Deníky Sebastiana Mureda, část třetí

Deníky Sebastiana Mureda, část třetí

David Korejtko

Druhá část Deníků Sebastiana Mureda.

1. května 1789
Po návratu do Paříže mě čekalo příjemné překvapení. Paní Chantalová šťastně dojela a bydlí zatím u nás a paní Fillipetová na mne hledí jak na božího spasitele. Vyváří samé dobroty a v pokoji mi uklízí dvakrát denně. Nicolas se ukázal jako bystrý a snaživý učeň, některé z jeho obchodů vypadaly dokonce lépe než moje. Nahlas jsem mu to ale samozřejmě neřekl.
"Hmm, nevypadá to zle, Nicolasi. Vidím, že máš obchodního ducha, to je dobře. Ale správný obchodník se musí umět dívat kolem sebe. Určitě sis všiml, jak je lid Paříže vzrušený. Včera se volili zástupci do generálních stavů - zajímáš se o politiku? To je chyba! Pamatuj si, politicky se nikdy projevit nesmíš, ale musíš vědět, o co jde a jak to využít. Vezmi si například současnou situaci. Paříž žije tak, jako nikdy předtím a o ničem jiném se nemluví. Lidé vkládají do svých zástupců velké naděje a s důvěrou hledí do budoucnosti. Těžko říci, jak se nakonec se šlechtou a králem domluví, ale pokud to dopadne dobře, lid bude oslavovat. A pokud to dopadne špatně, budou pít na žal. V každém případě udělám nejlépe, když nakoupíme větší množství levnějších vín. Ano, jsem rád, že to chápeš, teď pojď do sklepa, ukážeš mi, jak umíš koštovat."
Téže noci nad ránem mě navštívila La Diva. Neměli jsme moc času, ale přesto mi stačila říci, že ples se pořádá už zítra a že na mne bude čekat.

2. května 1789
Ples se konal v jedné soukromé galerii na okraji Paříže. La Diva náš příjezd načasovala současně s příjezdem Da Silvy a jeho dámy, takže jsme do dveří vstupovali těsně před nimi. Vstupní hala byla vyzdobena drahými koberci a obrazy na stěnách, v rozích stály sochy a vázy s květinami. Všechnu tu krásu ozařovaly svíce z křišťálového lustru u stropu a několik jednotlivých svícnů bylo i na zdech. Zrcadla jsem nikde neviděl. Vstříc nám vyšel pár oblečený do historických kostýmů, vzal si od nás kartičku se jmény a uvedl nás do druhého sálu.
Druhý sál byl podobně zdobený jako první, ale byl mnohem rozlehlejší. Kolem dokola vedly ochozy s balkóny a vrchol klenby byl snad třicet metrů vysoko. Všude postávali elegantně oblečení pánové a vějíři se ovíjející dámy a bavili se spolu navzájem. Středem sálu vedla ulička k vyvýšenému místu s pěti křesly. Úplně nalevo seděl pán oblečený do černých šatů se zlatým řetězem na hrudi. Vedle něj se na nás usmívala krásná žena v bohatě zdobených šatech. Uprostřed seděl ledabyle mladý muž v těžko zařaditelném oděvu nejvíce připomínajícím středověkého studenta. Měl nohu přes nohu a rukou si podpíral tvář. Po jeho levé ruce se mračil muž hranatých rysů se založenýma rukama a mečem u pasu. Toho jediného jsem poznal, byl to vévoda Charles z Claremond-Férand, skrytě přezdívaný jako Carré, podle hranatého obličeje a postavy. Tvrdý a přísný Ventrue zastával úřad soudce. Páté křeslo bylo prázdné.
Když oznámili naše jména, postrčila mě La Diva nenápadně dopředu. Došel jsem k vyvýšenému místu a hluboce se uklonil.
"Dobrý večer, jsem Sebastian Mured, syn Jeana Paula Garnie z rodu Gangrel a prosím, abych byl přijat mezi vaši společnost."
Rázem bylo v celém sále ticho. Krásná žena se přestala usmívat, černě oblečený pán se zachmuřil. Carré vyskočil a tasil meč.
"Co si to dovolujete! A co si to dovoluje Garnie? Podržte ho, s vaším dovolením, výsosti, to s ním skoncuji osobně, hned na místě."
Těžko říci, co mě zachránilo. Možná nalezení zpěvaček, možná rivalita mezi vévodou a pařížským princem, možná ta zvláštní narážka na plukovníka Montaubana, kterou mi už dříve prozradil Jean. Nakonec mi ale Francois Villon, neboť to byl on, ten mladík uprostřed, udělil milost. Carré zuřil, a přestože princovo rozhodnutí přijal, stále si mne měřil pohledem plným nenávisti.
Když se sál uklidnil, šel se představit Da Silva. Klan Lasombra a Doňa Josquina Torréz, to jméno mi mnoho neříkalo, ale La Diva mě poučila.
"Jeho matka je velvyslankyní španělského dvora, řekla bych, že docela zariskovala, ale Francois je dnes velmi shovívavý, naštěstí."
Žádní noví příchozí se už neobjevili, ale se zahájením plesu se stále čekalo. Pak konečně vystoupil herold a poklepem hole si vyžádal ticho.
"Dámy a pánové, vítám vás na našem plese a doufám, že si nepřítomností členů klanu Brujah nenecháte zkazit dnešní večer. Kdyby snad kdokoliv z vás věděl o této nezdvořilosti něco bližšího, nechť nám to přijde říci. Přeji vám všem dobrou a příjemnou zábavu. Hudba…"
Carré se v průběhu večera rozčílil ještě jednou. To, když asi kolem jedenácté dorazil pan Danton. Prosté oblečení, v ruce černá hůlka a po jeho boku ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil. Ta andělská tvář, to božské tělo… Vzpamatoval jsem se, až když mi do ucha zasyčela La Diva.
Pan Danton se mezitím představil jako Luis Danton, syn vikomta Lorda chaosu a bílých lebek z klanu Tremere. Pak už neříkal nic, protože ho Carré držel pod krkem a zvedal do výše.
"A to má být jako kdo, ten Lord chaosu, kde je a kdo je jeho pán? Tak ty nevíš?"
"Počkejte, pane vévodo, zadržte. Toho hocha jsem pozval já," rozběhl se ke dvojici pán v černém oděvu. "On je naprosto výjimečný případ, snažně vás prosím, ušetřete ho. Je to vlastně takový náš malý experiment, velice cenná krevní linie, opravdu vás prosím, pane vévodo, pusťte ho."
