Deníky Sebastiana Mureda, část první

Deníky Sebastiana Mureda, část první

David Korejtko

25. března 1789
Dnes večer jsem se rozhodl zajít do restaurace La Rochell a probrat některé myšlenky se svým novým přítelem. Doufal jsem, že ho dnes zastihnu, protože jsem potřeboval někoho, kdo by mi pomohl si vše ujasnit a utřídit. Cítil jsem, že obzvláště nápad o přehodnocení výše poplatků za mýtné je velmi nadějný a mohl by mi konečně zajistit dostatečnou pozornost restauračních hostů. Pana Garnie jsem ale na místě nezastihl a jako vždy nikdo nevěděl, zda se dnes objeví. Chvíli jsem ještě počkal (dal jsem si mezitím Pinot blanc ročník 68), ale když se neobjevil ani úderem sedmé, nezbylo mi nic, než se do toho pustit sám. Kupodivu však na nepřipravenost a trochu i nesouvislost mého projevu nikdo nepoukázal. Naopak, vypadalo to, že myšlenka snížení poplatků všechny nadchla (aby taky ne, vždyť to byli všichni obchodníci nebo řemeslníci). Debata se stávala stále hlučnější a bouřlivější, jak jsme se dohadovali, o jak velké snížení by mělo jít. Padl dokonce i návrh o úplném zrušení celního systému, ale tomu jsem musel oponovat, někdo přeci musí dávat pozor na pořádek na cestách a údržba silnic také stojí své.
Pana Garnie jsem si všiml až na poslední chvíli. Myslím, že nás již nějakou dobu poslouchal a teď zamířil přímo ke mně.
"Dobrý večer Monsieur, vidím, že jste své posluchače hezky popíchl. Ten rámus je slyšet až na ulici. Mimochodem, už jste uvažoval o tom, kandidovat do generálních stavů? Cože? Ne, peníze nejsou až takový problém, mohl bych vám nějakou částku půjčit."
Pan Garnie je vůbec zvláštní chlapík. Tvrdí o sobě, že je obchodník se suknem z Lionu, ale na burze jsem ho ještě neviděl. I když jinak bude asi dost vytížený, protože na naše setkání přichází pravidelně pozdě. A také vůbec nepije. Vynechává i přípitky, asi mu to zakázal nějaký mastičkář. Na druhou stranu se zdá, že jsem mu sympatický a že mu dost záleží na mé politické kariéře. Asi bych toho měl využít, ostatně politika mě už dříve dost lákala a Francie potřebuje pomoci. A já jsem přeci pravý Francouz.

12. dubna 1789
Ó jaké štěstí, jaké blaho. Povečeřel jsem s Mademoisele La Diva a dopadlo to nad očekávání dobře. Stále ještě nemohu uvěřit tomu, že si mě všimla první zpěvačka Paříže, sólistka Národní opery. Říká mi "příteli" a dívá se na mne tak, až moje staromládenecké srdce buší jako za mlada. Hned zítra jí pošlu velkou kytici rudých růží, a také musím sehnat lístek na její zítřejší vystoupení. Snad mi pomůže Robert. Ten hodný hoch mě už dvakráte pustil bez lístku, i když bylo vyprodáno.
13. dubna 1789
Paní Fillipetová mi zkazila celé dnešní ráno. Už když jsem scházel dolů do jídelny, mi připadalo, že je moje domácí rozzlobená, ale že se její hněv obrátí proti Felixovi, to by mne tedy nenapadlo.
"Pane Murede, představte si, že jsem včera v noci viděla na schodech u dveří táááákovouhle krysu." "Paní Fillipetová, taaakovouhle krysu? Tak velké krysy přeci nejsou." "A přeci tam byla. Ten kocour je k ničemu, je už moc starej. Měl byste ho vyhodit a pořídit si nějaké kotě. Sousedka od vedle jich má zrovna celej košík! Je tam takovej milej mourovatej kocourek, ten by se nám hodil. Ne jako tenhle darmožrout, co furt jen spí a tloustne."
No, je pravda, že Felixovi táhne už na devátý rok, ale za ta léta jsem si na něj zvykl a že by se mu nějaká krysa promenádovala po revíru, tomu jsem nevěřil. Pořád je to ještě zdatný lovec. Kdo ví, co domácí viděla - už není nejmladší a v noci špatně vidí. A tak velké krysy skutečně nejsou. Rozhodně ne v tomto domě. Ale těch koťat od vedle bych se měl nějak zbavit, aby byl klid. Neboj se, Felixi, já tě nedám.
14. dubna 1789
Nevím, jak začít. Dnešní události mě dost vyčerpaly, ale jestli je nezapíšu ještě dnes v noci, zítra už to neudělám určitě. Bylo to všechno příliš zvláštní a frustrující. Přitom to mohl být tak klidný večer. Šel jsem se podívat do opery na generální zkoušku, ale především, abych zase spatřil La Divu. Robert mě ale nechtěl pustit dovnitř, že prý je dnes pro veřejnost zavřeno. Zvláštní, jindy se vstupem na zkoušky problémy nedělal. Nakonec jsem ho přemluvil, aby mne pustil alespoň do šatny vedle vchodu, venku se totiž dalo znovu do deště, a to jeho neústupnost trochu nahlodalo. A tak jsem seděl na dřevěné lavici a čekal a čekal a čekal...
Zvláštní bylo, že v divadle panovala určitá nervozita. Na pódium jsem sice neviděl, ale hlasy bylo slyšet docela dobře. Kupodivu se ale zkoušelo jen se sborem, marně jsem napínal sluch - La Divu ani jinou sólistku jsem nezaslechl. A přitom to měla být generální zkouška. Robertovi ale do řeči očividně nebylo a navíc mě neustále po očku sledoval, jakoby se bál, že někam uteču.
