. Ne, bylo to ještě horší. Rebelů se blížilo nepočítaně, tlačili se ulicí v několika řadách a v rukách drželi vidle, pušky s bodáky, pochodně nebo prostě jen vinné lahve. Vykřikovali nejrůznější urážky a vzájemně se povzbuzovali. Vypadalo to, že je nic nedokáže odradit od jejich cíle, a navíc nějakým způsobem věděli o vojenské koloně.
„Na ně! Hrrr, na ně! My jim to ukážeme! Nandáme jim to, sousedi, pravda je na naší straně! Za mnou! Na ně!"
Vykřikoval chlap v kožené zástěře a sekáčkem v ruce. Jeho mohutný hlas dělal divy, dav burácel a zrychloval tempo. V tu chvíli k němu přiběhl pihovatý výrostek, mával rukama a zadýchaně sděloval, že vojáci změnili směr. Vyběhl jsem zpoza rohu a přidal se k němu.
„Odbočili! Odbočili! Změnili trasu, pacholci! Ale ne, ne doprava! Co to povídáš kluku? Doleva! Doleva jeli! Jedeš! Kdo ví, co jsi viděl, já jsem byl přímo u toho. Doleva! Doleva jeli!"
Pak přiběhli další dva poslové a zmatek ještě vzrostl. Dav se nerozhodně potácel doprava a doleva, až se nakonec roztrhl na dvě skupiny a každá vyrazila jinam. Bohužel, ta větší si vybrala správný směr. Snad bylo zdržení dostatečné. Vrátil jsem se zpátky na střechu a zhodnotil situaci. Rebelové se zdrželi, ale kolona si zase zajela tím, jak se jim snažila vyhnout. Dobré bylo, že teď se musel dav protahovat úzkými bočními uličkami a mohl postupovat jen pomalu. Ale i tak to bude velice těsné. Musím získat ještě trochu času.
Využil jsem střech sousedících domů a rychle se přesunul před čelo zástupu. Ten vůz ve dvoře, to bude ono! Doufám, že nebudou mít psa.
Seskočil jsem na střechu kůlny, pak na zeď a na menší dvůr. Nikde nikdo, štěstí mi přeje. Otevřel jsem vrata do ulice a vytlačil ven starý žebřiňák. Škoda, že se mi ho nepodařilo převrátit, ale byl příliš těžký. Přesto zabíral celou šířku ulice a vytvářel tak pro masu lidí těžko prostupnou překážku. Ve dvoře pod přístřeškem stály nějaké sudy. Neváhal jsem a začal je nosit ven a skládat do vozu.
Povykování davu se ozývalo velice blízko, skoro bych řekl, že je přímo za rohem. To nestihnu, budou tu každou chvíli! Ale nepřestával jsem ve svém úsilí.
To je divné, donesl jsem další tři sudy a dav se stále neobjevoval. Jeho hulákání jsem slyšel zcela zřetelně, musel být opravdu hned za rohem, ale jakoby se tam zastavil. Teď to dokonce vypadalo, že jejich nadávky jsou přímo někomu určeny! Zariskoval jsem a nakoukl za roh.
Zlatý Španěl! Seděl na střeše velkého kamenného domu a shazoval dolů na horké hlavy střešní tašky. Trhal je veškerou silou a příliš nemířil, hlavně, že se sypou. Lidem dole se to očividně nelíbilo, ale dveře domu statečně odolávaly a jinak se nahoru dostat nemohli. Rychle jsem se vrátil a navršil na žebřiňák posledních pár sudů. Bylo to jen tak tak, vrata jsem zavíral ve chvíli, kdy se dal dav znovu do pohybu.
Než se buřiči vyrovnali s naloženým žebřiňákem, kolona stihla dojet do bezpečí pařížské pevnosti. Tam, za silnými zdmi Bastily, bude střelný prach v bezpečí. Vrátil jsem se na střechy a vydal se hledat Da Silvu, abych mu poblahopřál k úspěšně provedené akci.

14. července 1789
Už cestou do klubu jsem měl takový nepříjemný pocit, že se něco pokazilo. Co to bylo, jsem se však dozvěděl, až když mi Leon ukázal večerní tisk. Bastila byla dnes v odpoledních hodinách dobita! Žádné dlouhé obléhání nebylo třeba, stačil necelý jeden den a velitel pevnosti vyvěsil bílou vlajku. Tak dostala lůza do rukou zásoby střelného prachu a co hůř, ochutnala opojnou chuť prvního velkého vítězství.
Ať už za tím stojí bůh nebo ďábel, musí se zjevně velice dobře bavit.

