Trošičku nepovedenej mejdan

Trošičku nepovedenej mejdan

Amiboshi

"Bude to fakt skvělej mejdan, na to vem jed," jásal Nebozez do telefonu. "Když nepřijdeš, budeš si to potom určitě vyčítat, věř mi."

Co jsem měl dělat? Nebozez byl můj nejlepší kámoš, znali jsme se celý roky. Nehledě na to, že jeho párty byly vždycky perfektní. Navíc jsem si řekl, že troška rozptýlení mi pomůže zapomenout na menší trable s tajnejma službama. Sraz byl v deset v Bohnicích.

Cestou jsem měl neustále pocit, že mě někdo sleduje. Nebyli to ale obvyklí chlápkové v černejch oblecích, nýbrž nějakej týpek s býčí hlavou. Byl jsem proto klidný, neboť jsem věděl, že minotauři jsou neškodní. Já je totiž dávno prokoukl. Aby vám mohli ublížit, musí mít bludiště. Tenhle nejen že žádné neměl, ale evidentně se navíc ztratil, jelikož se zrovna ptal nějaké stařenky na cestu. Stará paní chvíli divoce gestikulovala rukama, pak podrbala minotaura za uchem a šla dál.

V Bohnicích jsem zazvonil u vedlejší brány místního léčebného ústavu pro duševně choré, alias Nebozezova zimního sídla. Přišel mi otevřít sám Nebozez. Jako vždy měl na sobě naprosto nekompatibilní části oděvu, co se barvy a tvaru týče. Tentokrát to byl jasně oranžový oblek (moc velký), pod sakem zelená košile s hvězdičkami a vázanka s motivem kačera Donalda. Jeho vlasy měly pro tuto noc nazlátlou barvu. V zelených očích zářily veselé plamínky.

Jakmile mě uviděl, jeho tvář se rozjasnila. "No to je super, žes přišel. Zábava je už v plném proudu."

"Kdo je vlastně všechno pozvanej?" optal jsem se, když jsme s Nebozezem kráčeli k hlavní budově.

"Jen stará parta, však víš. Už dorazil Jonáš a Lída s tím svým Prokopem. Jo, a dokonce má přijít Franco. Včera přijel z Německa. Dostaví se, až vyřídí slyšení u Záviše." Při zmínce o Princi se trošku zamračil.

"Hmm, prima. A poslyš, nepozval jsi taky nějakýho minotaura?"

Nebozez se zastavil a vážně se na mne zahleděl. "Nepamatuju se, že bych někoho takovýho zval. Dokonce ani nevím, že by byl někdo takový v Praze."

"No, to je jedno. To neřeš," odpověděl jsem vyhýbavě a dál jsme kráčeli mlčky. Něco se mi nezdálo. Nebozez byl vždycky strašně ukacanej. Neustále vykládal o nových kapelách a skladbách, které objevil. Také, což mě zarazilo nejvíc, neměl cd přehrávač. Obvykle s sebou nosil něco, co mu mohlo zprostředkovávat hudbu, kterou bych posedlý.

Vešli jsme do hlavní budovy, prošli přes halu a potom krátkou chodbou až do společenské místnosti. Náš cíl byl zřejmý už podle hluku, který se odtamtud ozýval. Místnost byla opravdu velká a plná lidí (a nás). První dojem mi připomněl Šimkovu povídku - magnetofon hrál, CD přehrávač hrál, Napoleon hrál na benžo. Nebozez mi pokynul, abych se někde posadil a ztratil se v davu pestře oblečených, opilých a značně nepříčetných lidí. Vybral jsem si osamocené místo u okna a přátelsky pokynul vychrtlé dívce sedící poblíž. Zamumlala cosi o příchodu druhého Antikrista a dál se věnovala kreslení pentagramů na ubrus ovocným punčem.

Nedaleko seděla Lída. Tu nešlo přehlédnout. Jasně bílý overal, bíle nalíčená tvář s rudými kruhy pod očima, to celé zvýrazněno jasně červenými, hustými vlasy. Vedle ní ležely dvě loutky, které jí byly nachlup podobné. Zrovna se bavila s jedním černovlasým mladíkem a neustále koketně pohazovala hlavou, což dovádělo k šílenství Prokopa, jejího oddaného služebníka, který do ní byl beznadějně zamilovaný a svou žárlivost utápěl ve whisky.

Po chvíli jsem se přesunul přes celou místnost k Jonášovi. To byl chlápek v odraných džínách a otahaném třičku s nápisem "Fuck the World", s dlouhými, mastnými vlasy a tlustými brýlemi, které sice nepotřeboval, ale nikdy je nesundával. Nevypadal na to, ale v Praze žil dokonce dýl než Nebozez. "Ahoj, Jonáši, jak vůbec žiješ? Už jsem tě dlouho neviděl," pokoušel jsem se zavést konverzaci. Žádná reakce. Jonáš dál civěl před sebe a lehce se kýval sem a tam.