Mohlo být asi půl desáté večer, když zkoušení ustalo a herci se začali z divadla vytrácet. Už jsem si dělal starosti, že Mademoisele neuvidím, když tu jsem ji spatřil, jak sestupuje ze schodů ve společnosti ředitele opery. To je takový malý mužík s kulatou tváří a bříškem, věčně upocené čelo si otírá červeným kapesníčkem a kolem krku má nařasený nákrčník, o kterém se domnívá, že ho dělá hercem. Před nimi šel vysoký Španěl se špatně padnoucí parukou, který mi byl nějak povědomý. Po chvíli jsem si vzpomněl. Viděl jsem ho včera na večírku a jmenuje se Frederico Da Silva.
Všichni vypadali dost rozrušeně a o něčem se dohadovali. Pak ředitel odběhl a Da Silva začal svolávat všechny kulisáky a ostatní pomocný personál. To byla příležitost pro mne. Proklouzl jsem kolem Roberta a zamířil si to přímo k La Divě.

"Ach, dobrý večer, příteli. To jste hodný, že jste tu, ale obávám se, že z té večeře dnes nic nebude. Víte, máme ještě hodně práce a zkoušení se protáhne asi až dlouho do noci. Snad někdy jindy."
Byla to lež jako věž, dokonce i ona si uvědomila, že to nezní moc přesvědčivě a rychle ukončila rozhovor. Vsadil bych se, že v tom bude ten Španěl, i když možná ne, dnes se tady skutečně děje něco zvláštního. A pak jsem si v tom zmatku všiml jednoho nenápadného človíčka. Seděl stranou, shrbený nad nějakým papírem, škrábal se brkem pod nosem a vypadal, že přemýšlí. Konečně rozumný tvor, který mi snad vysvětlí, co se děje.
"Ne, nerušíte Monsieur, posaďte se. To je snadné, právě se zde plánuje nějaká přestavba, a tak zjišťujeme pravý stav věcí. Já jsem Danton, architekt. To nevím, ale pokud chce jít Mademoisele La Diva s námi, nemohu jí v tom bránit. Asi jí to připadá dobrodružné. Mno, nejdříve se podíváme do sklepa, a pak na půdu. Ale teď se musím omluvit, vidím, že už na mne Da Silva mává."
Skutečně, ten tmavý Španěl rozdělil kulisáky do dvou skupin, jednu poslal na půdu a s druhou si to nasměroval do sklepení. La Diva a Danton se k němu připojili. Co teď? Domů se mi moc nechtělo a nechat La Divu prolézat samotnou sklepení, to už vůbec ne. A tak jsem se připojil na konec toho průvodu a dělal jakoby nic.
Sklepení divadla mne nijak nepřekvapilo. Špína, prach, v koutě pavučiny. Čím dále jsme se dostávali, tím více. Taky mi začalo vrtat hlavou, co tu vlastně děláme. Vypadalo to spíš, že se něco hledá. Když v jednom místě začal Da Silva klepat na cihlovou zeď, málem jsem se štípnul, zda se mi to nezdá. A pak jsem se skutečně štípnul, protože se ta zeď začala otáčet a na nás zíral temný průchod.
"Podejte mi lucernu!" křiknul Da Silva špinavý tak, že už se nedalo poznat, že je Španěl. "Vede to dolů nějakým komínem. A tady jsou železné příčky. Jdu do toho."
"Já jdu také," nadšeně prohlásila La Diva, první sólistka a nejznámější zpěvačka celé Paříže, a než jsme ji stačili zadržet, zmizela za ním. To je konec. Podívali jsme se s Dantonem na sebe, nakázali kulisákům, aby nic nedělali, nikam nechodili a nic neříkali, a vydali jsme se tmavým komínem za těma dvěma ztřeštěnci.
Vzápětí jsem zjistil, že architekt je ztřeštěný taky, jelikož dole byla křižovatka a on, nakukuje do jednoho z tunelů, prohlásil: "To je tajná chodba, musíme ji prozkoumat." A vrazil mi do ruky svoji lucernu a postrčil mne dopředu. Chtěl jsem něco namítnout, ale když jsem viděl, jak se všem lesknou oči dychtivostí, vykročil jsem místo toho do neznáma.
Byli jsme čtyři a měli jsme dvě lucerny. Já jsem šel první, za mnou Monsieur Danton, Mademoisele La Diva a Frederico Da Silva řadu uzavíral. Chodba byla dost úzká, hrubě opracovaná a mírně se svažovala. Vrstva prachu na zemi byla jen velmi slabá, jakoby tu někdo často procházel. Postupovali jsme pomalu a opatrně. A pak to přišlo. Znenadání se pode mnou otevřela podlaha a já cítil, že padám. V posledním okamžiku jsem se stačil zachytit protější hrany té děsivé jámy. Žbluňk, zaslechl jsem osud svojí lucerny.
"Dejte pozor! Ta jáma je hluboká asi osm metrů a dole proudí voda. Kdo tam spadne, je mrtvý. Pane Dantone, posviťte tam pořádně."
Jáma byla skutečně děsivá. Hladké vlhké stěny, dva metry na šířku, od jednoho okraje chodby ke druhému, nenabízela žádnou možnost ke snadnému překonání. Pan Danton mne požádal, abych ustoupil trochu dozadu, pak se rozeběhl a přenesl se přes propast jediným skokem. Odvážný chlapík, tenhle architekt. Ještě, že si nerozbil lebku o strop chodby.