17. července 1789
Na dona Alvareze jsme pravděpodobně museli udělat dobrý dojem, protože nás (mne a Da Silvu) znovu kontaktoval a požádal o výpomoc, tentokrát v jeho vlastní, soukromé záležitosti. Jednalo se o vyzvednutí jakési knihy z pozůstalosti zemřelého rodného. Věc však nebyla tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Zaprvé jsme nevěděli, kde se má kniha přesně nalézat, za druhé ten rodný patřil ke klanu Tremere a své obydlí si magicky ochránil. Tak nás alespoň varoval Le Blanc, jeho formální představený a mluvčí klanu. Víc neprozradil, buď nechtěl, nebo nevěděl.
Vyrazili jsme (jak jinak) po západu slunce a za tři hodiny nás uvítala vesnička Champigny. Malá náves se zarostlým rybníčkem, kostel, zájezdní hostinec a asi dva tucty domků. Od místního ponocného jsme se dozvěděli, že místo, které hledáme, je asi deset minut za vesnicí, první odbočkou vpravo. Nebyl to ale žádný malý dům, jednalo se spíše o opevněný zámek. Stál na kopci na kraji lesa a byl obehnán vysokou kamennou zdí. Vesničku Champigny i ty, kdo by od ní přijížděli, měli obyvatelé jako na dlani.
Vystoupili jsme z kočáru a přistoupili k hlavní bráně. Kdysi musela být součástí nějakého staršího gotického opevnění a k jinak renesančnímu stylu zámku se její okovaná vrata a padací mříž příliš nehodila. I když - nehodila… Až teď jsem si pečlivěji prohlédl kamennou zeď. Nejenom, že byla pět metrů vysoká a mezery mezi kameny byly pečlivě vyspárovány, ale z jejího vrcholu také vyčnívaly dlouhé, železné a nepochybně velice ostré bodce. Jeden vedle druhého, táhly se v řadě po celém obvodu zámecké zdi. V zádech mne zamrazilo, když jsem si představil neopatrného jedince, který by se tudy pokoušel dostat dovnitř.
Po opakovaném bušení na vrata se konečně odsunula špehýrka a zpoza ní si nás prohlížela tvář starého muže.
„Kdo jste? Pán není doma, pán odcestoval. O tom nic nevím, žádné hosty nečeká."
„Poslyš, slouho," nevydržel to Da Silva. „Nás samozřejmě mrzí, že pán není doma, ale my jsme ho přijeli navštívit až z Madridu a to, že tu není, neznamená, že nás můžeš odehnat jako nějaké vandráky! Tvůj pán je náš dobrý přítel a jistě by ho mrzelo, kdybychom museli teď v noci místo odpočinku odjet pryč. Takže otevři bránu a uvítej nás, jak se sluší a patří!"
Kupodivu, rázné vystupování Da Silvy zapůsobilo. Správce se už na nic nevyptával, pustil nás dovnitř a ubytoval v pokojích pro hosty. Dokonce nás i provedl po domě a jeho okolí.
„Tento zámek má pohnutou a divokou historii. Byl postaven ve 12. století jako ochrana proti loupeživým nájezdům. Několikrát vyhořel. Několikrát změnil majitele. V roce 1475 na místní zahradě tragicky zahynula baronka De Vries i se svým milencem. Od té doby její duch bloudí zámeckými chodbami a zjevuje se za novoluní. Říká se, že přináší smůlu. V roce 1742 zřídil tehdejší majitel v zahradě útulek pro slabomyslné. Proto ta vysoká zeď s bodci. Máte-li zájem, můžete se k útulku podívat. Ale dejte pozor, zahrada je v poslední době poněkud zarostlá. Teď mne prosím omluvte, půjdu si lehnout. Přeji vám dobrou noc, pánové."
S těmito slovy se otočil a odšoural se z místnosti.
„Hrozné! Už jsem myslel, že nikdy neskončí. Nejhorší byl ten jeho chraplavý hlas a podlité oči."
„Skoro jako by se nás snažil vystrašit. No, mne spíše znechutil," klepl hůlkou don Alvarez. „Ale proto jsme nepřijeli. Rozdělme se a prohledejme dům. Někde tu musí být soukromá knihovna zámeckého pána."
Jediná knihovna, kterou jsme však našli, byla ta v přijímacím sále. Knih obsahovala poměrně dost, ale žádná nepojednávala o okultním umění, podivných úkazech či dokonce magii.
Přesunuli jsme proto své pátrání do zahrady. Byla skutečně hodně zarostlá a rozsáhlá, ale do útulku pro slabomyslné vedla udržovaná cestička. Stavba to byla nízká, hrubě omítnutá a se zamřížovanými okny. Celé místo působilo pochmurným dojmem a jakési tiché hrozby. Z jednoho okna se znenadání ozval divoký výkřik, pak smích a nakonec vzlykot.
„Tam! Viděli jste to?" ukázal najednou Da Silva dále do zahrady. „Jakoby tam tančilo světlo."
„Možná je tam někdo s lucernou, potichu to místo obklíčíme."
