Deníky Sebastiana Mureda, část druhá

Deníky Sebastiana Mureda, část druhá

David Korejtko

První část Deníků Sebastiana Mureda.

20. dubna 1789
Dnes večer odjíždím na venkov za sestrou paní Fillipetové. Ne že bych byl tak zvědavý na její sestru, ale potřebuji na nějaký čas opustit Paříž, jak mi včera doporučil Jean.
„Už jsi na sebe upozornil dost, teď bys měl na pár dní zmizet a ukázat se až na plese. Ples pořádá zdejší elita a je to ta nejlepší příležitost, aby ses představil. Možná se na tebe nebudou dívat příliš vstřícně, ale tím se nenech zastrašit, já tam budu také a v nejhorším zasáhnu. Proč, proč, mno… Víš, my Rodní žijeme velmi dlouho, a proto se na ty nové díváme svrchu. Navíc, když jsem tě přivedl do neživota, nikdo z Toreadorů o tom nevěděl. Asi se budou cítit trochu dotčeni.
Na druhou stranu, to, co jsi udělal pro divadlo, by je mohlo potěšit. Zkus si promluvit s tou svou zpěvačkou, třeba ti ještě něco poradí."
La Diva mi víc neporadila, ale slíbila, že udělá, co bude moci, a rozhodně chtěla, abych ji na plese doprovázel. Takže se na tu událost dílem těším a dílem se jí obávám.
Společnost mi na venkově bude dělat i Da Silva, jelikož se ukázalo, že je na tom úplně stejně jako já, a protože mimo Paříž nikoho nezná, nabídl jsem mu místo v kočáře. Třetí osobou, která pojede s námi, je můj nový učedník Nicolas, kterého chci trochu poznat a zadat mu práci po dobu mé nepřítomnosti.

21. dubna 1789
Den jsme přečkali v zájezdním hostinci městečka Chartres a na cestu vyrazili hned po setmění. Po dvou hodinách se před námi objevily nízké dřevěné chaloupky. Musím poznamenat, že na mne vesnice neudělala dobrý dojem. Domky byly tiché a temné a na štěkot psů nikdo z vesničanů nereagoval. Po levé straně cesty jsme minuli malý lovecký zámeček se zahradou zarostlou trním a vysokou trávou. V přízemí se v jednom okně svítilo, což byly, spolu s osvětlenou hospodou, jediné známky života.
Vozka nám zastavil před hospodou, a protože zaplaceno bylo předem a s Nicolasem jsem už jeho úkoly probral cestou, brzy jsme s Da Silvou osaměli. Obloha byla zatažená, foukal studený vítr a slabě mžilo.
„Tak snad abychom šli dovnitř, ne? Nemám nakřivo paruku?"
„Nemyslím, že by tu na tom tak záleželo, Monsieur. Ale meč raději schovejte pod pláštěm, vesničané se snadno vyděsí. Proč ho s sebou vlastně taháte? Tady se bojuje tak nanejvýš se džbánkem."
Výčepní místnost byla cítit potem, zkyslým vínem a cibulí. V protější stěně byl krb, vpravo pípa a police s vínem. U jednoho stolu seděli tři staří dědkové, druhý byl prázdný.
„Hej, krčmáři, přines nám něco k pití. Nemáš tady zrovna narváno, kde jsou všichni? Je snad mor nebo válka?"
Hostinský byl typickým představitelem svého druhu. Tlustý, s krátkými mastnými vlasy a umazaným čelem, malá mžourající očka a červený nos. Pohyboval se ale pomalu a unaveně, bez onoho charakteristického nadšení nad novými hosty, na které jsem byl ze svých obchodních cest zvyklý.
„Posaď se k nám na chvilku, beztak tu jiné hosty nemáš."
Nic. Dědkové u druhého stolu byli zticha jako pěny. Hlavy měli skloněné a oči upírali na dno svých korbelů.
„Jak ti kvete živnost? Nestěžuješ si, no, to vidím, slova abych z tebe páčil. Poslyš, ty asi znáš každého z místních, viď? Hledám paní Chantalovou, mám pro ni dopis od sestry z Paříže. Můžeš mi ukázat, kde bydlí?"
