Akce Půlnoční valčík

Akce Půlnoční valčík

Harald

29.8.1939
Po dopadu na zem je nutné co nejrychleji sbalit padák a sehnat dohromady celou rotu. Zakopáváním, ani schováváním padáku se dnes v noci zdržovat nebudeme, do rána je zapotřebí ukončit první fázi operace.

Slyším velitele čet, jak tichými povely shánějí dohromady členy svých jednotek. Kousek ode mne se formuje Köbzmannova četa a u lesa vidím Rudorfferovy muže. Z třetí čety vedené oberfeldwebelem Lipfertem vidím jen několik mužů.

Ve vzduchu se mi zdálo, že několik padáků míří přímo do lesa, a tak tam posílám čtveřici Lipfertových mužů, kteří hledají svoji četu. Koukám na hodinky. Do půlnoci zbývá hodina a padesát pět minut. Za pětačtyřicet minut musíme vyrazit, abychom stihli dorazit na místo akce o půlnoci. Vyrážím na obhlídku.

"Herr hauptmann!" ozvalo se z lesa, když jsem k němu došel. Feldwebel Freid. Otáčím se k němu.

"Herr hauptmann. Oberfeldwebel Lipfert nepřežil doskok. Dal jsem dohromady naše muže, ještě jich několik hledáme." Vyrážím s Freidem směrem, odkud přišel. Nemýlil jsem se. Silný poryv větru zanesl některé vojáky ze Lipfertovy jednotky do lesa, včetně Lipferta samotného.

Za lesem je vidět hlouček vojáků, několik z nich je raněno. Uprostřed hloučku leží tělo oberfeldwebela Lipferta. Z pohledu vyhaslých očí je zřejmé, že je již po smrti. Břicho má propíchnuté ostrou větví a podle úhlu, ve kterém je zabodnuta, je zřejmé, že musela zasáhnout i plíce. Zatlačuji Lipfertovi oči a na několik vteřin se ztišuji ke krátké modlitbě. Jeho muži se ke mně přidávají.

"Vedení čety přebírá feldwebel Freid. Jak jsou na tom ostatní?"

"Několik zraněných, ale všichni jsou schopni přesunu."

"Dobrá, připojte se k ostatním četám."

Lipferta mi je líto. Byli jsme společně v jedné rotě už dva roky, společně jsme se účastnili bojů v Ostravě při obsazování protektorátu. Se svými muži to uměl. Feldwebel Freid je na svou hodnost mladý, ale snad vedení čety zvládne. Do hodnosti feldwebela byl povýšen teprve nedávno za zranění utržené právě v bojích u ostravských kasáren. Byl jedním z mála zraněných při obsazování protektorátu.



Kontroluji zbývající dvě čety. Celkem jsme při seskoku ztratili osm mužů. To je velmi dobré. Foukal poměrně silný vítr a i při klidném počasí bývají ztráty vyšší. Velká část oblohy je zakryta rychle plujícími tmavými oblaky. Pro skrytý přesun tří rot, téměř tří stovek vojáků, na území Polska je takovéto počasí ideální, i když skok padákem je při něm hodně nebezpečný. Čekal jsem ztráty výrazně vyšší.

Vyrážíme. Máme drobné zpoždění, ale na místo akce bychom měli dorazit včas. Vzhledem k počtu mužů se jedná o výjimečnou akci. Oberst Schtadler nebyl příliš konkrétní ohledně toho, proti komu máme zasahovat. Na poradě důstojníků pouze sdělil, že za akcí Půlnoční valčík se skrývá útok na zámeček, ve kterém probíhá schůzka účastníků mezinárodního spiknutí, jehož cílem je ovlivnit situaci v Říši a odstranit samotného führera. Po poradě jsem si na podrobné mapě prohlédl místo akce. Nevelký zámeček vzdálený několik kilometrů od nejbližší vesnice. Nejbližší vojenská posádka až v Lembergu. Za normálních okolností bych na obsazení takového sídla nepotřeboval více než jednu četu. Oberst musí očekávat tuhý odpor, když do akce nasadil tři roty.