Nikdo tam však nebyl, jen další stromy a husté keře. Don Alvarez nespokojeně zamumlal a zakroutil hlavou.
„Nespletl jste se, Monsieur? Tady nikdo není."
„Nespletl se, done Alvarezi. Já už to vidím také. Támhle za tím keřem, krátký, ale jasný záblesk, jako z lucerny."
Světlo jsem spatřil jen na chvíli a přestože jsem v noční tmě viděl dobře, nepodařilo se mi postřehnout, co to bylo. Přesunuli jsme se dále a prohledali okolní keře, ale nikde nikdo, ani stopa v trávě.
„Gare!" Tasil náhle meč Da Silva. „Jsou za námi!"
Drželi jsme se poblíž zády k sobě a očima provrtávali okolní porost.
„Tak dost. Je tu někdo? Ukažte se!" napřáhl hůl don Alvarez. „Nikdo, to jsem si myslel. Nejlepší bude, když je budeme… Auuuu!!!"
Na ruce s holí se mu objevil široký pruh spálené kůže. Chvíli nevěřícně koukal a pak zařval.
„Zpátky! Rychle do domu!"
Ke dveřím jsme doběhli během dvou minut, ale přesto nás jedno světélko dohonilo. Zpozoroval jsem ho až na poslední chvíli, vlastně až v okamžiku, kdy se mne dotklo. Ucítil jsem žár a bolest. A také jsem zaslechl sípavý hlas.
„Áááách, pááááálííííí…"
Jak chcete bojovat s něčím, co nejde vidět, co je tak malé a tak rychlé, že to postřehnete jen koutkem oka? Zavřeli jsme se v domě a pozorovali zahradu skrz okna, ale neviděli jsme vůbec nic. Kdyby neměl don Alvarez spálenou ruku a kdybych sám necítil bolest v zátylku, dalo by se snadno uvěřit, že se nám to jen zdálo.
Asi po půl hodině jsme začali znovu prohledávat celý zámek, místnost po místnosti, s výjimkou pokojů pro služebnictvo. Mohly být tak tři hodiny do svítání, když jsme se dostali na půdu. Byla veliká, členitá a plná malých netopýrů a netopýřího trusu. Protože její obyvatelé reagovali na přítomnost mých společníků poměrně nepřátelsky, zbylo prohledávání půdy na mne. Naštěstí jsem nemusel hledat dlouho, už za pár minut jsem narazil na čtvercovou šachtu v podlaze vedoucí kamsi dolů. Položili jsme přes otvor silný trám, uvázali na něj lano a spustili se do tmy.
Sešplhali jsme asi dvacet metrů (což znamenalo, že už jsme museli být pod povrchem země) a ocitli se v úzké kamenné chodbě. Svažovala se mírným sklonem a mířila rovně a bez odboček. To, že je plná smrtelně nebezpečných pastí, nám došlo až v okamžiku, kdy pod Da Silvou povolila podlaha a on se zřítil kamsi do hlubin.
„Frederico! Jste v pořádku?"
Odpověď přišla v podobě několika španělských peprných výrazů a žádosti o lano. Naštěstí jsme ho s sebou měli v dostatečné zásobě.
„Na dně jsou špičaté kůly a jedna kostra," odplivl si Španěl, když jsme ho vytáhli nahoru. „Dejte mi tu svoji hůlku, done Alvarezi, teď už budu cestu před sebou zkoumat důkladněji."
Pak se před námi objevil klenutý vchod a za ním velká místnost s policemi plnými starých knih. V jednom rohu byl malý stolek a křeslo, v druhém ležela na zemi dřevěná rakev. U protější stěny stála socha představující řeckého učence s knihou a vedle ní velký železný kotel zdobený podivnou kresbou.
„Tady někde bude! Hledejte velkou, bohatě ilustrovanou knihu s názvem Devět bran. Je psána latinsky."
Zmocnilo se nás vzrušení, konečně jsme u cíle! Avšak ani po hodině usilovného hledání jsme knihu nenašli.
„Nemá to cenu, není tu."
„To není možné, někde tady MUSÍ být! Prohledejte ješte ten regál za vámi."
„Už jsem ho prohledával třikrát. Jen samé encyklopedie a cestopisy."
„To já tady mám zajímavější kousky, třeba tohle: Rovina spirituální - koruna sedmi plamenů. Jsou toho tu celé tři police. Ale Devět bran tu není."
„Dobrá, co ta rakev?"
„Prázdná"
„A co ten kotel?"
„Tady něco je… A hrome! Pozor!"