Vévoda z Claremond-Férand dnes opravdu neměl šťastnou noc. Ale pohled na škemrajícího rivala z rady ho asi uspokojil, protože pana Dantona pustil a vrátil se do křesla.
"Na vaši osobní zodpovědnost, Le Blancu, na vaši osobní zodpovědnost."
Bohužel, dalším průběhem večera jsem byl čím dál tím více zhnusený. Ostatní Rodní se sice chovali zdvořile, ale přezíravě, a když byla La Diva požádána o několik písní v postranním salónku a já jsem osaměl, ignorovali mě úplně. Navíc jsem objevil, že občerstvení se zde praktikuje přímo na obsluhujím personálu. A když už se nějaký chudák neudržel na nohou, prostě ho položili na stůl vedle dalších a živili se dál. Okolo půlnoci si mě a Da Silvu zavolali do salónku, kde k nám měl vévoda Charles řeč.
"Dnes večer jste byli přijati do Kamarilly. Dokažte tedy, že jste jejími pravými syny a vyhledejte klan Brujah. Řekněte jim, že si s nimi chceme promluvit o tom, co nás rozděluje a co nás spojuje. Běžte."
A tak jsme opustili bavící se společnost a vydali se do tmavých ulic. Ovšem, ve které uličce bychom mohli najít někoho z klanu Brujah, to jsem nevěděl ani já, ani Da Silva.

3. května 1789
Španěl měl docela nadějný nápad, kde bychom mohli začít. Byl totiž přesvědčen o tom, že rozkol v Kamarille způsobila současná politická situace. Možná, že tuto krizi způsobili samotní Brujahové, aby posílili své pozice. To se mi moc nezdálo, já bych řekl, že krizi způsobil zastaralý daňový systém a ne nějaká politická skupina, ale souhlasil jsem s tím, že se klan Brujah bude o společenské změny zajímat. Ostatně politický klub má dnes kde kdo, proč by ho tedy nemohli mít i Rodní.
A tak jsme celou noc procházeli kavárny, vinárny, kluby veřejné i soukromé, naslouchali jsme řečníkům ze salónků i z ulic, ale na nikoho podezřelého jsme nenarazili.
"Nemá to cenu, hledat takhle naslepo, Monsieur Mured. Víte co, zkuste se zeptat svých známých a já zase zkusím své kontakty. Sejdeme se zítra před Operou," rozloučil se se mnou Da Silva.
Když jsem dorazil domů, bylo asi půl čtvrté v noci, čekal na mne u dveří Jean.
"Jak ti chutná noční život? Jsem rád, že tě Kamarilla přijala, bylo to tak půl na půl. Brujahové? Hmm, to ti neporadím, jejich vůdce bydlel na Boulevard de Courcelles, ale dům už je dobré dva týdny opuštěný. Nicméně, dnes v noci máme na práci něco jiného. Je čas, abych tě představil také našemu klanu, protože včera nás na ples nikdo nepozval. Ano, já vím, že je pozdě, ale neboj se, není to daleko."
Byl jsem trochu nervózní, po tom, jak mne přijali Toreadoři, jsem se obával, jak dopadne setkání s Gangrely. Jeli jsme drožkou a mlčeli jsme. Já jsem přemýšlel a Jean si čistil nehty. Asi po dvaceti minutách vozka zastavil v dělnické čtvrti. Dvoupatrový dům, do kterého jsme vešli, sloužil jako hospoda i nevěstinec zároveň. V lokále popíjeli dva vytrvalci, třetí spal pod stolem. Namalovaná děvka si nás unaveně prohlížela, zívajíce přitom na celé kolo.
Jean se nedíval ani napravo ani nalevo a vedl mě dozadu a po schodech dolů. Ve sklepě byla další místnost, zařízená jako herna. Stolky ale byly prázdné, jen u jednoho hráli tři muži karty. Zastavili jsme se ve dveřích a čekali.
"To je nás jen pět?" zeptal jsem se šeptem.
"Ne, tři. Ti dva, co sedí čelem k nám, jsou obyčejní lidé."
Za chvíli karbaníci dohráli. Ten, který k nám seděl zády, vstal, kývnutím se rozloučil se svými spoluhráči a obrátil se na nás. Mohlo mu být něco po čtyřicítce, měl modrošedé oči a hustý plnovous.
"Plukovník Montauban, Monsieur Mured," představil nás Garnie.
"Už jsem o vás slyšel," podal mi ruku. "Hrajete karty? A co kostky? Posaďte se, dáme si jednu hru a Jean nám mezitím skočí pro něco k pití."
Kostky mne příliš nebavily, ale snažil jsem se nedávat to najevo. Plukovník naopak vypadal, že je hrou plně zaujatý. Asi za deset minut se vrátil Jean a přidal se ke hře. Když se dostal na řadu podruhé, ucítil jsem podivný zápach. Jakoby se tu něco pálilo. I dva karbaníci od protějšího stolu přestali hrát a podezřívavě krčili nosy.
"Óóó, zábava začíná," zašklebil se plukovník.
"Což kdyby ses, Sebastiane, podíval nahoru," usmál se na mě Jean.
Opatrně jsem vstal a vystoupil po schodech. Po cestě mi došlo, co se děje. Nahoře hoří! Vyběhl jsem zbývající schody a vtrhnul do lokálu. Všude bylo plno kouře a ačkoliv jsem oheň neviděl, slyšel jsem jeho zlověstný praskot.
"Dobrý lov!" ozval se za mnou Jeanův hlas. Usmíval se, oči mu rudě svítily a nehty měl nepřirozeně dlouhé a špičaté.
"Co?"
"Krev a oheň, oheň a krev. Hostina je připravena."
"Co? To přece nejde! Vždyť jsou tu lidé!"
"To máš pravdu, Sebastiane. Bez nich by to nebylo ono. Hoď už konečně za hlavu ty své hloupé předsudky. Jsi dravec, tak se podle toho chovej!"
S těmito slovy se otočil a vyběhl do patra, tam, kde se nacházely soukromé pokojíčky.