Poprvé od našeho příchodu projevil hostinský trochu zájmu. Dozvěděl jsem se, že paní Chantalová je už několik let vdovou, žije v domku přes ulici a denně se s ním vídá. Pak se k nám naklonil a zašeptal:
„Vidím, že jste vážení a seriózní pánové, ale jestli si necháte poradit, zmizte odsud. Odjeďte jak nejrychleji můžete, než bude pozdě. Tady se dějou divný věci."
Po těchto slovech vstal a přešel k pípě, kde začal leštit sklenice. K vysvětlení svého podivného chování se rozhodně nechystal. Zatímco jsem přemýšlel jsem o jeho slovech, v lokále panovalo hrobové ticho, jen občas zaskřípalo leštěné sklo. Potom k nám zvenčí pronikl hlas zvonu. Klasický vesnický umíráček, nesl se nocí jako tichý posel. Hostinský jen pokýval hlavou a dál si hleděl sklenic. Mrkli jsme s Da Silvou na sebe, zaplatili za víno a vyšli před hospodu.
Zvonění se ozývalo z fary, ale pohřební průvod se teprve začínal formovat v dolní části vesnice. Vpředu šel kněz se svým pomocníkem, mumlali nějaké modlitby a v rukou měli dřevěný kříž. Za nimi nesli čtyři chasníci prostou rakev, osvětlenou dvěma lucernami, a několik kroků za nimi se šourali vesničané. Nebylo jich mnoho, necelý tucet, asi nebyl nebožtík příliš oblíbený. Připojili jsme se na konec průvodu a sledovali, co bude dál. Nikdo se na nás nedíval, nikdo se nás na nic neptal, a tak jsme pomalu směřovali ke hřbitovu na druhém okraji vesnice. Když jsme byli asi v polovině cesty, přijel od Chartres černý kočár. Chvíli čekal, než se pohřeb vzdálí, a pak zamířil k hospodě.
„Půjdu se podívat, kdo to přijel," řekl mi tiše Da Silva a odpojil se od průvodu.
To už jsme pomalu míjeli faru a zatáčeli na hřbitovní cestu. Vedla do mírného kopce a lemovaly ji velké lípy. Neušli jsme však ani deset kroků, když se z čela průvodu začaly ozývat podivné zvuky.
Buch, buch…Buch, buch, buch!
Rány do dřeva byly stále hlasitější. Co se to děje? Vesničané nijak nereagovali, jen kněz trochu přidal na hlasitosti modliteb.
Buch, buch, buch!!!
Zvuky se ozývaly ze zavřené rakve! Ten nebožtík je zcela určitě ještě živý, tak proč ho nesou na hřbitov? Překvapením jsem zůstal stát a díval se, jak se pohřeb vzdaluje.Co to má znamenat? Přece nejsou všichni hluší? Konečně kněz zastavil a otočil se na nosiče. Ti složili rakev na zem, ale místo, aby ji otevřeli, vyndali řetězy a začali ji omotávat kolem dokola!
V té chvíli se vrátil Da Silva: „Vsadím se, že neuhodnete, kdo to přijel. Ale ne, vy taky myslíte jenom na ni. Přijel pan Danton, prý… Co to tam ti burani provádějí? Takové plýtvání dobrým železem, když už chtějí někoho pochovat, tak to se dá přeci zařídit snadněji. Na druhou stranu takové pohřbení zaživa je poměrně zajímavý trest. Co asi provedl, co myslíte, pane Murede?"
Situace se nevyvíjela dobře. Vesničané byli zjevně odhodláni nebožáka pohřbít a Da Silva nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Pak jsem si všiml dvou postav stojících stranou. Jednou z nich byl skutečně pan Danton v dlouhém černém plášti a s vycházkovou holí, kterou netrpělivě poklepával. Druhá patřila přikrčenému vesničanovi nervózně se rozhlížejícímu na všechny strany. Nenápadně jsem se k nim přiblížil a zaposlouchal se do jejich rozhovoru.