"Ne, Mademoisele, nedělejte to. Neskákejte, je to příliš nebezpečné. Ať se raději Monsieur Da Silva vrátí pro nějaké prkno a náhradní lucernu. Zatím čekejte na místě."
Španěl odběhl a my jsme čekali. Architekt nahlas odhadoval vzdálenost od opery a já přemýšlel, zda tam vepředu nebude další taková past a zda by nebylo lepší se vrátit. Pak jsem zezadu zaslechl rychlé kroky. Obrátil jsem se a spatřil La Divu, jak se rozbíhá ke skoku. Snad za to mohlo slabé světlo, které nedosvítilo pořádně na druhou stranu, snad nešikovné šaty nebo ji polekalo zděšení v našich tvářích, špatně došlápla na hranu jámy a zřítila se kamsi do hlubin. Srdce se mi na okamžik zastavilo, jen aby se vzápětí rozeběhlo jako o závod. Nepřemýšlel jsem ani chviličku a skočil za ní.
Dole byla úzká stoka a špinavá studená voda. Potápěl jsem se jako šílený a hmatal kolem sebe. Pak jsem nahmátl něčí ruku. Chvála bohu, byla to ona. Zdi byly vlhké a slizké a proud velmi silný. Podél jedné stěny vedla úzká římsa, asi tak na krysu. Drželi jsme se jí jako klíšťata, ale proud nás stejně strhával dál a dál. Naštěstí byla Mademoisele při vědomí, jinak bychom brzy sklouzly zpátky pod vodu. Jak dlouho jsme takto bojovali o život, nevím. Pak jsme za sebou zahlédli paprsek z lucerny a hlas, který nás volal. Byl to Španěl. Opíral se o zdi tunelu rukama i nohama a lezl nad vodou, rozkročený jako velký pavouk. Přibližoval se ale velice pomalu a namáhavě. Blesklo mi hlavou, jak se chce dostat zpátky a jak dlouho to takhle ještě může vydržet. I mne už bolely prsty a do pravé ruky jsem dostával křeče. Navíc jsem za sebou zaslechl nějaký hluk a ze tmy se vynořila křižovatka. Do naší stoky se vlévaly dvě další, stejně prudké a stejně hnusné jako ta naše. Za chvíli už nebylo, čeho se držet, a tak jsem se pustil a vrhl se do proudu. Křižovatkou jsem prosvištěl jak dělová koule, horší bylo, že jsem ztratil La Divu i Španěla a že mi začal docházet vzduch v plicích. Pak mě něco uhodilo do hlavy a já jsem na vteřinu pozbyl vědomí.
Zachránila mě La Diva. Jak dokázala bez úhony proplout křižovatkou, to nevím. Ale držela mi hlavu nad vodou a něco říkala. Bylo hezké ji slyšet, i když mi smysl vůbec nedocházel. Někdy v této době dorazil ke křižovatce i Španěl. Viděli jsme ho proti světlu docela zřetelně. Chvíli váhal, pak pustil lucernu a spadl do vody taky. Za chvíli jsme ho zachytili, když proplouval kolem nás. Štěstí se na nás asi usmálo, protože proud tu byl o trochu pomalejší a rampa se z krysího chodníčku rozšířila na loket, takže jsme konečně mohli vylézt z té hrozné vody. Po chvíli jsme nahmatali železný žebřík a nahoře mříž. Byla sice celá zarezlá, ale na druhý pokus jsme ji spolu se Španělem přemluvili, aby se odsunula. Byli jsme zachráněni. Celí zablácení, voda z nás kapala, Da Silva španělsky nadával a já kašlal a dávil vodu. Myslím, že jsem se tam dole trochu napil, brrr!
Zbytek toho "dobrodružství" proběhl rychle. Mademoisele La Diva nás dovlekla do divadla (kde bere tolik vitality?), zavolala lékaře, zařídila koupel i náhradní oblečení. Domů jsem jel drožkou. Kočí byl vtipálek, který se celou cestu bavil tím, že vypadám jak Harlekýn. Skoro jsem mu jednu vrazil.
15. dubna 1789 - ráno
Dnes ráno jsem se cítil velice bídně. Bylo mi špatně od žaludku a bolela mě hlava. Po sklence koňaku to bylo už trochu lepší, ale pak se mi vybavily včerejší zážitky z pařížských kanálů, a bylo mi zase zle. Na těch řečech o smrtonosné vodě ve stokách asi něco bude. Doufám, že ne. Nerad bych umřel na nějakou ošklivou chorobu.

Pak jsem asi půl hodiny jen tak seděl a přemýšlel, jaké to bude, až tady nebudu, a jestli si třeba někdo vzpomene. Paní Fillipetová si najde nového nájemníka, La Diva se vdá za nějakého náfuku, Felixe vyhodí na ulici, nebo skončí na pekáči jako srnčí na divoko...

Tak dost! Takhle by to dál nešlo. Jestli mám umřít, umřu, ale rozhodně kvůli tomu nebudu brečet. Nejdřív si zajdu na pořádnou snídani, pak k notáři kvůli závěti, pak pošlu krásné květiny La Divě a večer ji unesu na něco exotického. Když má ráda dobrodružství, tak ho dostane. A jestli se k tomu zase připlete nějaký Španěl nebo Arab, hodím ho do Seiny.

15. dubna 1789 - pozdě v noci
...
Na zbytek večera se příliš nepamatuji. Vím, že jsme se výborně bavili, trochu tancovali, hodně smáli. Když zavírali, přesvědčila mne La Diva o tom, že mě její drožkář zaveze domů. Pak si vzpomínám, jak jsem šel po schodech a jak jsem se hodně dlouho pokoušel odemknout svůj pokojík, než mi došlo, že není zamčeno.