30.8.1939

Zastavujeme se v lese na dohled od zámečku. Svítí se v několika oknech, nevypadá to, že by zde bylo větší množství ozbrojených mužů. Na místě, odkud máme zahájit útok, již čeká posel od obersta Schtadlera. Předává obálku s rozkazem.

"Tady to máte. Za chvíli to začne. Na stanovišti je starej osobně... Teda oberst Schtadler."

Zpražil jsem ho pohledem, takhle se o důstojnících nemluví. Ale má pravdu, musí se jednat o významnou akci. Oberst Schtadler se naposledy účastnil bojové akce ještě za světové války. I když byl později zodpovědný za výcvik jednotek horských myslivců a při výcviku sám s padákem skákal, nikdo nečekal, že se osobně zúčastní akce takhle daleko za hranicemi Říše.

Moje rota má za úkol vniknout dovnitř zámečku, zajistit všechny osoby a dokumenty, které nalezneme. V případě odporu okamžitě střílet.

Zámeček má kromě přízemí ještě jedno patro a mají zde být i sklepy, ve kterých se mají spiklenci scházet. Svolávám velitele čet a projednávám s nimi detaily útoku. V tom je slyšet výstřely z pušek a vzápětí i z kulometu z míst, kde by měla operovat třetí rota. Rychle mrknu na hodinky. Útok má začít až za šest minut. Chvíli váhám, jestli ještě čekat, ale nemá to smysl. Vydávám velitelům čet rozkaz k zahájení akce podle plánu. Přidávám se k četě oberfeldwebela Köbzmana.



Bez problémů překonáváme vzdálenost, která nás dělí od zámku a otvíráme zadní bránu. Není zamčena. Rychle přebíháme přes několik záhonů růží v parku a rozbíjíme francouzská okna. Je potřeba se dostat dovnitř co nejrychleji a úzkými dveřmi bychom mohli procházet jen po jednom. Z druhé strany zámku, kde operuje třetí rota, se stále ozývá střelba. Freidovi muži se bleskově přesouvají do prvního patra, četa vedená Rudolferrem sbíhá do sklepa. Vyrážíme chodbou rovně a prohledáváme jednotlivé místnosti. Nemá smysl se skrývat, jde o rychlost. Zámek má naštěstí zavedeno elektrické světlo.

V kuchyni narážíme na dvojici sluhů. Podle oblečení komorník a kuchařka. Míříme na ně, nevypadá to, že by chtěli klást odpor.

"Co chcete? Co tu děláte?" Ptá se komorník německy, ruce nad hlavou. Na pouhého komorníka rozpoznal naše uniformy velice rychle.

"Kde je tvůj pán? Kde má pracovnu?" ptá se Köbzman.

"Pán nebude rád, že jste sem takhle vtrhli." říká komorník, jako kdyby si neuvědomoval, v jaké je situaci.

"Kde je?" Köbzman vytahuje pistoli.

"Povedu vás." Komorník dává ruce dolů a nasazuje výraz, jako kdyby uváděl ohlášenou návštěvu.

S naprostou samozřejmostí vychází do chodby a míří dál směrem do prostor, které jsme doposud neprozkoumali. Jeden z vojáků naznačil puškou kuchařce, že má jít také s námi. Komorník otevírá dveře na konci chodby, zpoza dveří je vidět světlo.

Za dveřmi je osvětlený salónek. Na zemi leží několik vojáků z první roty, všichni od krve a zřetelně mrtví.

"V případě potřeby okamžitě střílejte!" říkám mužům, kteří jdou za mnou, ale je zřejmé, že by tak udělali i bez rozkazu. Ti, co leží na zemi, byli zabiti těžkou palicí, která leží v rohu. Na zdech bylo patrné, že padlo i několik výstřelů.