V kotli byla temně rudá, konzistentní kapalina, která se v okamžiku, kdy do ní Da Silva píchl holí, zformovala do podoby vysokého člověka. Těžko říci, jak to vidělo, ale neomylně to ke Španělovi natáhlo své končetiny a pokusilo se ho chytit. Narazilo ale na ostrý meč a rázem bylo bez končetin. Těžko říci, jaký to mělo účinek, protože monstrum jen zabublalo a v mžiku si vytvořilo ruce nové. To už jsme se na něj vrhli všichni tři. Ještě chvíli bublalo a mlátilo kolem sebe, než se rozteklo do krvavé louže.
„Nečistá magie," odplivl si Da Silva. „Ale znovu se potvrdilo - meč mocnější kouzel!"
„Podívejte," ukázal jsem rukou. „Trocha krve zatéká pod tu sochu! Frederico, zkuste s ní pohnout."
Socha šla odtlačit poměrně lehce a na místě, kde stála se objevila další šachta. Druhá místnost byla asi o šest metrů níž než knihovna a sloužila zjevně jako laboratoř. I zde byla socha, pod kterou byl ukryt tunel do třetí a nejhlouběji položené místnosti. Ta byla kulatá a měla jen několik stop v průměru. Do její podlahy byl vytesán pentagram s černými svícemi v rozích a uprostřed stál stolek s otevřenou knihou.
„To je ona!" zmocnil se knihy don Alvarez. „Výborně, vaše práce je u konce, pánové. Zítra se vracíme do Paříže."
„Dostal jsem trochu hlad," posteskl si Da Silva.
„Ano, já vlastně také. Pojďme do stáje, zasloužíme si odměnu."
Bohužel, zdržel jsem se na chvíli s netopýry a do stájí jsem dorazil s mírným zpožděním. Nemohl jsem ovšem tušit, že tou „odměnou" myslel don Alvarez našeho kočího. Skláněli se nad ním ve stáji a hltavě pili. Už na první pohled mi bylo jasné, že ho zabili.
„Co jste to provedli? Co vám ten člověk udělal? To se neumíte ovládat?!!"
„Nechápu, proč se rozčilujete, pane Murede," otřel si don ústa červeným kapesníčkem. „Vždyť to byl jen člověk, když budu chtít, najmu si jiného. A s tou mrtvolou si nedělejte starosti, přivážeme ji na krk kámen a hodíme do rybníka."
„Já to zařídím," zakroutil jsem hlavou, „přeci po vás nemůžu chtít, aby jste si špinil ruce."
Přehodil jsem si bezvládné tělo přes rameno, z přístřešku vedle stájí zapůjčil rýč a zamířil ven ze zámku. Pohřbil jsem kočího na stráni pod lesem tak, aby se díval směrem k vesnici. Stihl jsem i dřevěný křížek a krátkou modlitbu pro klid duše, ale to už obloha na východě začínala nebezpečně světlat. Ujistil jsem se proto, že mne nikdo nevidí, a ponořil se do země.

18. července 1789
Den proběhl klidně a já se vzbudil časně zvečera. Utišil jsem hlad z lesních zvířat a vrátil se do zámku. Vrata byla zavřená a za nimi vládlo ticho. Nechtěl jsem burcovat zámecké sluhy (asi by se divili, proč jsem byl celý den pryč), a tak jsem si vyhlédl vhodné místo a pomocí provazu přelezl zeď. Protáhnutí se mezi bodci nahoře mi zabralo asi pět minut, ale nakonec to odnesl jen pravý rukáv, což mi zase tak nevadilo, protože šaty byly po včerejšku stejně celé od krve a netopýřího trusu. V zámku bylo zhasnuto a nikde se nic nehýbalo. Připlížil jsem se ke dveřím a v okamžiku, kdy jsem chtěl vzít za kliku, se kolem mne prohnalo žhnoucí světélko..
„Áááách, bolest… Pálíííí…".
Zaváhal jsem a ohlédl se po něm. To byla chyba, zezadu mne žahlo další..
„Pálííí… Pomóóóc…".
Pomoc? Proč útočí a volá přitom o pomoc? Rychle jsem se otočil. Na chvíli se mi zdálo, že jsem to světélko zahlédl, dokonce jsem měl i pocit, že to není jen světlo, že se na mne dívá tvář ohraničená plameny, ale jistý jsem si tím nebyl..
Déle jsem ale neotálel, ty pálivé dotyky bolely jako čert a navíc ve mne začínala narůstat panika z neznámého nebezpečí. Skočil jsem do dveří a rychle je zabouchl. V komnatách pro hosty, které nám včera vyhradil správce, nikdo nebyl, nezbývalo tedy, než se podívat na půdu. Provaz, po kterém jsme se spouštěli do šachty, chyběl, ale přesto jsem dole viděl ležet Španěla. Co tam dělá? Polohlasně jsem na něj zavolal..
„Sebastiane, nechoďte sem," zasípal. „Jsem zraněný a hladový, musíte mi pomoci. Spusťte mi plné vědro, ale sám dolů nechoďte.".