Zůstal jsem tam stát uprostřed hořícího lokálu a nevěděl, jak se zachovat. Na hašení už bylo pozdě, navíc jsem tušil, že by mi to ty dvě lovící bestie nedovolily, a na to, abych jim odporoval, jsem se necítil. Na druhou stranu, hodit za hlavu všechny své zásady a připojit se k nim, to jsem nechtěl. A tak jsem se alespoň snažil někoho zachránit. Za pípou ležel hostinský, oči mu od kouře slzely a kašlal. Přehodil jsem si ho přes záda a vyběhl ven. Nejhorší byly hlavní dveře, musel jsem je vykopnout a proběhnout skrz plameny.
Venku už stál poměrně velký hlouček lidí, někteří bědovali, někteří se pokoušeli hasit a někteří se prostě jen tak dívali. Shodil jsem hostinského na zem a obrátil se k domu. Zpátky už se jít nedalo, to mi došlo okamžitě. Přízemí bylo v jednom plameni a oheň se pomalu propracovával i do druhého patra. Tam se zrovna otevřelo okno a v něm se objevila ženská postava.
"Pomóóóc!!!" zaječela a zase zmizela.
Vypadalo to, že neměla odvahu skočit dolů, ale já jsem měl jiný pocit. Jakoby ji zezadu stáhla něčí ruka.
Dům vedle hospody byl kamenný a zdálo se, že opuštěný. Vběhl jsem dovnitř, po schodech nahoru na půdu, z půdy vikýřem na střechu, skok na střechu hostince, střechou zase na půdu a z půdy do patra. Chodbou se povaloval štiplavý kouř a koberec na druhé straně hořel. Vtrhl jsem do prvních dveří, na které jsem narazil. Na podlaze leželo v louži krve ženské tělo, z bílé košile se kouřilo. Tady už nic nezmůžu.
V druhé místnosti se na mne usmálo štěstí. Na posteli seděla dívka, peřinu si tiskla ke kolenům a vystrašeně pozorovala hořící stěnu. Zvedl jsem ji do náruče a rychle se vrátil na střechu. Zadní strana nevěstince vedla na dvorek obehnaný hospodářskou zdí. Přímo pod námi bylo malé hnojiště.
"Skoč!" křiknul jsem jí do ucha.
Jen se třásla a držela se mě jako klíště. Na nějaké přemlouvání nebyl čas, odtrhl jsem ji od sebe a shodil dolů. Krátkým pohledem jsem se přesvědčil, že je v pořádku a vrátil se zase do hořícího domu. Nikoho dalšího jsem však už nenašel, a tak jsem konečně poslechl své instinkty a utekl pryč.

5. května 1789
Po dvou nocích usilovného pátrání a vyptávání se konečně dostavil úspěch. Nejprve získal Da Silva informaci, že jistý Monsieur Couton, jež se ke klanu Brujah hlásí, je členem politického sdružení, které si říká Spolek třiceti. O tom spolku jsem už slyšel, dokonce jsem doma našel i některé jejich letáky. Celkem rozumní lidé, progresivní, ale ne zase tak moc, aby se museli skrývat v anonymitě. Bohužel, přesto se v ní skrývali. Naštěstí bylo poznat, ze které tiskárny letáky pocházely a po menších problémech jsme zjistili i adresu muže, který je tam dával tisknout. Alexandre Duport, přední pařížský soudce. Včera nad ránem jsme ho navštívili, tedy já, pan Da Silva a pan Danton, kterého jsme požádali o pomoc. Nebyli jsme příliš ohleduplní a přestože nikdo nepřišel k úhoně, soudce na nás rozhodně nebude vzpomínat v dobrém. Dozvěděli jsme se však, že Spolek třiceti skutečně existuje, schází se v domě pana Duporta a příští setkání je určeno na dnešní noc. Zdálo se tedy, že výslech po španělském způsobu přinesl své ovoce, ale jak trpké bude, to jsme měli teprve poznat.
Bylo asi půl deváté večer, když jsem se posadil do stínu pouliční lampy, jen pár kroků od soudcova velkého domu. Na sobě jsem měl starý, záplatovaný kabát a odřený klobouk. Na této poměrně rušné a bohaté třídě to sice nebylo úplně ideální, ale spoléhal jsem na to, že mě ve tmě pod lucernou stejně nikdo neuvidí. Vzal jsem s sebou i Felixe, kterému jsem několikrát pečlivě vysvětlil, co má dělat.
"Podívej se, Felixi, hodnej kocour, ano, já vím. Takže vylezeš tam na ten strom v zahradě a budeš čekat. A když pod tebou projde nějaký dravec, někdo, koho se budeš bát, tak se naježíš. Ano, ten strom před velkým domem. Dobrá, dostaneš syrové masíčko, ano, žádné hovězí, dám ti kousek z mladého zajíčka. Tak už běž a ať tě nikdo nespatří, já budu čekat tady."
Zhruba kolem deváté večer přijel k domu kočár se dvěma lokaji a z něj vystoupil mladý gentleman sebejistého chování. Kocour ho celou dobu pozorně sledoval, a když pod ním procházel, celý se naježil. Výborně, to bychom měli jednoho. Deset minut poté přijel ještě jeden kočár s mužem oblečeným do šlechtických šatů, s hrubými rysy ve tváři a mečem u pasu. Na toho mi Felix ukazovat nemusel, poznal jsem ho podle popisu. Monsieur Saul, nechvalně proslulý svým arogantním vystupováním. La Diva mne před ním důrazně varovala, ten muž nedokáže ovládat svou prchlivost.
Nikdo další už nepřijel, a tak jsem asi o půl desáté vstal a začal pomalu dům obcházet. Vozkové seděli u svých kočárů, pokuřovali dýmku a tiše si povídali. Několik oken bylo rozsvícených, myslím, že se svítilo i v kanceláři, kde pan Da Silva včera vedl výslech, ale závěsy byly zatažené. Můj kocour stále číhal v domovní zahradě a nikoho dalšího jsem neviděl. I náhodných chodců ubylo.
Ve chvíli, kdy jsem procházel kolem dveří jednoho z domků na druhé straně ulice, kocour se naježil a zaprskal. Strnul jsem uprostřed pohybu a rozhlížel se na všechny strany, nikoho jsem ale neviděl. Pak se za mnou ozval tichý šramot a ze střechy seskočila temná postava. Dlouhý, tmavý plášť, černý klobouk naražený do čela a tvář zakrytá šálou.