„Přísám bohu, pane, z čeho nás to obviňujete. On je mrtvej. Vypadá jak mrtvej, smrdí jak mrtvej, akorát se hejbe. Obecní strážník ho prohlížel a řek, že je po smrti. A kněz pak povídal, že jsme hřešili, že je to trest boží a že se musíme všichni modlit. To si rači promluvte s nima, váženej pane, já víc nevím."
Vesničan měl tik ve tváři a jeho blábolení jsem rozuměl pramálo. Buď byl opravdu slabomyslný, nebo tady cizincům nevěří. Obrátil jsem se k průvodu zády (stejně už vcházel na hřbitov) a zamířil k domku paní Chantalové. Doposud z něj nikdo nevyšel, proto jsem usoudil, že bude doma.
Chaloupka byla tichá a temná, ale z komína se slabě kouřilo. Překročil jsem záhon květin a zaklepal na okno:
„Paní Chantalová, otevřete. Jsem Sebastian Mured, přijel jsem z Paříže a mám pro vás dopis od vaší sestry. Haló, paní Chantalová, vzbuďte se…"
Příbuzná mojí domácí byla zpočátku opatrná a nedůvěřivá, ale podařilo se mi ji přesvědčit, že mě skutečně poslala paní Fillipetová, a pak už se dveře od domku rychle otevřely. Nutno poznamenat, že ještě rychleji je paní Chantalová za mnou zase zavřela, zamkla na dva západy a přistrčila k nim starý peřiňák. Potom mě posadila ke stolu s malou svíčkou, postavila přede mne hrnek kozího mléka a začala se svěřovat.
Dozvěděl jsem se, že vesnice patří do majetku rodu Tarasconů, kteří tu mají lovecký zámeček a kousek dál v polích hospodářskou usedlost. Život je tu těžký, obzvláště pro starou vdovu, ale dalo se to vydržet. Až v posledním měsíci se všechno změnilo. Někteří lidé beze stopy zmizeli, někteří náhle umřeli, ale pak jejich těla posedla nějaká pekelná síla, protože vstali a pohybovali se jako živí. A tak to jde pořád dál a dál. Všichni se bojí a kdo mohl, ten všechno prodal a odjel.
„Také bych odjela, pane Murede, ale nevím kam. Už jsem napsala své sestře několik dopisů, v nichž jsem ji psala o své situaci a prosila o dočasný úkryt, ale ona nic. Kdybyste se mohl přimluvit a popsat ji lépe zdejší poměry, určitě by mě neodmítla."
Něco se mi na tom nezdálo. Paní Fillipetová o své sestře mluvila velmi dobře a takové prosby by asi neodmítla. Nebo by se mi alespoň zmínila o těch mrtvých. Abych získal trochu času na přemýšlení, předal jsem staré paní svůj doporučující dopis.
„Jejda, pane Murede, jakpak bych tomu měla rozumět? Vždyť já neumím číst a psát. Svý dopisy jsem vždycky diktovala faráři, a když mi něco přišlo, on mi to přečetl."
Ha! Farář! Budu se ho muset na pár věcí zeptat. Ale to počká, teď musím něco udělat s paní Chantalovou. Požádal jsem ji, ať si rychle sbalí své věci a ještě dnes v noci ať mě čeká připravena na cestu do Paříže. Pak jsem si rychle pospíšil na hřbitov za svými společníky.
Vesničané už mezitím rakev uložili do země a zasypali hlínou. Farář nad hrobem pronesl pár modliteb, pokropil ho několika kapkami svěcené vody a bylo po pohřbu. Za čtvrt hodiny jsme na hřbitově osaměli.
„Myslím, že vím, kde bychom se mohli ukrývat přes den," nadhodil jsem. „Příbuzná mojí domácí se nemůže dočkat, až tuto vesnici opustí. Kdybyste mi půjčil svůj kočár, pane Dantone, ještě dnes by odjela do Paříže a svou chaloupku by svěřila do mé péče. Navíc bychom mohli jakoby odjet s ní a za vesnicí vystoupit a potají se vrátit. Tak by nikdo nevěděl, že tu jsme."