Vcházíme několik kroků dovnitř. Kouknu na komorníka, avšak v tom okamžiku zhasíná světlo. Sahám po elektrické svítilně, ale než jsem ji stihnul rozsvítit, ozval se hluk, jako když se tělo dospělého člověka sesune na zem. Rozsvěcuji a nejsem sám. To samé udělalo i několik dalších vojáků. Kužel světla dopadá na postavu, která připomíná monstrum z filmu o Frankeinsteinovi. Vysoká dva a půl metru, místo obočí i vlasů má ostny jako dikobraz. Jeho kůže je čistě bílá, což je patrné i ve světle elektrické svítilny. Má pouze kalhoty, takže je vidět nápadně úzký hrudník, vystouplá žebra a propadlé břicho. Tenké, podivně tvarované ruce jsou strašně dlouhé, delší, než jsem kdy viděl.

Střílím. Jsem si jist, že jsem zasáhl, ale nevypadá to, že by jej střely nějak zraňovaly. Najednou stojí vedle Köbzmana a jednou ranou mu rozbíjí hlavu. Köbzman padá k zemi a monstrum se vrhá na další z mých vojáků. Zahazuji pistoli a vytahuji nůž.

Skáču na záda monstra a snažím se je podříznout. Jsem si jist, že kdyby to byl člověk, musel by padnou mrtvý k zemi. Místo toho si mě ta bytost přehazuje přes hlavu, a po dopadu lapám po dechu. Chytá mě to za klopy a zvedá do vzduchu. Ve světle na zemi ležících svítilen je vidět proříznutý krk, ze kterého však neteče krev.

"Ty jsi mě zranil!" říká polsky. Schopnost mluvit nebyla mým útokem nijak omezena.

"Tu bolest mi zaplatíš!" pokračuje a hází mnou o zeď vzdálenou pět metrů. Nemám čas se vzpamatovat, monstrum mě opět zvedá do vzduchu a opírá mě o zeď, čelem ke zdi. Cítím bodnutí v rameni a ztrácím vědomí.



Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. První, co jsem si uvědomil, bylo, že mám obličej i ruce od krve a že kráčíme po nějaké chodbě. Monstrum mě drží vzadu za uniformu tak, že se nemohu hnout. Evidentně spolu již nějakou dobu hovoříme.

"Skutečně jsi ve Španělsku zabíjel povstalce holýma rukama? To mi musíš ukázat, alespoň uvidím, co v tobě je," říká pořád v polštině. Polsky mluvím stejně dobře jako německy. Zastavujeme u jedněch dveří. Obrací mě a dívá se mi do tváře. V rychlosti mě prohledává, ale pistoli i nůž jsem už někde ztratil. Na jeho krku není žádná známka po zranění.

"Teď zabij všechny, kdo jsou v té místnosti! Budu se dívat," otevírá dveře a strká mě dovnitř.

Otáčí se ke mě kužely světla ze svítilen tří vojáků. Poznávám gefreitera Bära z Köbzmanovy čety. Vidím hlavně pušek, které na mě míří. Chci zavelet k útoku na monstrum za dveřmi, ale místo toho skáču po Bärovi a jedním pohybem mu lámu vaz. Zbylí dva vojáci vypálili. Nemohli se netrefit, cítím dvě štípnutí na hrudníku, ale jinak nic. Vojáci jsou překvapeni, že nepadám k zemi. Několik okamžiků, které jsem díky jejich překvapení získal, mi stačilo. Oba byli nováčci a proti veteránovi neměli šanci.

"To bylo skutečně velmi povedené," ozvalo se od dveří. Monstrum celou dobu stálo v místnosti a sledovalo boj. Sedám si na zem. Nemůžu uvěřit, že jsem právě zabil vlastníma rukama tři své muže. To něco, co si ze mě udělalo hračku, vyslovilo přání a já je okamžitě splnil, nebyl jsem schopen se mu vzepřít!

"Tak pojďme!" Monstrum se otáčí a vychází s místnosti. Jak vidím záda té nestvůry, neváhám ani okamžik a vrhám se na ni. Radši zemřu v boji, než být otrokem něčeho takového. Byl bych ostudou rodiny. Všichni potomci rodiny von Schiller jsou vojáky a důstojníky již od sedmnáctého století, a proto nemohu skončit jako hračka v rukou nestvůry stvořené jakousi zednářskou lóží.