"Jen pojďte dál, Monsieur, nespletl jste se, tohle je váš pokoj. Já tu jen na vás čekám. Kde jste byl tak dlouho? No, to nevadí, posaďte se. Aha. A pročpak jste se loučil, vy někam odjíždíte? COŽE ?!!! Jak, že se chystáte umřít?!!! Jaký kanály? Jaká ženská?... Máte rozum člověče? Proč jste tam skákal? Co vaše politická kariéra, na tu jste nepomyslel? Líto, líto, to je mi platný, čtyři měsíce práce, těch peněz a námahy, než jsem někoho našel, a vy si teď klidně chcípnete!"
Pan Garnie, který na mne celý večer klidně čekal, se po mém prohlášení, že brzo umřu, celý rozčílil. Úplně ztratil veškerou sebekontrolu. Chytil mě za límec, zacloumal se mnou, a pak mě hodil přes celý pokoj. Dopadl jsem na věšák, povalil ho a svrhl na sebe i lavor s vodou. Ale to už mne ten šílenec znovu uchopil a znovu hodil, tentokráte do vitrínky s mými oblíbenými víny. Pohazoval si se mnou jako s míčkem (a to nejsem žádná muší váha), až byl pokoj celý v troskách. Vůbec se přitom nezadýchal, jako by to pro něj byla jen kratochvíle. Konečně jsem začal ztrácet vědomí. Ještě jsem zaslechl, jak nějaký zlý hlas říká: "Vybral jste si sám."
Probral jsem se v nějaké tmavé, chladné místnosti. Ležel jsem na podlaze a měl jsem takový divný pocit. Tělo mě kupodivu nijak nebolelo, jen ústa jsem měl celá od krve. Zkusil jsem se posadit, a šlo to. Najednou jsem před sebou ucítil nějaký pohyb a uslyšel temné zavrčení.
"Haló? Je tu někdo?"
"Vrrrrrrrrr"
A sakra, to nevypadá dobře. Opatrně jsem přitáhl nohy k tělu a snažil se v té zatracené tmě trochu rozkoukat. Chvíli jsem neviděl vůbec nic, ale pak jakoby tma ustoupila a já jsem spatřil obrysy svého vězení. Seděl jsem v jednom ze sklepů paní Fillipetové, na sobě jen kalhoty a zakrvácenou košili. Za mnou byly zavřené dveře, kolem nějaké převrácené židličky a stolek a přede mnou na protější stěně regál s nářadím. A pod regálem dva velcí psi. Spíš vlci, než psi. Leskly se jim oči, dívali se na mne a slintali. Jeden z nich vstal, protáhl se a pomalu vykročil mým směrem.
"Leh, leh, lehni potvoro..." Nic. Popadl jsem nejbližší stoličku, napřáhl ji před sebe jako štít a couval jsem ke dveřím. Po nekonečně dlouhé chvíli jsem nahmatal kliku. Zamčeno. V tom okamžiku vlci zaútočili. Jednoho jsem odrazil židlí, zuby druhého mne o chlup minuly. To už jsem dvěma skoky překonal místnost a hmatal v polici s nářadím. Kladivo. Dobře, to se hodí. Otočil jsem se zpátky k těm bestiím, vyzbrojen židlí a kladivem jako středověký zbrojnoš se štítem a mečem. Příliš pomalu! Jednoho z vlků se mi podařilo odstrčit stoličkou, ale druhý se mi zakousl do nohy. Projela mnou bolest a ucítil jsem, jak mi vlčí čelisti rvou maso až na kost. Buch! Kladivo dopadlo přesně mezi oči, ale vlk jen zaskučel a trhal dál. Další rána mířila vedle a ke třetí už jsem se nedostal. Druhý vlk mi totiž vyrval stoličku, zakousl se mi do ruky a strhl mě na zem. Svět jsem začal vidět v temně rudé barvě. Kdesi uvnitř hrudi jsem ucítil zuřivou sílu, chtělo se mi trhat a rvát. Myslím, že jsem i vrčel jako divoch. Zahodil jsem kladivo a pustil se do nich holýma rukama.
Drásat a kousat, to je ono, roztrhnout hrdlo, napít se krve, ach, jak je sladká, už se nehýbe, tak druhý, to mám ale sílu, už je po něm, ještě někdo? Kdo se to tam krčí u dveří? Nějaká postava. Výborně, další kořist! Jeden skok a... Počkat, to je přece paní Fillipetová. Co tu dělá v noční košili, strachem se celá klepe. To je jedno, roztrhám ji taky. Ne, ne, to nemůžu. Pryč, pryč odsud! Dveře, směšná překážka, rána a cesta je volná...
K rozumu jsem přišel až v kuchyni. Nábytek byl převržený, porcelán rozbitý, závěsy roztrhané. Jedna židle vězela v kredenci, s druhou se mohlo akorát tak zatopit v kamnech. Tedy jak tohleto vysvětlím paní Fillipetové, to nevím. Moje domácí! Vždyť ona je pořád ještě v tom sklepě, chudinka.
Seběhl jsem dolů, vzal ji do náruče a odnesl do její komůrky. Položil jsem ji do postele, nalil jí sklenici koňaku a pokusil se ji uklidnit. Celou tu dobu nic neříkala, jen se třásla a křečovitě mě držela za ruku. Pak, asi po půl hodině, konečně usnula.
V troskách mého pokoje čekal pan Garnie: "Výborně, Monsieur, vedl jste si skvěle. Ne, ne, teď nic neříkejte, posaďte se a poslouchejte. Hmm, myslím, že už bychom si mohli tykat. Já jsem Jean."