„Ano," souhlasil pan Danton. „A až všichni usnou, vrátíme se sem a toho nebožáka vykopeme. Když je mrtvý, a přesto se hýbe, možná by to mohl být jeden z nás?"

21. dubna 1789 - o tři hodiny později
„Tady, pojďte sem s tou lopatou, hlína je ještě čerstvá, půjde to rychle."
Mimo nás tří už všichni spali. Vlastně všichni ne, když jsme přitiskli ucho k zemi, slyšeli jsme duté rány do dřeva. Nebožtík se ještě nevzdal…
Za půl hodinky se objevilo dřevěné víko rakve. Da Silva ho prorazil několika ranami sochoru a dovnitř proniklo světlo z naší lucerny. Uvnitř ležel vesničan v rubáši, černé vlasy měl rozcuchané a ve vousech hlínu. Pleť byla nezdravě bledá a strupovitá, jako nějaká houba. Největší pozornost ale přitahovaly jeho oči. Bílá, svítící bělma bez panenky vypadala skutečně odpudivě. Těžko říci, jestli nás viděl, ale nijak na nás nezareagoval. Pouze se úporně rval z rakve ven. Jeho pohyby byly trhané a nesouvislé, jako když se malé dítě pokouší obrátit.
„To nevypadá na upíra," promluvil Da Silva. „Hej ty, burane, slyšíš nás?"
„Co my můžeme vědět, já bych počkal, až vyleze. Ale ti vesničané měli pravdu, opravdu není živý. A taky pěkně smrdí, pojďte trochu dál."
Posadili jsme se opodál a čekali. Po chvíli se nad okrajem hrobu objevila špinavá ruka, potom druhá, a nakonec se vysoukal celý mrtvák. Postavil se a chvíli stál, jen obracel hlavu ze strany na stranu, jako by větřil. Pak zamířil k západní zdi, nás si vůbec nevšímal. Zatímco se ji pokoušel přelézt, rychle jsme jeho hrob zase zaházeli. Stihli jsme to akorát včas, zrovna když se mrtvákovi podařilo zdolat hřbitovní zeď.
Sledovat ho byla hračka. Neohlížel se ani napravo ani nalevo a mířil přímo někam do polí. Nevykazoval sebemenší známku inteligence. Když se mu do cesty postavila bažina, jednoduše se ji pokusil projít a kdybychom ho nevytáhli, tak by v ní uvízl. Zhruba po dvaceti minutách se konečně dopotácel pod travnatou stráň na jejímž vrcholku se rýsovala stavba. Hospodářská usedlost Tarasconů. Skládala se z obytné budovy, stodoly a menší kolny, kolem kterých byl postaven dřevěný plot. Vrata usedlosti byla otevřena dokořán a v měsíčním světle vypadala jako obrovská rozšklebená tlama. Náš mrtvák jimi prošel a zmizel v obytné budově.
Opatrně jsme se připlížili k otevřeným dveřím a chvíli vyčkávali. Uvnitř panovalo ticho, na hospodářské stavení velmi nezvyklé. Ze dvora bylo cítit pach rozkládacího se masa. Jestliže je něco shnilého ve státě Francouzském, pak je to tady. Proklouzl jsem branou a otevřel dveře do stodoly. Uvnitř leželo na hromadě několik hospodářských zvířat. Koně nebo krávy, nešlo to dost dobře rozeznat, neboť byli přímo obaleni černým hmyzem. Mouchy, několik tisíc much se tísnilo v několika vrstvách, lezly po sobě, bzučely a vydávaly hrozný zápach. Jak jsem otevřel, několik set se jich zvedlo a malátně zakroužilo nad zvířaty. Rychle jsem uskočil a dveře zabouchl. Mít lidský žaludek, asi bych to nezvládl.
