Benešův příběh, část první

Benešův příběh, část první

Fin

Drahý Nikolaji,

musím Vám poděkovat za Vaši podporu, bez které bych patrně nikdy nebyl dospěl tak daleko. Shromažďování příslušných materiálů trvalo velmi dlouho a leckdy bylo nesnadné nějaké informace vůbec získat. Zdá se, že si kdosi dal důkladnou práci se zahlazováním stop, a proto i přes moji usilovnou snahu v celé té historii doposud zbývají bílá místa. Rovněž jsem mnohokrát narazil na vzájemně si protiřečící tvrzení a teprve pečlivým porovnáváním s dalšími prameny a odkazy se mi podařilo některé nejasnosti vysvětlit. Přestože stále ještě zbývá mnohé k objasnění, domnívám se, že hrubý nástin našeho příběhu opírající se o potvrzená data by mohl vypadat asi takto: 

Beneš z Lemberka byl druhorozený syn rytíře nízkého rodu a pocházel pravděpodobně odněkud ze severních Čech. V letech 1081 - 1084 prokázal jako nadaný válečník významné služby knížeti Vratislavovi II., který doprovázel budoucího císaře Jindřicha IV. při jeho římské jízdě. Jindřich IV. díky podpoře českého knížete dosáhl svého cíle, byl korunován a za to se svému spojenci v r. 1085 odvděčil královským titulem. Ctižádostivému českému knížeti se tak splnil celoživotní sen a není proto divu, že své nejvěrnější po zásluze odměnil. Panu Benešovi při té příležitosti udělil léno v jižních Čechách, v té pohraniční oblasti, kde žil sice formálně pokřtěný, nicméně pohanské tradice napolo stále dodržující lid, lesy byly hluboké a nebezpečné a královští výběrčí daní museli mít silný zbrojný doprovod, protože jinak by je divocí venkované raději zkrátili na hrdle nebo utopili v močálech. Ujmout se takového léna rozhodně nemohlo být nic snadného a tak Beneš pohotově využil příležitosti a odkoupil za válečnou kořist práva několika svých bývalých spolubojovníků (kteří raději získali hotové peníze, než by riskovali v nějaké bohem zapomenuté divočině) a pak se s družinou žoldnéřů, kteří byli svému přísnému a bezohlednému, nicméně úspěšnému pánovi, po jehož boku strávili několik válečných let, loajální, vypravil ovládnout své, nyní již hezky zvětšené panství. 

Že Beneš opravdu nebyl žádný hlupák dokazuje i to, že se svého léna ujal tak efektivně, jak jen to šlo - preventivně umučil a pověsil několik místních vesnických starších, vědem i pouhých reptalů bez významnějšího společenského postavení a svým zbrojnošům dal volnou ruku. Tím dosáhl dvojího efektu: své divoké a necivilizované poddané rychle ukáznil (je asi lepší poslouchat nového pána, než se brodit ve vlastních střevech a vyhasínajícíma očima sledovat, jak nějaký nemytý zabiják ukájí své choutky na mé ženě a desetileté dceři, že?) a zároveň si neotřesitelně pojistil věrnost svých mužů - kdyby ho některý zklamal, stačilo by ho vyhnat ze služby a pomstychtiví vesničané by si pak na takovém nešťastníkovi kousek za nejbližší osadou zchladili žáhu. 

Poté se Beneš nějaký čas věnoval běžným starostem šlechtice konsolidujícího své panství, ale ježto byl povahy spíše dobrodružné, brzy ho taková činnost přestala těšit. V té době ovšem Evropou zahýbaly nové události - mám na mysli provolání tehdy nově zvoleného papeže Urbana II. ve francouzském Clermontu r. 1095, kterým byla de facto zahájena éra křížových výprav - a proto Lemberk sebral družinu zbrojných mužů, panství ponechal v rukou spolehlivého a věrného správce a vypravil se na jih, kde (vcelku velmi správně) vycítil nastávající dobyvačná tažení a tedy i příležitost ve jménu víry zbohatnout a naplnit si kapsy kořistí. Křižáci zpočátku vítězili (vzpomeňme, že r. 1099 byl dobyt Jeruzalém) a také Benešovi štěstí přálo. A to přesně do chvíle, kdy se svými muži přepadl poblíž Tortosy skupinu tureckých vojáků, kteří - podle všech vnějších znaků - doprovázeli vůz nějaké významné osoby (v jazyce soudobých obhájců křesťanské víry "velké výkupné"). 

Jak už jsem zmínil, Beneš byl zdatný bojovník a schopný vůdce a tak se brzy zdálo, že jeho dalšímu vítězství v cestě nic nestojí. Co ovšem na tomto místě teprve zmínit musím, je fakt, že jedním z jeho služebníků byl i jakýsi mládenec, jeden z Benešových nových poddaných, který měl ještě v živé paměti to, jak jeho otce (jednoho z vážených vesnických starších) rozřezali zaživa, jeho matku předhodili psům a nedospělou sestru použila skupina žoldáků k ukrácení dlouhé chvíle (zdá se, že tento zážitek děvče sice přežilo, ale pomátlo se na rozumu). Není proto divu, že když si v zápalu boje a předtuše brzkého vítězství přestal Lemberk hlídat zádovou část své kroužkové košile (kde ostatně teoreticky neměl stát žádný nepřítel), ocitl se tam onen mladý vesničan a vší silou nahromaděné nenávisti probodl zbroj i s jejím vlastníkem. Tento čin změnil okamžitý vývoj situace a nakonec zvítězili Turci, kteří nelítostně pobyli překvapenou Benešovu družinu. 

A nyní se dostáváme k jednomu z klíčových momentů našeho vyprávění: onou důležitou osobou, kterou doprovod chránil, byl jeden z následovníků Setových a - což je ještě překvapující - nebyl to muž, ale žena. A tato kněžka rozhodla, aby byl mladík, který se stal příčinou porážky křesťanských útočníků, nejen zachován při životě, ale aby se dokonce stal členem jejího doprovodu. Proč? Podle všeho byl onen mladý mstitel velmi přitažlivého vzhledu a navíc jeho souměrnou tvář halila hříva ryšavých vlasů. A mezi následovníky Setovými je prý taková barva vlasů považována za znamení zvláštní milosti jejich boha, neboť podle starověké tradice byl ryšavý sám Set. Karavana pak opustila bojiště, změnila původní směr své cesty a obrátila se na jih, do Alexandrie. 

Zde mé vědomosti prozatím končí, nicméně je pravdou, že kolem r. 1135 se ve - na svůj pokročilý věk a k velkému podivu kronikáře - výborné kondici zpět do Čech vrací již za ztraceného považovaný Beneš z Lemberka a z rukou syna onoho věrného a spolehlivého správce se ujímá svého panství. 

Váš oddaný přítel
Ladislav