"Jak jsem říkal, ve zkoušce jsi obstál. I když nevím, proč jsi ušetřil tu stařenu, ale přežils, a to je hlavní. Teď poslouchej. Jsi nesmrtelný, tedy skoro. Nestárneš, nemoci se tě netýkají. Žádný mor, žádné neštovice. Nemusíš dýchat, nemusíš jíst. Jsi noční dravec. Živíš se krví, a pokud máš hlad, snadno tě může ovládnout zuřivé šílenství. Toho se varuj, je nebezpečné. Zrovna tak se varuj slunce a ohně, ostatně, jsi noční tvor, přes den budeš spát..."
Bylo toho mnohem, mnohem víc, mluvil a já tušil, že má pravdu. A potom svá slova dokázal a já jsem pochopil, co se mi stalo. Co jsem zač. Strávil se mnou celý zbytek noci a naučil mě, jak přežít. Jen jedno mi neřekl, proč si vybral zrovna mě. Ale já mám teď času dost, Jeane, a znám tě docela dobře. K něčemu mne potřebuješ a vsadím se, že mi to brzy řekneš sám.

16. dubna 1789
Vzbudil jsem se asi půl hodiny po západu slunce. Rychle jsem se upravil, připravil večerní dávku léku a pospíšil si za paní Fillipetovou. Ležela v posteli, ale naštěstí ještě nespala.
"Dobrý, pane Murede, už je to lepší, nemusíte mít starost. V komoře je kousek hovězího, ale je ze včerejška, celý den jsem byla v posteli. Ano, bylo to strašné, raději na to nemyslím... A co když se ten maniak vrátí? Já vám věřím, ale neměli bychom to raději říci policii? No jo, to máte vlastně pravdu, i s těma sousedama, raději budeme mlčet, jenom o tom napíšu své sestře. Dobře, tak jen napíšu, že se mi daří dobře. Co je to? Lék? To nemuselo být, určitě musel stát spoustu peněz. Když to říkáte takhle, ale stejně jste na mě moc hodný."
Ten lék mi poradil Jean. Byla to směs červeného vína, koření a mojí krve. Víno a koření sloužilo jen jako maskování, důležitá měla být ta krev. "Když se smrtelník napije tvé krve, bude odolnější, silnější, ale hlavně se stane tvým věrným služebníkem," vybavila se mi jeho slova. "Hmm, ano, působí to na kohokoliv, i na zvířata. Na nás také, ale jen ta poslední část. Kromě toho je to zakázané vládcem tohoto města, ale na druhou stranu, to tě tolik trápit nemusí. On a ta jeho toreadorská sebranka si úctu rozhodně nezaslouží."
Zvláštní, jak se to všechno točí kolem krve.
Pak jsem u truhláře objednal nové okenice a opravu nábytku, oblékl si starou tovaryšskou zástěru a dal jsem se do maskování včerejšího řádění. Zrovna, když jsem měl to nejhorší za sebou, zaslechl jsem od domovních dveří jemné zaklepání. Takhle pozdě v noci, kdo to může být?
"Mademoisele La Diva! To je ale příjemné překvapení! Ovšem, rád přijímám, musím se jen dát trochu do pořádku, stěhoval jsem starý nábytek. Tak za půl hodiny u vás, můžete se spolehnout."
Óóólalá! La Diva mě zve k sobě domů! Musím sebou hodit. Kde je k čertu ten kartáč?
Nakonec jsem to stihl. Umytý, naparfemovaný a s kyticí v ruce, vstoupil jsem do dveří honosného domu. Hned u dveří se mne ujala tichá služebná, pomohla mi z kabátu a uvedla mě do salónku. Tam už čekala moje sólistka. Měla na sobě úchvatné večerní šaty, které těsně obepínaly některé partie její postavy a činily ji tak velice svůdnou a žádostivou. Ovívala se černým vějířem a rozhlížela se po místnosti, jakoby kontrolovala, zda je vše v pořádku. Musím říci, že bylo. Zasedli jsme ke stolu ozářeném světlem z krbu a několika svícemi, sluha v livreji nám nalil červené víno a počal servírovat nejrůznější lahůdky. Co mám říkat dále. Jídla byla skvělá, víno božské, společnost milá a příjemná. Po večeři jsme se usadili na pohovce a já cítil, že jsme nebezpečně blízko společenským hranicím. Pak se ke mně La Diva naklonila..., a tak jsme ty hranice překročili.
Mnohem později, když jsme odpočívali a těšili se z prosté přítomnosti toho druhého, mi La Diva nabídla přípitek. Podle svého zvyku jsem si prohlédl barvu proti světlu, nasál vůni a ochutnal první doušek. Převaloval se mi na jazyku a já náhle nevěděl, co mám dělat. V tom víně jsem cítil chuť krve! Proč je v tom víně namíchaná krev? To by znamenalo..., ale vždyť jsme spolu večeřeli! I potom byla, hmm, naprosto v pořádku. Polknout či nepolknout? Nějak podezřívavě mě pozoruje. Měl bych se rychle rozhodnout. Rychle! To je to slovo! Ne nadarmo mne Jean učil rychlosti.
"Odpusť drahoušku, ale to víno je nějaké divné. Asi je zkažené, nebo možná byla špinavá sklenice, to nic, nemusíš se trápit, to se stává. Vezmu si jinou a připijeme si znovu."
Jedno se jí musí přiznat. Je nejen úžasná zpěvačka, ale i dobrá herečka. Chvíli váhala, ale pak už se chovala, jakoby se nic nestalo. Až jsem si začal myslet, že jí křivdím.