Pan Danton se mezitím připlížil k obytné budově a opatrně nahlédl do okna v přízemí. Asi půl minuty tam něco upřeně pozoroval, pak najednou odskočil a rozeběhl se k vratům. Z budovy se ozval divoký skřek, hluk káceného nábytku a rychlé kroky. Vzápětí se rozletěly vchodové dveře a na dvůr vyběhlo šest postav. Přikrčené, ve starém, roztrhaném oblečení, s bledou pletí a bílýma očima. Pohybovaly se sice rychleji než mrtvák ze hřbitova, avšak nám stačit nemohly. Chvíli jsme se s nimi honili po zahradě, ale žádná řeč s nimi nebyla. Na dotazy neodpovídaly, na urážky nereagovaly, dokonce se nechtěly ani představit. Potom mí společníci zaběhli do domu, těsně následovaní místními obyvateli a já jsem na dvoře osaměl. Z budovy se ozývaly tupé rány, hluk štípaného dřeva a španělské kletby. V patře se prudce rozrazilo okno, až se vysypalo, a vykoukl z něj pan Danton. Vypadalo to, že se pokouší vyskočit z okna, ale někdo ho drží za nohu. Začal jsem si dělat starosti, snad nepotřebují pomoc?
Hluk v domě se mezitím trochu utišil, otevřel jsem tedy dveře a vstoupil dovnitř. Napravo i nalevo byly zavřené dveře, na druhém konci chodba končila dřevěnými schody do patra, které blokovala svrchu shozená almara. Pod schody stály čtyři mrtváci a pokoušeli se dostat nahoru na pana Dantona, který zcela klidně držel za ruku třesoucího se a slintajícího mrtváka.
„Pojď, hochu, půjdeme spolu najít nějaký pěkný sekáček," promlouval k němu vlídným hlasem.
Horší bylo, že si mě všimli mrtváci v chodbě a rozeběhli se za mnou. Otevřel jsem dveře napravo a vběhl do místnosti. A hned u dveří jsem ucítil vůni krve. Linula se ke mně od prostřeného jídelního stolu, a když se mi zrak přizpůsobil šeru v místnosti, spatřil jsem i hlavní chod. Sem tedy mizeli ti nešťastníci z vesnice! Na nějaké přemýšlení ovšem nebyl čas. Mrtváci z chodby se nahrnuli do dveří a sápali se po mně. Bránil jsem se zuby nehty, ale oni si toho vůbec nevšímali a pomalu mě zatlačovali do rohu místnosti. V té chvíli vběhl do místnosti Da Silva s taseným mečem. Když spatřil mrtváky, zavýskl a něco zvolal. Rázem byla tma. Jen s obtížemi jsem rozpoznával siluety mrtváků a Španěla, kterým patrně temnota vůbec nevadila. Španěl se oháněl svým mečem a mrtváci svými pazoury. Odstrčil jsem nejbližší postavu, proklouzl k oknu a vyskočil ven.
Za pár minut bylo po boji.
„Strašné, ani kapka krve, něco bych pojedl," posteskl si Da Silva.
„Nechutné místo, měli bychom to tu všechno spálit. Všimli jste si té spižírny ve sklepě? Ubozí vesničané."
Rychle jsme prohledali všechny budovy, ale krom několika dublonů jsme nic zajímavého nenašli. Dřevěné stavby vzplanuly dobře, jen si musím dát příště pozor, abych nestál tak blízko plamenům. Snad dojdou jejich duše pokoje.

21. dubna 1789 - dvě hodiny do úsvitu
Stáli jsme před domkem paní Chantalové a dívali se na spící vesnici. Počasí se už konečně umoudřilo, stále sice foukal studený vítr, ale alespoň nepršelo.
„Myslím, že jsme dobře učinili, ale věc ještě není hotova. Někde tu musí být něco, co ty mrtvé probouzí k životu. Něco nebo někdo."
„Dnes už je dost pozdě na další pátrání, pane Murede. A stejně nevíme, kde hledat dál."
„Omluvte mě na chvíli pánové," přerušil nás Da Silva. „Půjdu se trochu občerstvit."