Trik se zlomením vazu nevyšel. Přistál jsem monstru na zádech a chytil je za hlavu, ale hlavou jsem ani nepohnul, jako by to byla kamenná socha. Oba padáme na zem. Snažím se za každou cenu udržet nestvůře na zádech, z dosahu jejích pařátů. Chytám ji oběma rukama za ostny na hlavě, jsou masité. Jsem nahoře a zapírám nohy o křeslo, jen, aby se mi nevysmekla. Nestvůra ale kroutí své tenké pařáty v naprosto nepřirozeném úhlu a chytá mě za hlavu. Je mi jasné, že podlehnu, ale nevzdávám se. Přetahujeme se, pomalu mě ze sebe stahuje. Zakusuji se jí do krku, na chvíli její stisk povoluje, pak se přetahujeme dál.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Mohlo to být minutu, ale klidně i půl hodiny. Bojoval jsem jako drak a když už mě opouštěly i poslední síly, příšera najednou zmizela. V jednom okamžiku byla pode mnou, v druhém tam nebyla.



Vstávám a koukám do zrcadla na stěně. Jsem od krve, špíny a prachu. Z místnosti není moc vidět, je osvětlena pouze třemi na zemi ležícími svítilnami vojáků, které jsem před chvílí zabil. Beru pušku jednoho z nich a jednu ze svítilen. Vyrážím zpět do chodby. Musím dát dohromady své muže. V boji proti takovýmto monstrům je zapotřebí postupovat jinak než při bojových akcích proti ozbrojeným lidem.

Chodby i místnostmi jsou posety mrtvými těly, všechna jsou oblečena do německých uniforem. V salonku, kde jsme se setkali s monstrem, je komorník s kuchařkou. Oba mají čistě podříznutá hrdla. Skalpelem, nikoliv vojenským nožem. V budově jsem nalezl svoje muže a muže z první roty. Všichni mrtví. Takový masakr jsem ještě neviděl.

A pak, v jedné místnosti, slyším kroky. Byly o patro výš. Pokládám pušku a beru vojenský nůž ležící na zemi. Přicházím ke schodům v chodbě, připraven k útoku. Shora sestupuje německý voják. Oddechl jsem si, ale nůž mám pořád připravený, třeba je také pod vlivem nějakého monstra.

"Herr hauptmann, vypadá to, že nahoře jsou všichni mrtví."

Schütze Stockenbauer. Mladý kluk, přeložili ho do mé roty předevčírem. Není ani zraněný, ani špinavý.

"Kde jste byl? Jak to vypadá nahoře?"

"Nevím, pane. Hned jak jsme vyběhli po schodech, tak mě někdo praštil do hlavy. Když jsem se probral, byli všichni mrtví."

"Pojďte zpátky nahoru, musíme to tam pořádně prohledat."

Zdá se, že Stockenbauer si vůbec neuvědomuje, co se děje. Jdu první, on za mnou. První patro vypadá stejně jako přízemí. Všude mrtvá těla, zranění způsobená zřejmě palicí, někteří s utrženými končetinami nebo dokonce hlavou. Všude plno krve. Po pachatelích těchto hrůzných činů ani stopa.

Otevírám dveře místnosti, která slouží zřejmě jako čítárna. Místnost je prázdná, kromě sofa uprostřed místnosti. Na sofa leží nahý Thomas Freid, celý od krve. Krev je i všude po podlaze, částečně rozšlapaná, místy se zdá, jako kdyby z ní někdo po podlaze kreslil jakési obrazce. Jdu k Freidovi, Stockenbauer zůstává stát u dveří. Skláním se nad Freida, jestli dýchá. V tom okamžiku otevírá oči.

"Prováděli na mě nějaký rituál, herr von Schiller."

Úlekem jsem odskočil. "Kde jsou? Jste v pořádku, Freid?"

"Nevím pane. Cítím se dobře, jenom si moc nepamatuji. Byla kolem mě nějaká skupina zasranejch šlechticů v těch svejch hadrech a dělali na mě nějaký kouzla. Nemohl jsem se hejbat." Freid si v tu zřejmě neuvědomuje, z jaké rodiny pocházím.

"Vztyk!"