"Tiše, Monsieur, to jsem já, Frederico Da Silva. Pojďte trochu víc do stínu, ať mě nikdo nevidí. Nic nevyvádím, jen taková maličkost, hledá mne policie. Dnes v poledne si pro mne přišli, že prý mám jít s nimi na stanici. Ne, nebojte se, byl jsem velice humánní, ale musel jsem se bránit. Mimochodem, na tu moji adresu už nechoďte, motá se tam kolem policie a ode dneška tam stejně nebydlím. Jak to vypadá u našeho soudce, přijel někdo? Dva? To se podívejme, říkají si Spolek třiceti a přitom jsou jen tři! Říkáte mladý sebejistý gentleman? To bude určitě Monsieur Couton. Ale se Saulem se setkat nechci, hmm, jak to provedeme, máte nějaký plán?"
"Mám a je velice jednoduchý. Počkáme, až kočár pana Coutona odjede, pak ho zastavíme a vy ho slušně požádáte o rozhovor. Když řeknete, že vás posílá Francois, určitě vás nevyhodí. Jenom se trochu upravte, ať zase vypadáte jako šlechtic, stejně už je tma a nikdo vás nepozná. To nechte na mě, jak ten kočár zastavím, jen zkuste na chvíli upoutat pozornost těch vozků, abych si mohl prohlédnout jejich koně. Co vám vlastně policie chtěla? Výtržnictví? Nedovolené narušení soukromí? Hmm, asi jste včera neměl soudce vyslýchat vy, přeci jen je trochu poznat váš španělský přízvuk. Máte kde spát? Dobrá, tak mi raději nic neříkejte."
Osud Da Silvy mi dělal starosti. Obával jsem se, aby nakonec neskončil na ulici jako nájemný mordýř a lapka, ale Španěl všechny moje nabídky odmítl. Pak už na rozhovor nebyl čas, protože dveře domu se otevřeli a ven vyšli oba Brujahové. Potřásli si rukama, nasedli do svých kočárů a rozjeli se pryč. My už jsme se mezitím skrývali pod podloubím o jeden blok domů dál a čekali na kočár pana Coutona. Plán proběhl hladce, koně zastavili, jak měli přikázáno, a než vozka stačil zaregistrovat, co se děje, byl už Da Silva u dvířek a potichu rozmlouval. Potom se dvířka kočáru otevřela, on nasedl a kočí práskl bičem. Sledoval jsem je až na náměstí St. Sulpice, kde Španěl vystoupil.
"Buďte bez obav, Monsieur, zprávu jsem předal. Zítra vám o tom budu vyprávět, teď půjdu oznámit splnění úkolu. Dobrou noc."
S těmito slovy mne opustil a zmizel v temné uličce. Vydal jsem se pěšky k domovu, a protože bylo ještě dost času, vzal jsem to obloukem přes chudinské čtvrtě. Na rohu jsem si koupil od pouličního prodavače večerní deník a zběžně ho prolistoval, zda tam o Da Silvovi něco nebude. Deníku ale vévodila úplně jiná zpráva:
"Brutální černoch opět udeřil! Ubozí Pařížané úpí pod vlivem černé magie! Sedmiletého chlapce nezachránil ani jeho kašpárek! Policie bezradná, vrah holdující krvavému voodoo stále uniká! Kdo bude příště? Sledujte naše noviny!"

7. května 1789
Seděl jsem ve své oblíbené La Rochelle se sklenkou burgundského a poslouchal řeči svých přátel. Probírala se, jak jinak, politika. Ve Versailles je pěkně bouřlivá atmosféra, stavové se nemohou dohodnout se šlechtou, šlechta s kněžími, kněží s ministry a ministři mezi sebou. Události posledních dnů mne ale přesvědčily, že shromáždění stavů není jediné bojiště v Paříži. Tušil jsem, že stejně tak se hádají Toreadoři s klanem Ventrue, Brujahové si jdou vlastní cestou, Tremeři čekají, jak se věci vyvinou a Lasombrové vše sledují ze stínů. Proto jsem ani nebyl moc překvapen, když se otevřeli dveře a dovnitř vstoupil Da Silva.
"Dobrý večer, Monsieur. Ne, děkuji, nedám. Můžeme si sednout někam do ústraní? Kamarilla byla velice potěšena tím, jak jsme se úkolu zhostili, a tak nám svěřila další. Jedná se o to, že v podzemí Bastily je vězněn Rodný, který si nechává říkat Svatý Ludvík. Tak trochu blázen, tak trochu prorok. Toreadoři chtějí znát jeho názor na současnou situaci, ale zároveň nechtějí žádat Carrého o povolení k návštěvě. Takže posílají nás, abychom se do Bastily dostali nepozorovaně. Nevěšte hlavu, však oni nám to nezapomenou. Navíc by to ani nemuselo být tak obtížné, je tam prý přístup z kanálů."
Co mi zbývalo, rozloučil jsem se s přáteli, nasedl do drožky a jel se domů převléci. Španěl si také musel něco zařídit, takže jsme se domluvili na půlnoc před Bastilou. V Pařížských ulicích byla ještě spousta lidí, obchodníci se snažili něco prodat, žebráci někoho dojmout, lehké ženy zaujmout a mezi tím se proplétali pouliční kameloti.
"Brutální černoch dopaden! Kostel svatého Antonína se mu stal osudným! Občané si zjednali spravedlnost sami, a to hned na místě! Kdo je vinen a nevinen, nač máme policii? Kupte si naše noviny, čerstvé zprávy dvakrát denně!"
To o občanské spravedlnosti mne zaujalo natolik, že jsem si ty noviny koupil. Dočetl jsem se v nich, že byl včera v noci zadržen poblíž roztrhaného žebráka černý sluha, který byl rozlícenými Pařížany na místě popraven. Policie se k incidentu odmítla vyjádřit.
"Bůh nás chraň před spravedlností lidu," pomyslel jsem si.
Doma na mne už ode dveří mávala paní Fillipetová.
"Pane Murede, pane Murede, to jsem ráda, že jste se vrátil. Byl tady nějaký pán a ptal se po vás. Nechal vám tu svoji adresu a říkal, že je to důležité. Počkejte, představoval, kdybych já si jen vzpomněla, nějak jako Dalon nebo Dantol."
Poděkoval jsem staré paní a pospíchal do pokoje. Adresa ukazovala na pařížské předměstí, když si pospíším, vrátím se ještě před půlnocí. Vozka mne zavezl až na samý okraj města před velký dům s rozlehlou a zanedbanou zahradou. Zabušil jsem na těžké, kované dveře a čekal. Po chvíli se ve dveřích otevřelo okénko a ozval se hluboký hlas.