Musela se mu přihodit nějaká vážná nehoda, ale jaká, to jsem z něj nedostal ani po dvou dnech, co jsem se o něj staral. Don Alvarez se také neukázal, předpokládal jsem, že odjel zpátky do Paříže.

21. července 1789
Ještě tu noc, co jsme se vrátili do Paříže, si nás nechal předvolat vévoda Charles z Claremond-Férand. On nikdy nevypadá moc spokojeně, ale při tomto setkání byl ve vyloženě špatné náladě.
„Můžete mi vysvětlit, co jste dělali v té vesnici?!!" vztekle na nás vyštěkl a praštil o stůl novinami. Článek měl název Egyptská tma ve vesničce Champigny a byl datován na 18. července.
„Já za to nemůžu. To udělal don Alvarez," ohradil se Da Silva.
„Tak don Alvarez. A kde vlastně je, don Alvarez? Jak to, že nepřišel, když jsem ho předvolal také, co? Neříkejte, že nevíte, jak se tak na vás koukám…"
„Pane Da Silva!!! KDE JE don Alvarez!?!"
„To bylo v sebeobraně, přísahám!"
Vypadalo to, že se Španěl zmenšil, ale nebylo to tím, že by sklonil hlavu. Spíše se přikrčil, jakoby očekával útok a chtěl být připraven kdykoliv uskočit. Carré si ho chvíli zamyšleně měřil a pak mávl rukou.
„Blahopřeji vám. Jelikož jste jediný Lasombra v Paříži, stal jste se právě madridským vyslancem Sabbatu. Ale jestli ještě jednou provedete s někým to, co s donem Alvarezem, postarám se, aby nebyl v Paříži ani ten jeden Lasombra. Doufám, že si rozumíme, pane Da Silva? Rozumíme, to jsem rád, můžete jít."
Ve dveřích jsem se rychle po Carrém podíval. Pozoroval Da Silvu a koutkem úst se usmíval.

2. srpna 1789
Uběhlo několik dnů a já jsem na zámek se žhnoucími světélky nepřestával myslet. Obzvláště ty světla jsem nemohl vypudit z mysli. Čím déle jsem o nich uvažoval, tím více jsem o nich přestával myslet jako o kouzelných hlídacích psech. Nakonec jsem to nevydržel a zašel jsem na Akademii za profesorem Le Blancem. Shodou okolností jsem u něj našel i Da Silvu, který za ním přišel z trochu jiného důvodu.
Málokterý člověk (nebo rodný) vypadá tak, jak by si ho ostatní představovali. Řekne-li se například soudce, vybaví se asi každému vysoký přísný muž, s pronikavým pohledem a semknutými rty. Ale skuteční soudcové vypadají úplně jinak. Dalo by se říci, že Le Blanc je výjimkou z tohoto pravidla.
Působí na Pařížské akademii věd jako profesor a vědec a svou proslulost mezi kolegy si vydobyl ani ne tak svými znalostmi, jako spíše svým zjevem a vystupováním. Vypadá na čtyřicet, ale rozcuchané šedivé vlasy vykukující zpod paruky, šikmo posazený skřipec a trochu nahrbený postoj ho snadno zamění za staršího. Na sobě nosí pracovní plášť kdysi bílé barvy, ale nyní už pokrytý množstvím skvrn nejrůznějších velikostí, tvarů a barev. Stejný řád, který určuje rozmístění barev, určuje také Le Blancovu pracovní činnost. Je nemožné zastihnout tohoto vědce soustředěného na jednu věc. Nechápu, jak to dokázal, ale během naší návštěvy stihl vyslechnout mne i Da Silvu zároveň, provést chemický pokus, prostudovat jednu starou lebku, změřit cosi neviditelného a ověřit si své domněnky v tlusté knize.
„Tak vy říkáte, pane Da Silva, že je don Alvarez po smrti, pohlídejte mi tady ten plamen, ať se mi to nevyvaří, a že jste tu knihu získali. Podívejte se, já jsem s ním měl tuto dohodu: on nám zpřístupní knihovnu a my mu za to tu knihu zapůjčíme. Trochu to ztlumte, moc to bublá. Takže pokud jste se pouze vloupali dovnitř, moc jste nám nepomohli. Co ta světla, zničili jste je? Ne? V tom případě budete muset knihu vrátit. Anebo dodržte, co don Alvarez slíbil."
Když vyslechl mne, promnul si bradu a na chvíli se zamyslel.
„To by mohlo být, Monsieur Mured, to by mohlo být. Pokud ta světla mluví a vykazují jistou inteligenci, mohlo by se jednat například o přízraky. To jsou duše lidí, které jsou nějakým způsobem vázány k našemu světu. Buď se jedná o nějaký silný citový zážitek, tragédii, slib, nebo možná i kouzlo. Těžko říci, každopádně, pokud se tato vazba odstraní, přestanou nás obtěžovat."