Ne, že bych Španělovi nedůvěřoval, ale přeci jen jsem se trochu bál, aby nezamordoval nějakou spokojeně oddychující rodinku. Počkal jsem tedy, až se trochu vzdálí, a pak se potichu vydal za ním. Kupodivu však nezamířil do vesnice, jak jsem očekával, ale zabočil na hřbitovní cestu. Vypadalo to, že Da Silva přesně ví, co dělá. Plížil se mezi hroby přímo ke staré kryptě, obehnané kamennou zdí. Přelezl kovanou bránu, tasil meč a opatrně se přibližoval k jejím dveřím. Mezi kryptou a zdí byly takové malé hrobky, kamenná deska a temný otvor. Právě z nich však najednou začali vystupovat mrtváci. Jeden za druhým, bez jediného slova, obstoupili Da Silvu a zatlačili ho ke zdi. Mohlo jich být tak dva tucty, možná tři a někteří měli stará, ale nebezpečně vyhlížející kopí. Štěstím pro Španěla bylo, že mrtváci byli pomalí a vůbec se nekryli, takže jich stačil několik rozsekat, ale prostor kolem něj se neustále zmenšoval a místa na rozmach bylo míň a míň.
Rychle pro pomoc! Seskočil jsem ze zdi a rozběhl se do vesnice. Pan Danton však v domku nebyl.
„K čertu, zrovna teď, když ho potřebujeme, si někam zmizí."
Naškrábal jsem na lístek pár slov, připíchl ho na dveře, popadl sochor a vyběhl na hřbitov. Zrovna včas, abych spatřil Da Silvu, jak přelézá bránu, odkopává mrtváka zakouslého do jeho boty a potácivým krokem běží pryč.
„Frederico, tady! Nevypadáte dobře, jste v pořádku?"
„Parchanti! Málem jsem je dostal všechny. Šlo to dobře, ale pak mě najednou ovanul mrtvolný puch a zatočila se mi hlava. Tak jsem raději ustoupil. Kde jste byl, Monsieur, a kde máte pana Dantona? Ztratil se? To je mu podobné, však on se zase najde. Pojďme spát."

22. dubna 1789
Když jsem se vzbudil, Španěl ještě spal. Oprášil jsem si roztržený kabát, obul boty a vyrazil do vesnice. Na to, že slunce před chvílí zapadlo, bylo venku jen velice málo lidí. Místní konstábl, čeledín uklízející vůz do stodoly a dva vesničané na cestě do hospody. To je to pravé místo, poslechnu si, o čem se bude hovořit.
V hospodě bylo asi půl tuctu lidí. Řeč se samozřejmě točila kolem vyhořelé usedlosti, ale vypadalo to, že nikdo netuší, co se tam ve skutečnosti stalo. Počkal jsem ještě půl hodinku, zda nezaslechnu něco zajímavého, a ve chvíli, kdy jsem chtěl tiše vycouvat, se to stalo. Hospodou zavanul mrtvolný puch a od jednoho ze stolů zazněly zděšené výkřiky vesničanů. Rychle jsem se otočil…
V rohu místnosti byl dubový stůl, u kterého seděli tři vesničané. Teď dva z nich stáli na nohách a zírali na svého kamaráda naproti stolu. Ten se pomalu zvedal z lavice. Jeho tvář byla bledá, oči bílé bez panenek, pohyby trhané. Buch! Vypadla mu z úst čmoudící dýmka.
„Bože, už zase! Konstábla, zavolejte konstábla!"
„Ne, kněze, rychle pro kněze!"
Využil jsem zmatku, vyklouzl z hospody a rozběhl se ke svým společníkům. Měl jsem štěstí, byli oba v kuchyni a nad něčím se skláněli.
„Máte načase, pane Murede. Pojďte se podívat, co našel včera pan Danton. Navštívil ten lovecký zámeček na kraji vesnice… Co je to tam venku za hluk? Hele, to vypadá na další pohřeb."