"Přejete si? ...Pojďte dál, pán vás očekává v salónku."
Dveře se otevřely a sluha mne zavedl dovnitř. V místnosti s knihami seděl u kulatého stolku pan Danton a poklepával hůlkou o podlahu.
"Á vítejte, Monsieur, posaďte se. Igore, nech nás o samotě a dohlédni, ať nás nikdo neruší. Nedáte si čaj nebo tak něco? Ne? Ehm, já vlastně také ne, kde jsem to, aha, co děláte po nocích, Monsieur, určitě máte spoustu času, ne? Ne? Ehm, já vlastně také ne, a proto bych potřeboval s něčím pomoci. Celý náš klan by potřeboval pomoci, kdybyste nám pomohl, tak by nám to velice pomohlo, tedy, ehm byli bychom vám velice vděční."
Pan Danton hovořil nesouvisle, roztržitě a celou dobu si poklepával svou hůlkou, jakoby do taktu. Mluvil a mluvil a mluvil a já jsem pořád nevěděl, co chce. Vyrozuměl jsem, že se jedná o něco, co patřilo klanu Tremere, o jakousi knihu, která teď leží v Pařížských kanálech. V tu chvíli jsem kouzelníka zarazil.
"Říkáte v kanálech pod Invalidovnou, Monsieur? To je blízko Bastily nemýlím-li se. A říkáte, že znáte někoho, kdo se v těch kanálech vyzná? To bychom vám možná mohli pomoci, já a pan Da Silva. Víte co, zbytek mi řeknete v drožce, já s ním mám za chvíli schůzku a nerad bych ho nechal čekat."
Da Silva nad Tremerskou záležitostí jen pokrčil rameny.
"Vy hledáte knihu, my zase vchod do Bastily. Obojí je v kanálech, tak proč nehledat společně. A ten váš přítel by se nám mohl hodit, když říkáte, že se v podzemí vyzná. Jak se jmenuje? Papa-dog? Co je to za divné jméno? No, to jsem na něj zvědav."
Pan Danton nás vedl temnými a úzkými uličkami směrem k Invalidovně a celou dobu se po něčem rozhlížel. U jedné obzvláště veliké hromady odpadků se zarazil.
"Tady, vidíte? Tady je jeho znamení, někde by tu poblíž měl být."
Znamení bylo podivné, cizokrajné, načmárané do zdi nějakým ostrým předmětem. Za chvíli jsme našli i víko, kryjící vstup do kanálů.
"Opatrně, nesmíte ho vyplašit, půjdu raději první, jen chvilku počkejte, než si rozsvítím," odstrčil nás pan Danton. Pak si něco zamumlal a nad hlavou se mu roztančilo světélko. Rychle jsme sešplhali dolů a zavřeli za sebou víko. Kanál vypadal obyčejně, hnusná stoka, smrdutý zápach, kapající voda.
"Papa-dogu? To jsem já, pan Danton, jsi tady? Neboj se, to jsou mí přátelé."
"Skříííp!!!" ozvalo se za námi.
Ani ne deset kroků od nás stál mohutný černoch s dlouhými mastnými vlasy. Jednu ruku měl v kapse svého dlouhého kabátu, druhou se opíral o železný žebřík ve stěně. Vlastně rukou ne, spíše jen pahýlem, který byl zakončen zahnutým, lesklým a nepochybně velice ostrým hákem.
"A hele, nejste vy náhodou ten černoch, co se o něm píše v novinách?" zeptal se Da Silva.
"To já nevím, já neumím číst. Asi ne. Nechcete bonbón?" vytáhl ruku z kapsy. Na dlani mu ležely tři do papíru zabalená cukrátka. Jak se pohnul směrem k nám, ucítil jsem zápach. Nebyl to však obyčejný zápach lidského potu, špíny nebo zápach z kanálů. Ten černoch smrděl hnilobou a rozkládajícím se masem, tak trochu podobně jako mrtváci ve vesnici.
"Vy dete asi na myšáky, že jo? Jestli máte ňákej peníz, tak já vám ukážu, kde žijou. Ale musíme vopatrně, poněvadž ty mrchy cejtěj daleko. A bude to nebezpečný, držej hlídky a maj zbraně. Jednou po mě i vystřelili. Na kterou skupinu máte políčeno?"
"Na tu, co vede Choron," ozval se pan Danton.
"A to má bejt jako která? Ti co maj pušky, nebo ti co maj hole v ruce? Ta druhá je blíž. Pro mne za mne, tak pojďte za mnou."
Černoch nás vedl rychle a spolehlivě. Asi se v kanálech skutečně vyznal. Zhruba po dvaceti minutách zastavil a ukázal hákem před sebe.
"Tady začíná jejich rajón. Támhle na tý křižovatce dycky hlídaj. Ale nemusíte se bát, tihleti žádný zbraně nemaj. Co si to tam šuškáte, vy s tím mečem? Kde jsme? To jste se moh zeptat nahlas - pod Bastilou. Přímo pod hlavním nádvořím, může bejt, že zrovna pod popravištěm, he he he."
Na křižovatce před námi skutečně někdo byl. Tři přihrbené postavy menšího vzrůstu v dlouhých pláštích s kapucí zakrývající většinu obličeje. Přesto jsem si všiml nápadně prodloužených nosů, červených očí a z pod plášťů vykukujících ocasů. Jedna držela nůž, zbylé dvě měly klacky.
"Tss, tss, tss. Co tu chcete? Běžte pryč! Tady je to naše!"
"Chceme si promluvit s Choronem."
"Chceme se dostat do Bastily," pronesli pan Danton a Da Silva zároveň.
"Tss, tss, tss, nikoho takového neznáme, nic takového tu není," prskali krysáci. "Zůstaň stát černochu, tss, tss, už ani krok!" Vytáhl náhle jeden z krysáků starou bambitku a namířil na Papa-doga, který se během našeho rozhovoru pomalu sunul dopředu. Avšak místo, aby se zastavil, mohutný černoch se při pohledu na starou pistoli rozesmál.
"He, he, he, co s tou hračkou chceš Papa-dogovi udělat, myšáku? Snad ne díru do břicha, he, he?" a doširoka rozevřel svůj dlouhý plášť. Stál k nám v tu chvíli zády, takže jsme neviděli, co vlastně ukazoval, ale na obyvatele kanálu to rozhodně zapůsobilo. Oči se jim rozšířili a jako jedna krysa ustoupili o dva kroky.