„A nešlo by je zničit normálně? Myslím fyzicky," přerušil ho Da Silva.
„Umíte střílet? Měl bych tady mít někde jednu starodávnou pušku… Tady je. Můžete si ji zapůjčit, ale pozor! Je to cenný historický exemplář!"
„A s tím se dá zastřelit přízrak?" prohlížel si Španěl pochybovačně starou zbraň.
„To nevím, nikdy jsem to nezkoušel. Ale mohlo by to fungovat."

3. srpna 1789
Přesvědčil jsem Da Silvu, abychom se na starý zámek ještě jednou podívali. A protože Španěl s sebou vzal svého přítele, byli jsme celkem tři. Ten přítel se jmenoval don Lopez. Byl vysoký a svalnatý, ale uboze a špinavě oblečený. Tvrdil, že přijel nedávno z Anglie a že se rád našeho podniku zúčastní.
„Takové staré sídlo má jistě ve sklepení zakopán poklad," prohlásil. „Byla by škoda ho tam nechat, když už ho jeho majitel nepotřebuje."
O tom, že jsou na zámku zakopány bedny plné zlata a drahokamů, byl pevně přesvědčen a nedal si to nijak vymluvit. Začal jsem si dělat starosti. Ke všemu byl i Da Silva silně nervózní. Pořád se ohlížel, a když promluvil, šeptal.
„Někdo mne sleduje, Sebastiane. Někdo nebo něco. Skrývá se to ve stínech a nejde to chytit."
Nebyl to asi nejlepší začátek. Nicméně do vesničky Champigny jsme se dostali bez problémů. Rychle jsme prošli vesnicí, vystoupali k zámku, přelezli zeď a vloupali se dovnitř.
„Co vlastně hledáme?" zeptal se Da Silva.
„Tajnou skrýš. Určitě bude buď ve sklepě, nebo na zahradě. Nevšimli jste si tu nějakých tajných značek?" rozhlížel se don Lopez.
„Done Lopezi, nejsme tady kvůli schovaným pokladům. Patrně tady ani žádné nejsou."
„No jasně. Já vím, hledáme přece ukryté přízraky, tak já se podívám do toho sklepa."
„V tom případě tudy přes půdu, Monsieur."
V podzemí to nevypadalo dobře. Když tady před dvěma týdny bojovali Da Silva a don Alvarez o přežití, nebrali na okolí žádné ohledy. Knihy, svíce, police i regály, všechno se to válelo na zemi na jedné hromadě. V takovémto stavu jsme sklepení Tremerům předat rozhodně nemohli, a tak jsme se pustili do zdlouhavé a namáhavé práce. Po třech hodinách konečně začala místnost připomínat knihovnu. Rozlámaný nábytek se sice opravit nedal, ale knihy byly narovnané do úhledných sloupečků, svíce se vrátily do stojanů a trosky na podlaze byly smeteny do jednoho rohu.
„Tak a můžeme se vrátit k hledání těch pokladů, done Lopezi," protáhl se Da Silva. „Done Lopezi! Kde k čertu vězí?"
Ani já jsem si nevšiml, že by odcházel. Snad někde něco nevyvádí. Při pomyšlení, že by začal rozebírat podlahu třeba ve vstupní hale, mne zamrazilo. Našli jsme ho ale poměrně brzy. Visel na provaze zhruba v polovině vstupní šachty a upřeně něco pozoroval. Když si nás všiml, vzrušeně na nás zamával.
„Mám to! Našel jsem to! Tady je tajná místnost. Jen nevím, jak se do ní mám dostat."
Nechtělo se mi tomu věřit, ale ten zanícený hledač pokladů skutečně něco našel. Byla to asi dvacet palců vysoká a pět palců široká škvíra v kamenné zdi. Vedla skrz celou šířku zdi a ústila do tmavého prostoru. Po několika marných pokusech o hledání skrytých dveří a po mnoha marných pokusech o prolomení zdi přinesl don Lopez železný sochor, lopatu a krumpáč a začal kopat. Vypáčil několik kamenů v dolní chodbě a pomalu se propracovával tvrdou zeminou směrem vzhůru k domnělé místnosti s poklady.
Da Silva ho chvíli pozoroval, pak pokrčil rameny a usadil se v knihovně, kde se začetl do první knihy, na kterou pohlédl. Já jsem se rozhodl blíže prozkoumat světélka v zahradě. Nemusel jsem je hledat dlouho, první se objevilo už u budovy slabomyslných. Zatnul jsem zuby a soustředil se na jeho pohyby. Byly velice rychlé, ale dokázal jsem rozeznat, že tentokrát má světlo podobu tváře mladé dívky. Její rysy byly zkřiveny bolestí a kolem hlavy jí tančily plameny.
„Sssssss, pálíííí…"
„Auu, nech toho! Kdo jsi?"