„Měli bychom si pospíšit, nebo nebude koho zachraňovat," poznamenal pan Danton poté, co jsem vylíčil události v hospodě. „Myslím, že tenhle svitek s tím má něco společného. Což kdybychom se podrobněji podívali na místního pána? Bydlí v tom zámečku a vypadá to, že úplně sám."
Přistoupil jsem ke stolu a prohlédl si starý pergamen.

These signs were foreseen by Hyskosa, a Seer most gifted with the Sight.
Spread word of these wherever you travel.
Only the true hearted can stop the fall of the night of evil.


The night of evil shall descend on the land, when this hexad of signs is near at hand.
In the house of Daegon the sorcerer born though life, unlife, unliving shall scorn.
The lifeless child of stern mother found Heralds a time, night of evil unbound.
Seventh time the son of suns doth rise to send the knave to an eternity of cries.
Inajira will make his fortunes reverse. Dooming all to live with the dreaded curse.
The light of the sky shining over the dead shall gutter and fail, turning all to red.


Nedávalo mi to příliš smysl, ale pan Danton v tom nějaký smysl zřejmě viděl, proto jsem ho nechal, ať nás vede.
Lovecký zámeček měl čtvercový půdorys, patro tvořené třemi pokoji a zarostlou zahradu. Až na jeden pokoj v patře se v domě nesvítilo. Pan Danton nám naznačil, abychom ho potichu následovali, a opatrně vypáčil zadní okno v přízemí. Prošel kuchyní, krátkou chodbou, po schodech nahoru a před vyřezávanými dveřmi na nás počkal Pak vzal za kliku a vstoupil. Místnost byla zařízena jako pracovna, jednu stěnu lemovaly police s knihami, u druhé plápolal oheň v krbu. Uprostřed stál velký stůl a za ním seděl v křesle asi čtyřicetiletý muž. Měl krátké a rovné vlasy, černé licousy a tmavé, lesklé oči. Na sobě měl domácí zdobený oděv a na pravé ruce pečetní prsten. Chvíli na nás nehybně zíral, pak vyskočil a začal protestovat.
„Co si to dovolujete? Co tady děláte? Okamžitě vypadněte!"
„Sedněte si, Monsieur, a mlčte," přerušil ho pan Danton. „Nyní budete jen odpovídat na naše otázky. Řekněte nám, kdo jste, co tu děláte a co všechno víte o tomto svitku."
„Ano, tedy, ehm, jmenuji se Jean Tarascon a jsem majitelem tohoto domu, této vesnice i okolních polností. Co se týče toho svitku, tak o tom mnoho nevím, to by vám spíše řekl Marcel nebo Luis. To jsou mí bratři. Tak Luise byste mohli najít v močálech v opuštěné rybárně, ale ten vám toho moc neřekne, pomátl se na rozumu, a Marcel je na hřbitově. Co o tom všechno vím, ano, začalo to asi před třemi týdny. Marcel pořád mluvil o nějakém proroctví a o svitku ukrytém na starém hřbitově, a pak se tam s Luisem jednou v noci vypravili. Skutečně ten svitek našli, ale něco je přitom napadlo. Luis se z toho pomátl a Marcel byl celý od krve. Taky na své rány druhý den umřel. Místní kněz mu dával poslední pomazání.Dál už se nestalo nic zajímavého. Kněz se stará o Luise a já o Marcela. Nosím mu jídlo a občas mu dělám společnost. Je mrtvý, vždyť jsem říkal, že umřel. No, ale jíst musí každý, mrtvý nemrtvý. Nejraději má mladé maso, zrovna dnes jsem mu přinesl Bětku, to bylo to děvče z hospody. Moc často ne, tak jednou za dva nebo tři dny…"
Víc už jsem slyšet nemusel. Když jsem si uvědomil, kolik vesničanů se ztratilo a jak asi skončili, když jsem si vzpomněl na mrtváky na statku a jejich spižírnu, zakalil se mi zrak a v duši se mi probudil démon.
ZABÍT, ZABÍT, ZABÍT! Skok přes povalený stůl, vyděšený výraz ve tváři šílence a krev. Spousta krve. To je dobře, jen tak dál a rychleji!