"Rozkaz, pane." Freid vyskakuje a v mžiku stojí v pozoru.

"Najděte si nějaké šaty. Běžte!"



Všichni tři vycházíme ven. Před hlavním vchodem, odkud útočila třetí rota, se odehrál masakr. Celá jednotka byla doslova rozcupována na kusy. Stockenbauer si zřejmě konečně uvědomil, co se stalo, a vyděšeně zírá na pole roztrhaných těl. Necháváme ho s Freidem být a hledáme, jestli někdo náhodou přece jenom nepřežil.

"Halt! Ohlašte se!" ozvalo se z pod většího rododendronu. Vzhledem k němčině je to zřejmě někdo z mých mužů, ale musí to být naprostý nováček, který si plete boj se strážní službou. Freid se připravuje k výstřelu, ale srážím mu hlaveň.

"Hauptmann von Schiller. A kdo tam?"

Z pod keře vylézá voják s prasklou helmou, celý od krve a zřejmě s rozbitou hlavou. Freid odhazuje pušku, sundává mu přilbu a kouká se na vojákovo zranění. Naštěstí jen stržená kůže. Lebka není poškozená.

"Schütze Herman Mayer!" vzpomněl si konečně voják, na co jsem se ho ptal.

""To je vaše první akce?"

"Ano, pane. Byl jsem odveden před čtyřmi měsíci." Jako kdybych si to nemyslel. Odvodová komise si zřejmě myslí, že když někdo vypadá, jako by unesl valník, tak ho můžou hned po základním výcviku poslat k bojovým jednotkám horských myslivců.



Mayer se po chvíli trochu sebral, a tak se vracíme do zámku. Zbývá prohlédnout sklepení, kde operovala Rudolferrova četa.

První dveře, které otvíráme, skrývají perfektně zařízenou lékařská ordinaci. Prázdnou, bez stopy bojů. Hned druhá místnost ale skrývá středověkou mučírnu osvětlenou hořícími pochodněmi a v ní tři těla německých vojáků visící na řetězech. Všem třem zeje v hrudi temný otvor, jak jim kdosi vyříznul srdce. Na druhém konci mučírny jsou otevřené dveře a za nimi schody zřejmě do druhého slepení.

"Pane, tam dole někdo je..." ozval se Stockenbauer. Chvíli všichni nasloucháme a zdá se, že má pravdu. Necháváme Mayera se Stockenbauerem vzadu a spolu s Freidem se vzájemně kryjeme při postupu dolů. Spodní sklepení tvoří zřejmě jediná chodba dlouhá tak pětadvacet metrů, z níž na obě strany jsou, jedny vedle druhých, dveře vězeňských kobek. Z konce chodby jsou slyšet slabé údery, jak někdo tluče na vrata jedné z kobek.

 



Necháváme dojít oba vojíny. Já mířím na dveře, zatímco Freid uvolňuje závoru a otvírá. V záři elektrických svítilen je vidět krásná, asi tak dvacetiletá žena oděná v lehkém župánku.

Zvedá se ze sedu na zemi a je oslněna našimi lucernami.

"Hned mi vysvětli, proč jsi mě sem nechal zavřít, Hansi!" spouští německy rozzlobeným hlasem zakrývajíc si oči před světlem.

"Pojďte ven, fraulein!" zorientoval se kdesi za mnou Stockenbauer.

"Kdo jste? Můžete mi vysvětlit, co se tady děje?" křičí se na nás evidentně překvapená, kdo ji to přišel vysvobodit. "A co tu vlastně děláte, tady nemají vojáci co pohledávat. Zavolám na vás Hanse..."

"Pojďte ven a řekněte mi, co tu děláte vy!" přerušuji její počínající vřískot.

"Jak to se mnou mluvíte? A dejte pryč ta světla, nevidíte, že nejsem oblečena do společnosti? Jsem Ulrika Berheim, asistentka doktora webela z Berlína. Okamžitě mě odveďte k místnímu pánovi. Jsem jeho host, tak se ke mně koukejte chovat s úctou. Takoví burani jako vy..."