"Tss, tss, tss, dobře, dobře. My vás k Choronovi dovedeme. Ale žádný triky, jasný?"
Vzali nás mezi sebe a vedli odbočkou vpravo. Po padesáti krocích se kanál rozšířil a po jeho stranách se k jeho zdem lepily chatrné přístřešky. Z naplaveného dřeva, trávy, plátna, prostě ze všeho, co přinesla voda. Z nich nás pozorovali jejich obyvatelé, různého věku i pohlaví, trochu podobní lidem, trochu velkým krysám. Mohlo jich být na tři tucty, ale většinu tvořili děti a staří jedinci. Dovedli nás doprostřed té jejich vesnice a pokynuli nám, abychom se posadili. Pak přivedli starého, shrbeného krysáka. Oči měl kalné, ale jeho dlouhý nos čenichal na všechny strany.
"Ááách, vy nejste lidé. To je dobře, lidé se o nás nesmí dozvědět. Ale vy byste nám mohli pomoci, ano. Říkáte, že chcete Železnou knihu? A pročpak? Ta kniha je naše! My jsme ji objevili, nám pomůže, abychom se stali zase lidmi! Jenže ji nemáme, Fauchard nám ji ukradl! Ukradl nám ji a potom přemluvil většinu mužů, aby ho následovali. Chce vést válku proti lidem nahoře, blázen. Ale to se nesmí stát, lidé se o nás nesmí dozvědět, to by byl náš konec. Vezměte mu tu knihu, tak jako ji vzal on nám, a doneste nám ji. A my vám za to potom ukážeme skrytou cestu do Bastily. A teď běžte, běžte!"
Poté, co nás vyprovodili ze svého území a ponechali o samotě, otočil jsem se na pana Dantona.
"Poslyšte, Monsieur, co je to vlastně za knihu? Majetek klanu Tremere, říkáte? Ale oni tvrdí něco jiného. Netvařte se tak dotčeně, já vám věřím, jen mne zajímalo, jak jste ji ztratili. Muž v kanálech? Ano, vzpomínám si, vždyť to není tak dávno, co jsme ty zpěvačky zachraňovali, ale co s tím má společného on? Aha, takže vám ji ukradl on a jemu zase krysáci, respektive Choron, který si ji nechal ukrást Fauchardem, kterému ji zase vezmeme my, to je hezké."
Mezitím nás Papa-dog zavedl i k druhé skupině vedené Fauchardem. Měl ale pravdu, když říkal, že to jsou ostří hoši. Jejich hlídka se s námi vůbec nebavila a když jsme se k ní přiblížili příliš, začala na nás střílet. To asi poněkud popudilo Da Silvu, protože se všude kolem rozprostřela černočerná tma a on se vrhl kupředu. Jednoho strážného srazil na zem a druhého zahnal na útěk. Potom ale hlídce přišla na pomoc posila a utíkali jsme zase my. Krysáků bylo asi dvacet a střelným prachem rozhodně nešetřili. Na povrch se za námi ale neodvážili, ovládnutí kanálů jim stačilo.
"Tak se mějte, pánové, Papa-dog si půjde zase po svejch. Kdybyste chtěli, tak zejtra můžem jít zase, až se myšáci trochu uklidní. Budu čekat u svýho znamení."
Podaroval nás všechny bonbónem na rozloučenou a odklátil se pryč. Vydal jsem za ním tak, aby mě neviděl a po zbytek noci ho sledoval. Už ani nevím proč, snad kvůli těm zprávám v novinách, snad kvůli jeho výstřední osobě. Plížil se přede mnou tmavými ulicemi chudinské čtvrti, rozhlížeje se přitom na všechny strany. Vyhlídl si jeden dům (asi třikrát ho předtím obešel), přitočil se k jeho dveřím a hákem na ně vyškrábal složité znamení. Pak poodstoupil a ještě jednou si dům pozorně prohlédl. Něco si přitom mumlal a pochechtával se tím svým strach nahánějícím smíchem.
Než zamířil zpátky k Invalidovně, zopakoval totéž u dalšího domu o pár bloků dál. Cestou zpátky jsme narazili na žebráka, který spal schoulený v průjezdu. Papa-dog k němu přiskočil, hák se zablýskl a jeho ostří zbarvila rudá krev. Tu černoch pozorně olízl, potom si nehybné tělo přehodil přes záda, hákem si ho přidržel a vykročil k nejbližšímu kanálu.
"Co chceš dělat s tím ubožákem, Papa-dogu?" oslovil jsem ho. "Dej si pozor, jestli nechceš mít problémy, živ se tak, aby to ti lidé přežili."
Nic na to neřekl, jen tam chvíli stál a koukal na mě. Pak se otočil a slezl do kanálu. Víko klaplo, kroky odezněly, utichl i jeho mrazivý smích a já jsem pořád přemýšlel, co s ním budu dělat.

8. května 1789
Hned po probuzení jsem zamířil k Invalidovně. Na místě srazu jsem však našel jen Da Silvu, po kouzelníkovi a jeho příteli z kanálů nebylo ani vidu, ani slechu.
"Zdá se, že tu dnes čekáme zbytečně, Frederico. Bude už po desáté a ti dva pořád nikde, jenom ztrácíme čas. Poslyšte, což kdybychom se do krysáků pustili sami. Ostatně, když tu knihu získáme bez pana Dantona, nebudou žádné problémy s tím, zda ji dát Tremerům nebo Choronovi. Stejně té jeho povídačce o krádeži moc nevěřím... Dobrá, jsem rád, že jsme se shodli. Teď jak to uděláme. Včera jsem se kolem Fauchardovy tlupy trochu ometal a zjistil jsem, že území, které hlídají, není příliš velké. Vlastně by se dalo říci, že zaujímá jen prostor pod budovou Invalidovny a jejím okolí. A přímo na dvoře Invalidovny je vstup do kanálů! Navíc to vypadalo, že ho nikdo nehlídá. Takže vy si vezmete pár pistolí a podniknete klamný útok na stejném místě jako včera. Nemusíte nikoho zabíjet, stačí, když uděláte pořádný randál, a jakmile na vás vyběhnou, stáhnete se dozadu. V té chvíli proniknu vstupem ze dvora já. Když budu dost rychlý, třeba najdu Faucharda nebo jeho knihu dřív, než se stihnou vrátit. Setkáme se zase tady."