Když jsem se vzpamatoval, kromě mne a roztrhaného těla v místnosti nikdo nebyl. Cítil jsem se špatně a taky mě trápilo svědomí. Na jednu stranu to byl šílenec a vrah, na druhou stranu mě nenáleží ho soudit…
„Tak už se seberte, Monsieur," strčil do pokoje hlavu Da Silva. „Nemáte na to celou noc, musíme jít navštívit Marcela. Mimochodem, byl jste velice působivý."

22. dubna 1789 - něco málo po půlnoci
Bylo zamračeno a foukal severní vítr. Nepršelo, ale v dálce se občas zablesklo a zaduněl hrom. Bouře tu bude co nevidět. Stáli jsme na hřbitově a pozorovali kryptu. Nikde se nic nehnulo, nikoho nebylo vidět. I ty mrtváky, které včera zabil Da Silva, někdo uklidil, alespoň jsem doufal, že se neodplazili sami.
„Připraveni? Dobrá, jdeme na to."
Přelezli jsme zeď a vydali se směrem ke kryptě. Stejně jako včera, ze země začali vylézat mrtváci. Da Silva měl meč, já jsem se oháněl šavlí a pan Danton seděl na zdi a posílal mrtvákům do očí barevná světélka. Zpočátku to šlo dobře, ale mrtváků bylo hodně a ve svém úsilí byli velice vytrvalí.
Sek zprava, sek zleva a zombie je bez hlavy. Cože? Vůbec jí to nevadí? Tak ještě jednou seshora, rána vší silou, šavle zavibrovala, ale naštěstí vydržela. Zombie ne. Kolena se jí podlomila a zhroutila se pod nohy svých bratří. Nicméně jeho místo zaplnili hned dva další. Ten vpravo má kopí, na toho pozor.
Pan Danton přestal posílat svá světla a skočil nám dolů na pomoc. Pak už jsem ho přes hradbu mrtváků neviděl. Bylo to špatné, ne - bylo to ještě horší. Už jsem neslyšel ani Španělovy kletby, asi šetřil dechem. Mezitím se přihnala ta bouře od severu. Zvláštní, byla bez deště, jen nahoře v mracích se blýskalo a rachotil hrom. Pak se zablesklo tak, že bylo vidět jako ve dne a země se otřásla. Mraky se protrhaly a hřbitov osvítil měsíc. Byl velký a temně červený. V jeho světle mrtváci ztuhli. Zastavili se uprostřed svých pohybů jako paralyzovaní. Ozvalo se Španělovo zavýsknutí a v hradbě mrtváků se začaly objevovat trhliny. Ani já jsem neváhal a rozsekával ztuhlá těla na kousky.
O deset minut později padl poslední mrtvák. Měsíc se schoval za mraky a jeho červený svit zmizel. Znovu se začala ozývat bouře. Došli jsme ke kryptě a otevřeli její stará, těžká vrata. Vzduch uvnitř byl těžký, s vůní krve a pachem hniloby. U stěny stála hromada z lebek a ohlodaných kostí, na zdech a na podlaze byly skvrny od krve. Proti nám seděla na trůně postava v černém plášti. Oči jí bíle svítily a ve tváři jí hnilo maso. Otevřela ústa a vydechla. Uskočil jsem stranou, ale i tak se mi z toho smradu zatočila hlava. Nejhůře na tom byl pan Danton, stál totiž uprostřed a neměl kam uskočit. Ale vypadalo to, že je v pořádku, jen se pevně opřel o svou hůlku.
Boj byl rychlý a snadný. Proti třem neměl Marcel žádnou šanci, a tak byl ze svého trůnu nemilosrdně sesazen a popraven. Jeho tělo jsme pak spolu s ostatními spálili v rohu hřbitova.
„Co teď?" zeptal se Da Silva. „Taky vám tak pěkně vytrávilo?"
„Ano, ale tahle vesnice si už vytrpěla dost. Což takhle přemístit se do Chartres? To je velké město a noc je ještě mladá."

Třetí část Deníků Sebastiana Mureda.