Proud její výřečnosti najednou uťalo několik dutých úderů v chodbě směrem od schodů. Necháváme polonahou slečnu být a vracíme se ke dveřím na začátku chodby. Děláme to stejně jako předtím, dveře kobky otevírá Freid. Za nimi stojí gefreiter Sass, poddůstojník z Rudolferrerovy čety, celý potrhaný a špinavý od krve a prachu. V ruce drží vojenský nůž a nezdá se být zcela při smyslech.

"Zabil jsem ho, herr hauptmann." Poznal mě. Na tváři se mu rozlil spokojený úsměv a se staví do pozoru.

"Pohov, gefreiter. Jste v pořádku?"

"Zavřeli mě do jedné kobky s nějakým člověkem v civilu. Snažil se mě zabít. Skoro mě dostal, ale nakonec jsem vyhrál."

"Výborně, Sass. Kde je mrtvola?"

"Netuším pane, museli ji odnést. Po boji jsem na chvíli upadl do bezvědomí. Ale teď se cítím dobře."

Chodbou kolem kobky, ve které stojíme s Freidem a Sassem, najednou probíhá žena, kterou jsme nechali v zadní kobce, následovaná Mayerem a Stockenbauerem. Vzápětí je slyšet zvuk zápasu a oba vojáci ji vedou zpátky. Je nutné rozhodnout co s ní.

"Ulriko Berheim, jste zadržena pro účast na spiknutí s cílem převratu v Říši. V případě pokusu o útěk budete bez varování zastřelena." Kývám na Stockenbauera, aby si ji vzal na starost, a vracím se k Sassovi. Ten si mezitím začal utírat z obličeje krev.

"Ty svině, co si myslíš, že jsi? Doktor webel je lékařem samotného vůdce! Tohle tě teda bude mrzet!"

Stockenbauer s Mayerovou pomocí chytli zmítající se Ulriku, která začala vydávat neartikulovaný jekot. Ruce jí svazují za zády řemenem, který vzali kdoví odkud, a Mayer dává zajatkyni roubík z kusu hadru. Jen co ztichla, cítím se mnohem lépe.

Uvědomuji si, že Sass na sobě nemá žádné zranění, které by napovídalo, že prodělal boj na život a na smrt. Sahám si na prsa. Sám jsem byl zasáhnut výstřely z pušek vojáků, které jsem potom zabil. V uniformě jsou díry, na těle ani škrábnutí. Po zádech mi přejel mráz. Ale na to teď není čas.

"Sass, najděte si nějakou méně poškozenou uniformu. Freid, pojďte, podíváme se, jestli najdeme ještě někoho živého."



Na velitelském stanovišti to vypadá stejně jako v okolí zámku. Stan, který kdosi v rychlosti postavil, je stžený a zmuchlaný, jako kdyby přes něj přejel tank. Tělo radisty leží o kus dál roztrhnuto na dva kusy. Nad tím vším visí za ruce zavěšené tělo obersta Schtadlera, jemuž kdosi strašlivou silou probodl břicho hlavní kulometu. Nikoho dalšího živého jsme už nenašli. Pět živých na téměř tři stovky mrtvých.

"Kdo z vás umí ovládat vysílačku?"

"Já, pane!" ozval se Sass.

"Zformulujte zprávu, nahlaste ztráty a rychle to odešlete."

"Nemám šifrovací klíč, pane."

"Nešifrujte to. Odvysílejte to co nejrychleji. Ostatní, posbírejte vše, co tu zbylo a co se může hodit."

Zatímco Sass dává dohromady krátkou zprávu ohlašující smrt skoro celého výsadku, včetně vedení, a nesplnění úkolu, prohledávají ostatní poškozené bedny a vybavení. Slyším Freida, jak přikazuje Mayerovi vzít s sebou minomet a starat se o něj.

"Už jste to odvysílal, Sass?"

"Ano, pane!" vyskočil Sass zase do pozoru.

"Pohov. Odvysílejte ještě, že zítra po setmění se znovu vypravíme na místo akce a zkusíme dokončit úkol. A teď jdeme, musíme se někde ukrýt, aby nás přes den nenašli."