„Ááách, ta bolest… Ššššš, hoříííí…"
„Co jsi zač? Jaká bolest?"
„Pálíííí… Oheň… Sssss, dvacet let už hoříííí…"
„Co je důležité? Řekni mi to!"
„Ááááách… Bolest… Pálíííí…"
Naposledy mne spálila a byla pryč. Slyšela mne? Rozuměla mi? Těžko říci, vrátil jsem se zpátky do domu a podíval se do knihovny (do té, co byla v patře a normálně přístupná). V první polici napravo byla kronika rodu, nalistoval jsem dvacet let zpátky a začetl se do textu.
„ … Na podzim léta páně 1769 navštívila nás smrtonosná choroba. Jeden po druhém, během devíti dnů odebralo se na pravdu boží devět chovanců našeho útulku. Byli to tito: Juan, Nicollo, Pieter, Francesco, Michel, Arnaldo, Giulia, Veronica, Leone. Po devíti dnech zmizela choroba tak náhle, jako se objevila, pochválen buď Jesus…"
Zaklapl jsem knihu. Tak je to tedy, vsadím se, že hromadný hrob na hřbitově za vesnicí je prázdný. Co to jen muselo být za monstrum, které ty chudáky odsoudilo k věčné bolesti. Zbývá jen najít jejich těla. Kde by jen mohla… Tajná místnost v podzemí! To bude ono. Žádné poklady, ale devět mrtvých, jejichž duše straší v zahradě. Hbitě jsem vyrazil zpátky ke svým společníkům. Sešplhal jsem po provaze a zůstal stát. Z knihovny se ozývaly vzrušené hlasy, jeden patřil Da Silvovi, ten druhý jsem neznal.
„A já ti zase říkám, mladíku, že u nás v Sabbatu se to dělá jinak!"
„U vás, u vás… A kdepak to je, u vás? To, že jste Lasombra, neznamená, že jste sežral všechnu moudrost světa!"
„Já jsem…"
„Velkej trouba! Nemáte ani páru o tom, co je to Sabbat. A to ani nemluvím o tom…"
„Tak dost! Ještě jednu urážku a ztrestám tě svým mečem!"
„Ne, díky. Nemám zájem. Já mám radši holky."
Na Španělovu odpověď jsem raději nečekal a vkročil do místnosti. Na jedné straně jsem spatřil mračícího se Da Silvu s rukou na jílci meče, na druhé straně stál asi šestnáctiletý výrostek s vyhrnutými rukávy a sebevědomým výrazem ve tváři. Zastavil jsem je v nejvyšší čas, ale odměnou mi byla jen opovržlivá slova.
„Co se do toho pleteš, strejdo," změřil si mne výrostek.
„Ustupte stranou, Monsieur. Já už ho naučím španělské slušnosti."
„Cožpak jste zapomněl, Frederico? Máme tady práci. A ty, mladíku, uděláš lépe, když nás přestaneš provokovat a zmizíš."
„Já si můžu dělat co chci a kde chci," prskl ten kluk. „Ale co, však se ještě setkáme," pohlédl výhružně na Da Silvu, vznesl se do vzduchu a odletěl šachtou pryč.
„On létá," zalapal jsem po dechu.
„Je to jen další špinavý čaroděj," zavrčel Da Silva. „Pusťte ho z hlavy, je jako malý pes - štěká, ale nekouše. Zjistil jste něco, tam nahoře? No vida, takže slabomyslní. Půjdu se zeptat dona Lopeze, zda-li nechce vystřídat.

4. srpna 1789
Den na to jsme se prokopali do tajné místnosti. Byla nízká, kamenná a kromě té malé škvíry ve zdi do ní nevedl žádný vstup. Uprostřed ležela prázdná rakev s falešným dnem a tři zamčené bedny. Podél stěn se hromadily misky a nádobky různých velikostí a u stropu visela starodávná lampa, ze které byla cítit zvláštní, nasládlá vůně. Narazili jsme zřejmě na místo, kde spával majitel domu, ale žádné ostatky nebo alespoň popel tady nebyl.
Don Lopez byl ovšem nadmíru spokojený. Splnila se mu totiž jeho vidina a v bedničkách u rakve objevil zlaté a stříbrné mince. Posadil se na podlahu, vysypal peníze před sebe a začal je rozdělovat na tři hromádky. Dělal to velice pečlivě, každou minci pozorně prohlédl, očistil, kousl do ní, zkontroloval ražbu a teprve potom uložil do sloupečku k ostatním.
„Co teď, Monsieur?" zeptal se mne Da Silva. „Řekl bych, že don Lopez má do rána co dělat, ale kde chcete hledat dál? Zbývá jen zahrada a tam jsou ta světýlka… Dobrá, podívejte se tam vy. Já si odskočím do vesnice, dostal jsem chuť na něco malého. Nebojte se, nikomu neublížím."