Bylo to snadné, tak snadné až se mi tomu nechtělo věřit. Krysáci byli disciplinovaní, ale to, že by úder mohl přijít zezadu, je vůbec nenapadlo. Většina jich odběhla za Da Silvou (dělal skutečně náramný zmatek) a i ti ostatní upírali svou pozornost jen k jeho útoku. Proběhl jsem mezi nimi jako vítr, rychle a tiše. Nikdo mne neviděl, nikdo mne neslyšel, jen dva krysáci, kteří hlídali podezřelou bednu, byli trochu zmatení z toho, co je odstrčilo. Než začenichali, byli jsme pryč - já i bedna.
"Tak co, máte?" zeptal se hned Da Silva, když jsme se setkali. "Pěkná bedýnka, to by mohlo být ono. Zavřená? To nevadí, postavte ji na zem a trochu ustupte."
Buch!
"No vidíte, Monsieur, a je otevřená."
V bedně ležely dvě pistole, pytlík s několika dublony a na dně kovová destička. Do její lícové strany byly vyryty podivné znaky, které jsem nedokázal rozluštit ani já, ani Da Silva. Pečlivě jsme je obkreslili na papír (to pro případ, že by panu Dantonovi stačil opis) a vrátili vše zase do bedny. Pak jsme se vydali k Bastile za Choronem.
"Ááách, to jste vy. Pročpak jste jen dva? Ale to je jedno, hlavně, jestli máte knihu. Skutečně? Dejte mi ji do ruky, ať se podívám... Áááno... To je ona, výborně. Teď pojďte za mnou."
Stařec nás zavedl do jedné z bočních chodeb a pozorně počítal. Po pětadvaceti krocích se zastavil a rukou přejížděl po zdi, až nahmátl oblý kámen, na který zatlačil. V protější zdi to zaskřípalo a před našimi zraky se objevil temný průchod.
"Tohle vás zavede do podzemních žalářů Bastily. Sbohem a pamatujte! Nikdy jste nás neviděli a nikdy jste o nás neslyšeli," řekl na rozloučenou a obrátil se k vesnici.
Chodba byla úzká a hrubě tesaná. Na první pohled jí nikdo už dlouho nepoužil, protože na zemi ležela vrstva prachu a u stropu visely pavučiny. Po několika krocích jsme narazili na schody vedoucí vzhůru a na jejich vrcholku na zavřené dveře. Nikde se nic nehýbalo. Žádné kroky, žádný šramot. Naznačil jsem Španělovi, aby zakryl lucernu a opatrně zatlačil
Ocitli jsme se v podlouhlé místnosti, ze které vedlo šestero dveří. Pět kovových se špehýrkou, šesté byly z dubového dřeva, okované a bez špehýrky. Na zdi hořela pochodeň, ale strážní tu naštěstí nebyli. Za kovovými dveřmi byly vězeňské cely, co bylo za těmi šestými, nevím, protože byly zamčené a vidět skrz ně nebylo. Nás ale zajímali především vězňové.
V té době kolovaly mezi prostým lidem pověsti o hrůzostrašných mučírnách v podzemí této pevnosti, o naplněných celách, krutých trestech a odsouzencích bez soudu. Avšak pravda byla docela jiná. Bastila byla ve skutečnosti prázdná. Prázdná a zbytečná. Představovala pouhý symbol starého režimu a náklady na její údržbu nebyly zanedbatelné. Mezi poslanci (především z řad nižší šlechty a třetího stavu) se už několikrát debatovalo o tom, jak s touto zátěží francouzské ekonomiky skoncovat. Proto jsem se tak těšil, až kobky staré věznice uvidím na vlastní oči.
Z pěti cel byly kupodivu prázdné jen tři. Vězeň naproti vstupním dveřím ležel na zemi, tváří dolů a nehýbal se. Zvláštní bylo, že měl na hlavě železnou přilbu, k čemu, to jsem nechápal. Druhý vězeň byl vzhůru. Stál uprostřed cely zády ke dveřím a dlouhé vlasy mu splývaly přes ramena. V okamžiku, kdy zaslechl odsouvající se špehýrku, promluvil.
"Vítám vás, prosebníci. Věděl jsem, že mne dnes někdo přijde navštívit. Byla vaše cesta dostatečně trnitá? Možná, že jste přišli dokonce po kolenou. Nu, nebojte se moje ovečky. Přistupte blíž, jedna po druhé, zpověď nikomu neodmítnu... Ale ne, takhle by to nešlo. Nejdříve se musíte vyzpovídat vy a budete-li svých hříchů upřímně litovat, bůh vám jistě odpustí. A pak vám teprve budu odpovídat já."
Ohlédl jsem se na Da Silvu. Krčil rameny a klepal si na čelo. Potom mávl rukou, ukázal mi, že mám jít první a odešel na druhou stranu místnosti. Přistoupil jsem k malému okénku. Skutečně to trochu připomínalo zpovědnici. Co mám však říci? Přece mu nemohu o sobě říci pravdu. Nebo snad ano? Vězeň na druhé straně dveří trpělivě čekal. Nakonec jsem mu pověděl o událostech v nevěstinci.
"Měl byste se svým přítelem promluvit. Nikdo není zcela ztracený a zvolíte-li správná slova, uvědomí si svou chybu. Dlouho však neotálejte, ať se k jeho hříchům nepřipojí další. Ostatně i vám by se přitížilo, neboť ten kdo zlému skutku nezabrání, jakoby jej sám spáchal. Nyní vám udělím požehnání. Ve jménu boha a jeho syna, Krista svatého..."
Víc jsem neslyšel. V uších mi zahučelo a zazněl kostelní zvon. Cítil jsem, jak mne jakási ohromná síla nutí couvnout až k Da Silvovi, a ani tam jsem se necítil dobře. Stálo mě to veškeré sebeovládání, abych neutekl pryč. Španěl se na mne udiveně podíval, ale vyzpovídat se šel také. Hovořil tiše asi dvě minuty, pak se mu zježily vousy a vzápětí se ocitl vedle mne. Pohledem těkal sem a tam, a ve tváři mu cukalo.
"Cítil jste to taky? To je síla! Tak hrozná moc, tak příšerná..."