Asi hodinu před svítáním, to už jsem byl doma a hladil Felixe, jsem učinil dvě ohromující zjištění. Za prvé: když se snažím a dívám se mu do očí, dokážeme si vyměňovat myšlenky, skoro, jako bych si s ním povídal. Za druhé: je to ten nejlínější a nejhloupější kocour, jakého znám. Myslí jen na žrádlo, na spánek a jestli ho nechci podrbat za ušima. Jeane, Jeane, pokud jsou všechna zvířata jako Felix, tak je tahle naše schopnost spíše trestem než požehnáním.

17. dubna 1789
Paní Fillipetová už je v pořádku, teď sice spí, ale podle připravené večeře a čistoty, která v domě panuje, se musela celý den činit. To je dobře, život se mi vrací do normálních kolejí. Rozdělil jsem se tedy s Felixem o jídlo, podrbal ho pod krkem a vyrazil do opery.
Představení se vydařilo, herci zářili, diváci tleskali a posílali květiny. Napsal jsem na lístek pár slov, zapíchnul ho do kytice a poslal La Divě. Za krátkou chvíli mne našel divadelní poslíček a zavedl mě k sólistčině šatně.
„Sebastiane, pojď dál. Děkuji za květiny, jsou nádherné. Nezajdeme si zase někam na večeři? Ano, to je výborný nápad, jenom se převléknu. Počkej na mě v salónku, prosím."
Za půl hodiny však místo La Divy přišel poslíček s lístkem. Nemůže, neodkladná záležitost... Ach jo, vrátí se, mám počkat... No vida, líbá mne...
„Poslyš chlapče, tady máš od cesty, nevíš kam musela Mademoisele La Diva tak náhle odejít? Určitě jsi ji viděl, zkus si vzpomenout... S nějakým gentlemanem? Vysoký, snědý, meč u pasu? A co paruka, neměl ji nakřivo? Já to tušil, zase Da Silva!"
Ten Španěl mě už vážně štve. Co teď? Já tu čekám, pravděpodobně úplně zbytečně, divadlo každou chvíli zavřou a... Moment, nejde támhle pan Danton?
„Dobrý večer Monsieur, neviděl jste Da Silvu? Měl jsem se tu s ním v jedenáct setkat. No, ještě má půl hodiny čas, my jsme tu dnes pracovně, víte? Ale ne, umění mne nezajímá, ale pan Da Silva mne požádal, zda bych mu nepomohl s pátráním po těch zmizelých dívčinách. A hrome, vy vlastně nic nevíte. Tak dobře, ale nikomu ani muk, pojďte, zajdeme si někam do ústraní."
Usadili jsme se v malé vinárně naproti opeře, já jsem objednal španělské Gran Reserva (pan Danton chtěl něco výraznějšího) a pobídl svého společníka k vyprávění.
„Všechno to začalo asi před dvěma týdny. Ztratila se jedna sborová zpěvačka, mladé děvče, myslím, že se jmenovala Nicole, ano tak. Ředitel se domníval, že asi utekla s nějakým mládencem nebo co, prostě z toho nic nedělal a dívku nahradil. Jenže po týdnu zmizela další. To už začal být nervózní, policii volat nechtěl, myslím, že hlavně kvůli tisku, a tak si najal Da Silvu. On je něco jako detektiv, ale to si nechte pro sebe. Zkrátka jsme kolem toho začali trochu pátrat, vyslechli pár svědků a víte, co je zajímavé? Ty dívky viděli naposledy v divadle, odcházet je nikdo nespatřil. Navíc doma měly všechny své věci, takže z Paříže pravděpodobně nikam neodjely. Ani jejich přítelkyně nevěděly o žádném závažnějším problému. Prostě záhada. No, a před třemi dny zmizela Marie Josetová, ano, ta sólistka, co zpívala spolu s La Divou. Pak jsme objevili ty chodby pod operou a zbytek už víte, vždyť jste tam byl také. Ale Monsieur, nikomu ani slovo, veřejnost se to nesmí dozvědět!"
Při pomyšlení, že z opery mizí zpěvačky a že nebezpečí hrozí i La Divě, mě doslova mrazilo. Je-li to, co mi tu pan Danton říká, pravda, musím nějak zasáhnout.
„Vlastně proč ne, vaše pomoc je vítaná, Monsieur. V podzemí už jste byl a čím více nás bude, tím lépe. A podívejte, támhle z toho kočáru vystupuje Da Silva s Mademoisele. Tak to vypadá, že budeme zase čtyři, jako minule."
Měl pravdu, La Diva moji účast uvítala s radostí, a protože ani Španěl neměl žádné námitky, vydali jsme se do operních chodeb všichni společně. První šel Da Silva, neboť byl jako jediný z nás ozbrojen, za ním La Diva, pan Danton s lucernou a já jsem hlídal vzadu. Ze skladiště jsme si vzali několik solidních prken, tudíž s překonáním jámy nebyly žádné potíže. Pak jsme asi po dvou minutách dorazili k další překážce.
„Dávejte pozor, je tady další past, včera jsem se tu zase koupal," varoval nás Da Silva.
Byli jsme v místě, kde chodba ústila do podlouhlé klenuté místnosti, zaplněné špinavou, klidnou vodou. Cesta vedla po římse přilepené k levé zdi, pak byly asi tři metry dlouhé schody dolů k vodě a zatáčka za roh. Nebezpečí skrývaly ty schody. Na první pohled solidní a pevně postavené, při prvním došlápnutí povolily a sklopily se na čepech jako na houpačce. S jistými obtížemi jsme pomocí prken překonali i tuto nástrahu a pokračovali dál. Za rohem však chodníček končil.
„Tady byla malá loďka," otočil se na nás Da Silva. „Ale raději jsem ji pustil po proudu a šel jsem pěšky. Dá se to zvládnout, jen to trochu klouže."