Venku na zahradě se mezitím dalo do deště. Listí ševelilo, kapky bubnovaly o zámeckou střechu a v dálce občas zahřmělo. Procházel jsem křovinami a pátral po něčem, co by naznačovalo přítomnost hrobů nebo krypty. Po chvíli se objevilo světélko. Poletovalo sem a tam, ale kupodivu mne nespálilo, jakoby nějakým tajemným způsobem vytušilo, že mu chci pomoci. Za půl hodiny se k němu přidalo další, pak ještě jedno a pak jich najednou kolem mne vířilo několik. Měl jsem docela nahnáno, kdyby na mne ta světla společně zaútočila… Ale nic takového se nestalo a já jsem se postupně dostával dál a dál, až do toho nejvzdálenějšího konce zahrady. Čím blíže jsem mu byl, tím více neklidu světélka jevila. Jejich krouživé pohyby se neustále zrychlovaly a vytvářely tak kolem mne svítící klec.
Bylo to u zdi. V tom nejhustším křoví, samozřejmě. Nízká skalka s úzkým, zarostlým vchodem. Prodral jsem skrz, vylomil starou mříž a ocitl se v malé jeskyni. Smrdělo to tu divným zápachem a stěny a strop byly pokryté černými sazemi. Na podlaze bylo devět hromádek přikrytých něčím, co připomínalo starou plachtu. Nadzvedl jsem jeden cíp a otřásl se hrůzou.
…Don Lopez stále ještě počítal peníze.
„Už se vrátil Da Silva? Ne? Kdyby se vrátil, tak mu řekněte, že jsem je našel. Jdu do vesnice pro kněze."
Jenom kývnul hlavou, jako že rozumí, a počítal dál.
Faru jsem ve vesnici našel snadno, horší bylo přesvědčit kněze, aby se se mnou vydal na zámek. Slova o hrozném neštěstí na něj příliš nezapůsobila, ale nakonec si přece jenom dal říci (ne nadarmo se říká, že peníze otvírají každé dveře). Po cestě jsme mlčeli, kněz byl ospalý a já jsem zase netoužil po tom, aby se začal příliš vyptávat na moji úlohu v celé záležitosti. Zavedl jsem ho k jeskyni a zatímco se křižoval, tiše jsem se vytratil.
Do svítání zbývala už jen hodina. Seděli jsme s donem Lopezem ve sklepení nad třemi hromádkami peněz a čekali na Da Silvu. Minuty tiše ubíhaly a Španěl se neobjevoval.
„Uáááách, asi už půjdu spát, když se nevrátil doteď, nevrátí se vůbec. Nejspíš zůstane přes den ve vsi."
„A co když má potíže? Říkal, že se hned vrátí. A nezívejte pořád, tak pozdě ještě není."
„Vám se to mluví, máte mladší zuby. Ostatně, když se o něj bojíte, proč ho nejdete hledat?"
„Už ho zkoušeli najít netopýři. Ve vesnici buď není, nebo je dobře schovaný."
„Když je dobře schovaný, tak je mu dobře. Dobrý den…" zaklapl za sebou víko od rakve don Lopez. Jeho slova zněla rozumně, ale stejně jsem měl takový divný pocit. Vyšplhal jsem na půdu a začal prohledávat dům.
Da Silvovo tělo jsem našel ležet pod schodištěm ve vstupní hale. Šaty měl špinavé a roztrhané a pokožku po celém těle rozleptanou. Pravá polovina obličeje byla znetvořena a ušní boltec chyběl úplně. Byl při vědomí, ale tak zesláblý, že se nemohl ani pohnout. Když jsem se nad ním skláněl, pokusil se promluvit.
„Chrr, grhgh, ten, ten pes… dej si pozor… trochu kouše…"
Následující dny jsme se skrývali na zámku, dokud se nedal trochu do pořádku. Celou tu dobu jsme pečlivě hlídali, ale čaroděj se neobjevil. Měl snad Da Silva nějakého skrytého nepřítele? Nebo to byla náhoda? Anebo to byl mladý upír ze Sabbatu, který si chtěl vyzkoušet svoji sílu? Mohl jsem jen hádat, tajemný kouzelník zmizel stejně záhadně, jako se objevil.
Co se týče světel v zahradě, vesnický kněz udělal, co bylo třeba. Těla devíti nešťastníků byla pohřbena na hřbitově pod lesem a jeskyně v zahradě vyčištěna a vykropena. Necítil jsem z toho místa žádnou zvláštní sílu, ale umučené duše musely dojít pokoje, protože se světla v zahradě již neobjevila. Mohli jsme se tedy s klidným svědomím vrátit do Paříže a ohlásit Le Blancovi náš úspěch.

 

Pátá část Deníků Sebastiana Mureda.