Španěl měl pravdu. Anebo ji neměl? Tehdy poprvé mě napadlo, že je to možná obráceně. To my jsme hrozní a příšerní. Jako noční můry, světlo nás přitahuje i leká, skrýváme se před ním, nebo po něm toužíme? Co žene ty malé noční letce, že se chtějí dotknout plamene, přestože je spálí na popel? Najednou jsem se přistihl, jak vzpomínám na západ slunce. Taková krása, proč jsem si jí dříve nevšiml? Je to snad způsobeno lidskou povahou, že nedokážeme ocenit to, čeho máme dostatek?
"Kam to koukáte, Monsieur?" šťouchl do mne Da Silva. "Není vám něco, jste nějaký bledý, cha cha. Nezapomínejte, proč jsme tady. A nebojte se, věřím, že nám znovu kázat nebude."
Svatý Ludvík už skutečně nekázal. Místo toho nám vyprávěl o svém snu, který se mu každou noc zdává.
"Vznáším se ve vzduchu a dívám se na lid pod sebou. On si mne nevšímá, je příliš zaujatý svými potřebami. Je hříšný, slepý a hluchý k božímu hlasu, jež se na něj snáší. A přesto. Někde tam uvnitř hoří plameny. Spalují a bolí, ale jsou očistné. Až přijde čas, vyšlehnou plamenem. Zapálí Paříž, zapálí Francii, zapálí celý svět. Zdivočelá lůza se brodí v krvi, cizí i vlastní. V krvi rudé i modré, v krvi hříšných i v krvi nevinných. Jsou jí potoky, i když si jí nikdo nevšímá. Jen ve stínech domů, v průchodech a sklepeních, tam ji hltají hlavy věčně hladových bestií. Modlím se, aby ta apokalypsa netrvala věčně. Aby se ten, jehož jméno se nevyslovuje, neprobudil, aby ho uspal nebeský hlas. Střezte se Senešala, ovečky moje, střezte se jeho očí, ale pšššt, to nikomu neříkejte, o něm se mluvit nesmí..."
Hlas byl zpoza vězeňských dveří stále tišší a tišší, až odezněl úplně. Zvedli jsme se a mlčky zamířili k tajným dveřím. V té chvíli nás zastavil hlas druhého vězně.
"Hej! A co já? Přeci mne tu nenecháte? Můžu být užitečný, znám tajemství mocných. Vemte mě s sebou, mějte slitování..."
"Co myslíte, Frederico? Můžeme ho osvobodit? Ano, já vím, měla to být tajná akce, ale na druhou stranu, stejně nás ten muž viděl. A třeba bude opravdu užitečný."
Španěl se na chvíli zamyslil, pak pokýval hlavou a vrátil se před nebožákovu celu.
"Ustupte, Monsieur."
Buch!!!
Proběhli jsme chodbou, rychle a tiše, jen na zdi se krátce mihly tři stíny. Ten poslední měl rohy a udělal na pochodeň dlouhý nos. Ale na to už jsem si za tu dobu, co jsem ve společnosti Da Silvy, zvykl.
Rozloučil jsem se s nimi hned v kanálech, avšak daleko jsem neodešel.
Da Silva vězně žádal o schůzku na zítřek, asi ho chtěl představit své matce. Já jsem ale pozoroval především vězně. Kdo to asi byl? Věděl jsem, že v Bastile se mohl člověk ocitnout i bez soudu, jen na rozkaz podepsaný králem a jedním z ministrů. Pokud ten muž mluvil o své užitečnosti pravdu, nijak jsem nepochyboval o tom, jak a proč se do vězení dostal. Navíc jsem se od kanálových krys dozvěděl, že je to dravec, tedy jeden z nás.
Poté, co osaměl, vyšel na povrch a zamířil do chudinské čtvrti. Nepohyboval se příliš jistě, skoro jakoby sem nepatřil. Nakonec si vybral jednu velkou hromadu smetí v průjezdu a začal si v ní budovat úkryt. Nebylo to moc bezpečné místo, tak jsem se mu raději ukázal a odvedl ho k Jeanovi (Jean má velký dům se služebnictvem, přesně takový, jaký se k bohatému obchodníkovi hodí). Nedalo se říci, že mě rád vidí, ale alespoň mne vyslechl a vězně přijal. O čem spolu hovořili, to nevím, protože mě jeho majordomus vystrčil na ulici. Jeanův vztah ke mně se od té události v hořícím nevěstinci dost zhoršil. Nemluví se mnou a ani mi už neradí. Poslední, co mi řekl, bylo, že dokud svou vnitřní šelmu nepřijmu, nechce mne vidět. Je mi to trochu líto, ale prosit ho nebudu. Mám také svoji hrdost a to, jak se chovám k lidem, považuji za správné.

9. května 1789
Hned zvečera mne navštívil Da Silva a požádal mě, abych ho doprovodil k jeho matce. O tom, co mi vznešená Španělka může chtít, mluvit nechtěl, pravděpodobně sám nic nevěděl. Dojeli jsme na nábřeží St. Germain a vystoupili z drožky. Byla mlha a od řeky se ozývalo tiché šplouchání. Pak se ozval klapot kopyt a vedle nás zastavil černý kočár. Záclona v okně se pohnula a mým směrem pokynula dámská rukavička. V okamžiku, kdy jsem nastoupil, vozka mlaskl a kočár se dal do pohybu.
"Dobrý večer, Monsieur. Posaďte se, nebudu vás dlouho zdržovat."
Doňa Josquina Torréz se lehce ovívala vějířem a pozorně mne sledovala. Pak se naklonila dopředu a podívala se mi přímo do očí.
"Včera jste odvedli dobrou práci, Toreadoři budou potěšeni. Ale je tu ještě jedna věc... Dobře mne poslouchejte, Monsieur. Byli jste v Bastile, mluvili jste se Svatým Ludvíkem, mluvili jste i s tím druhým vězněm, ale to je vše. Žádná záchrana se nekonala. Jeho prosby jste odmítli a odešli sami."
Kdyby byla člověk, cítil bych na tváři její dech, tak byla blízko. Její oči mě přímo propalovaly a po zádech mi přeběhl podivný chlad.
"Ehm, tedy, když si to přejete, paní. Jak říkáte, byli jsme uvnitř, vyslechli světce a odešli. Žádná záchrana se nekonala."
Asi to nebylo to, co jsem měl říci. Lehce se zamračila a znovu si mě změřila. Pak zakroutila hlavou a zastavila kočár.
"Běžte! A zapomeňte, co se stalo."

 

Čtvrtá část Deníků Sebastiana Mureda.