Klouzalo to docela dost. Španěl nás vedl po úzké římse asi dva metry širokého kanálu. Stěny byly vlhké a místy porostlé zelenou plísní, voda temná a hluboká. Soukali jsme se podél stěny dál a dál a dávali pozor na zrádné kameny pod nohama. Po chvíli jsem si uvědomil, že ve stoce nejsme sami. Těsně za kruhem světla, které vydávala naše lucerna, nás pozorovaly krysy. Červené oči se jim leskly a občas jsem zaslechl šplouchnutí vody či krátké zapištění. V hlavě se mi zrodil nápad.
Začal jsem trochu zaostávat a v příhodný okamžik jsem zastavil úplně. Brzy mě pohltila tma. Rozhlédl jsem se a upřel zrak na nejbližší krysu.
„Krysko, krysičko, pojď sem. Ještě blíž... Pověz mi, kdo jsem? Šelma, správně. A teď mi pověz, cítila jsi tu někdy také takové šelmy, jako jsem já? Co to říkáš? Moje smečka? Všichni tři? Jsi si naprosto jistá? Hmm, to je ale zajímavé. A předtím, krysko? Že jich je víc a že se jich bojíš? A kde mají doupě? Pod vodou? Nedaleko? Hodná krysička, chytrá. Tady máš kousek chleba a už běž, než si to rozmyslím."
Rychle jsem dohnal své společníky a dělal, jako by se nic nestalo. Hlavou mi ale probíhal rej myšlenek. Proto jsem si ani nevšiml, za jak dlouho jsme zastavili.
„Támhle, vidíte?" ukazoval Da Silva na protější stranu kanálu. „Ty dveře. Tady jsem ještě byl, ale dál jsem se už raději neodvážil. Zpoza těch dveří bylo slyšet ženský zpěv. Tiše, poslouchejte! Teď, slyšíte to taky? Někdo tam mluví!"
Skutečně, když jsme stáli naprosto tiše, daly se zaslechnout kroky a nějaké hlasy. Slovům jsme ale nerozuměli.
„Ráda bych věděla, co budeme dělat dál. Doufám, že po mně nikdo nebude chtít, abych se v té vodě máchala." „Nepřipadá v úvahu, Mademoisele, pan Da Silva nám jistě řekne, jak se dostat na druhou stranu, že, pane Da Silva. Pročpak jste vlastně pouštěl tu loďku?" ironie pana Dantona byla přímo hmatatelná.
„Éééé, tak se raději vrátíme a vezmeme si ta prkna od schodů, ne? Taky jste je mohl vzít pane Murede, když jdete poslední, to vás nenapadlo? Já na všechno myslet nemůžu."
V místnosti se schody na nás ale čekalo překvapení. Přes propadlé schody, kde jsme položili čtyři prkna, vedla už jen prkna tři!
„Někdo tady byl! Někdo nám odnesl jedno prkno!"
„Někdo nás tu chce uvěznit! Počkáme si tu na něj a až bude chtít odnést další, tak si na něj posvítíme. Zhasněte lucernu, pane Dantone."
Nechal jsem své společníky, ať čekají za rohem, a sám jsem tiše vyběhl nahoru na římsu. Neznámý na sebe nenechal dlouho čekat. Za chvíli jsem zaslechl kroky a uviděl záři lucerny. Přikrčil jsem se za sloupek zábradlí a prohlédl si jejího majitele. Menší tlouštík s baculatými tvářemi, v krátkém saku se zlatými knoflíky. Na mordýře zrovna nevypadal, ale zdání může klamat. No, uvidíme. Nechal jsem ho projít kolem sebe a tiše se postavil za něj. V okamžiku, kdy postavil lucernu na zem a shýbl se pro další prkno, natáhl jsem nohu a špičkou jsem do lucerny strčil. Přepadla přes okraj římsy, žbluňklo to a rázem byla tma.
„Ŕ tous les Diables!" zaklel tlouštík.
Chvíli jen tak stál a škrábal se na hlavě, pak shodil do vody zbylá tři prkna, chytil se zdi a pomalu se vydal na cestu zpět. Držel jsem se dva kroky za ním a přemýšlel, co mám udělat. Tlouštík si pořád něco mumlal, asi počítal kroky. Zhruba třicet kroků od jámy téměř zastavil a začal prohmatávat podlahu před sebou. Po deseti minutách konečně propadlo objevil a při jeho zdolávání mi nevědomky prozradil jeho princip. Bylo to vlastně docela jednoduché. Podlaha se nastavovala skrytým pérem po stisknutí falešné cihly a ačkoliv to vypadalo, že zaujímá celý prostor dvou metrů, zhruba uprostřed vyčníval z pravé stěny kámen, který nebyl součástí propadla. Právě na něj se tlouštík snažil došlápnout. Sedl jsem si na zem, zapřel se zády a nohama, abych měl co nejstabilnější pozici, uchopil jsem svoji oběť za zápěstí a strhl ji do propasti.
„Ááááááá! Držte mě! Nepouštějte mě! Co tady dělám, jsem technický ředitel, tak se tady o to starám. Neee, já nikoho zabít nechtěl! Pasti, pasti, ty pasti jsou tu jen pro odrazení zvědavců. Přece aby tu nečmuchali, to je snad jasné. Ne, Monsieur, nepouštějte mě! Všechno vám řeknu, bože, vy snad ani nejste člověk. Tam dál v podzemí žije můj syn, je od narození znetvořený, proto ho ukrývám v kanálech. Už asi dvacet let. Má hrozně rád umění a zpěv obzvláště. Ano, ty dívky jsou s ním, ale jsou v pořádku přísahám. Odešli dobrovolně a nic jim nechybí, ostatně můžete se přesvědčit. A teď už mne vytáhněte."
Upřímně řečeno, necítil jsem se příliš dobře, když jsem ho takto vyslýchal. Ten chudák skutečně věřil, že bych ho pustil. Vytáhl jsem ho nahoru a postrčil směrem ke stoce.
„Jděte, Monsieur, přesvědčíme se, jestli jste mluvil pravdu."
Mí společníci už naštěstí rozsvítili lucernu, takže bylo i trochu vidět. Tlouštík ale spolupracoval a dokonce nám i ukázal, jak se zajišťují padací schody. Po krátké debatě jsme se rozhodli jeho syna navštívit. Vrátili jsme se pro nějaká prkna a bidla na opření a bez většího problému stanuli před tajemnými dveřmi. Ředitel zaklepal, vzal za kliku a vstoupil.
„Pierre! To jsem já, neboj se."
Za dveřmi byla zařízená místnost s kobercem a dvěma tapisériemi na stěnách, stůl, dvě židle a nějaké police s knihami. Naproti dveřím zakrýval závěs další východ. Druhá místnost byla o něco větší. I tady ležel na zemi koberec a zdi byly zakryté závěsy. U stěny stála velká postel s nebesy a v rohu malý klavír. Za ním seděly dvě dívky, třetí stála před klavírem a v ruce držela notový part. Na druhé straně místnosti seděl u dřevěného stolku černě oděný muž s maskou. Všichni se na nás překvapeně dívali.
„Otče, co to má znamenat? Co jsou ti lidé zač? Ať jdou pryč! Já je tady nechci!"
„Uklidni se hochu, jen si s tebou chtějí promluvit. Slíbili mi, že ti neublíží."
„Já jsem nic neslíbil," zamumlal si Da Silva, bohužel, příliš nahlas. Napětí v místnosti rázem stouplo.
„Měli bychom se posadit, přece nebudeme debatovat ve stoje," pokusila se situaci uklidnit La Diva. „Jsem ráda, že vás zase vidím, Marie. V divadle vás všichni postrádají. Nechcete se s námi vrátit?"
„Ne, já jsem tady spokojená."
Zvláštní, řekla to naprosto bez emocí. Proč svým postojem popírá svá slova hned, jak je vysloví?
„Ale co vaše kariéra? Rodiče, přátelé, fanoušci? Co váš snoubenec? Měla by jste se alespoň ukázat, úplně se po vašem zmizení zhroutil."
„Ne, já jsem tady spokojená."
„Slyšíte?" vztyčil se muž s maskou. „Ty dívky jsou tady dobrovolně a nic jim nechybí. Takže laskavě opusťte můj domov."
„Ne tak rychle, Monsieur", vložil se do rozhovoru pan Danton. „Povězte mi Marie, jak jste se sem dostala? Nevíte? Jak to, že si nevzpomínáte? A co vy slečny? Vy si také nevzpomínáte? Pane Pierre, jak vysvětlíte, že si ty dívky nic nepamatují?"
„Tak dost, okamžitě vypadněte! Co si to dovolujete, takhle sem vtrhnout a vyslýchat mě jako vězně. Jestli hned neodejdete, tak... Tak střelím!" otevřel zásuvku ve stole a namířil na nás pistoli. Vypadal hodně rozrušeně, ruka se mu třásla a mířil střídavě na mne, pana Dantona a Da Silvu. Začal jsem mít špatný pocit, že toto špatně skončí.
„Položte tu pistoli, Pierre. Co s ní chcete dokázat? My klidně odejdeme, ale když s námi zpěvačky nepůjdou, budeme to muset říci policii. A ta se s vámi rozhodně bavit nebude. Dejte pryč tu zbraň, povídám. Tohle byste neměl dělat."
„Asi máte pravdu," znejistěla maska. „Asi bych měl udělat něco jiného. Asi bych to měl konečně skončit," hlaveň pistole se začala obracet proti svému majiteli.
„Ne, nedělejte to," pan Danton se zvedl, asi chtěl na sebe upoutat pozornost, ale naneštěstí si muž jeho pohyb vysvětlil úplně jinak. Přitiskl si pistoli ke spánku... A tak jsem vyskočil, přemístil se vedle něj a zbraň mu vytrhl.
„Vemte si tu zbraň, pane Da Silva. Vy se v nich vyznáte." Pohledem jsem zavadil o La Divu. Dívala se na mne velice zamyšleně. Ano, můj miláček už asi ví. Doufám, že nebude příliš vzteklá. Pak se vzpamatoval i muž s maskou. Odhrnul závěs, který měl za zády, a zmizel v úzkém průchodu. Zabránil jsem svým společníkům v pronásledování. Ať si běží. Pro nás jsou přeci důležité ty zpěvačky.
Když potom byli všichni zaujatí prohledáváním místnosti a přesvědčováním dívek, které nechtěly jít s námi, neodolal jsem a zvědavě jsem nakoukl za závěs. Chodba byla velmi krátká, asi po šesti metrech ústila do jakési obrovské studny. Hladina mohla být snad dvacet metrů pode mnou, a to jsem nestál u stropu místnosti. Vedly sem i jiné chodby, ale jejich ústí byla daleko a z některých vytékala kalná voda. Černě oděného muže jsem nikde neviděl, pravděpodobně skočil dolů. V hlavě se mi vybavila slova malé chytré krysy: „...mají doupě pod vodou, nedaleko..."
Raději jsem hned vycouval a pobídl ostatní k návratu. Zpáteční cesta ale proběhla v poklidu, zavezli jsme zachráněné dívky k řediteli opery, domluvili se na zítřejší schůzce u La Divy a popřáli si dobrou noc.

Druhá část Deníků Sebastiana Mureda