"S nim nic dneska není, to mi věř," ozvalo se mi za zády. "Zase je v tom svým tranzu, kdy vidí věci, který by se mohli stát."

"Musíš ale uznat, že se jeho proroctví až příliš často vyplňují. A taky vždycky ví, co je potřeba udělat," snažil jsem se Jonáše zastat.

"To je sice pravda, ale zase je strašně nudnej," odvětil Nebozez.

"Hele, co je to támhle za člověka?" ukázal jsem na postaršího muže s pleškou, oblečeného v kostkovaném, dobře padnoucím obleku, který si prohlížel erotické časopisy.

"Jo ten. Tak to je místní primář. Dr. Chocholoušek CSc.," představil ho. "Je můj," dodal pyšně. "Trochu se občerstvi, já se potom vrátím a promluvíme si důležitých věcech." Zase se ztratil v davu.

Šel jsem se tedy občerstvovat. Popravdě jsem měl docela hlad. Cestou jsem nelovil, neboť mi bylo řečeno, že pohoštění bude zajištěno, což také bylo. Po necelé hodince jsem byl sytý. Zvládám to samozřejmě rychleji, ale prokládal jsem to inteligentní konverzací. Vybral jsem si statnou ženu s dobrou konstitucí a zdravou barvou. Její krev chutnala sladce. Navíc jsem zjistil, že jsou vlastně dvě. Jmenovaly se Marie a Andrea. Vycházely spolu až neobvykle dobře - o tělo se pravidelně střídaly.

Zrovna jsem poslouchal úvahy jednoho šíleného vědce o tom, že Einsteinova teorie relativity má své zcela absolutní nedostatky, když se objevil Nebozez a řekl, že se mnou potřebuje mluvit.

Sedli jsme si na osamělé, tišší místo nedaleko dveří a on spustil. "Co operace, jak to je s tou dodávkou?"

"Klídek," zašeptal jsem, "vše jde jako na drátkách. Zásilka dorazí pozítří z Albánie na Hlavní nádraží."

"Ale co když tam budou Závišovi agenti?"

"Neměj strach, s tím počítám. Postaral jsem se o to."
"Jak?"

"Důvěřuj mi trochu," rozčílil jsem se, "nejsem žádnej začátečník!"

"To je sice fakt," zasyčel, "ale na té dodávce závisí osud celé operace. Nehledě na to, že si ve všem důvěřujem, nebo ne?"

"Okej, máš recht. Mám fungl novýho člověka, jméno ti neřeknu, ale pracuje přímo u vykládání vagónů."

"Tak to je fajn. Lída už má vypracovanej kompletní plán operace. Zítra v deset tady bude generální schůzka." Pousmál se: "Až se ta akce rozjede, tak Záviš nebude vědět, čí je."

"Hlavně se to nesmí zvrtnout v masakr, jasný! Naším cílem je zajistit klidnou budoucnost, aniž bychom se museli obávat hrozby z východu, kterou naše "Veličenstvo" blahosklonně přehlíží. Uvažuj, jak dlouho bude ještě Durga Syn moci odolávat síle, které je vystavena, bez podpory z vnějšku? Poslední zprávy odtamtud dokazují, že její síla slábne. Nicméně abychom mohli dosadit našeho tajemného Přítele na trůn, budeme potřebovat plnou podporu primogenátu, ne jeho likvidaci."

"To všechno samozřejmě chápu a až dorazí Franco, objasníme mu situaci."

"Já mu nevěřím, není jeden z nás," zavrtěl jsem hlavou.

"Klídek, je to sice profesionální zabiják, ale má svou čest. Krom toho ho náš Přítel doporučil," uklidňoval mě. "Zatím se bav, až dorazí, svoláme i ostatní a dohodneme se." Vytratil se.

Chvíli jsem jen tak seděl na místě, ztracen v myšlenkách. Pak jsem se zvedl a nějaký čas zevloval po místnosti. Přemohla mě nuda, a tak jsem se vydal na průzkum budovy. Byla starší, téměř historická. Prozkoumání všech čtyř pater mi zabralo sotva půlhodinku. Vcelku tam nebylo nic zajímavého, jen zamčené ordinace a kanceláře. Prázdné, temné čekárny vyvolávaly depresivní pocity úpadku. Jen jednou jsem měl dojem, že jsem na konci chodby zahlédl cikánskou holčičku, jak se dívá z okna, ale když jsem se ohlédl podruhé, nikdo tam nestál.

Vrátil jsem se do haly a zamířil přes zahradu do ubytovny pacientů. Tam byl klid. Ti, kteří nebyli na Nebozezově večírku, buď spali nebo se věnovali různým nepochopitelným činnostem. Sem tam se ozvalo tiché zakvílení. U jedněch dveří mne skrz špehýrku oslovil postarší muž a chvíli jsme si povídali. Měl zajímavé politické názory, až na to, že si myslel, že současným prezidentem je T.G. Masaryk.

V posledním patře jsem našel dveře na střechu. Byla jasná zimní noc, nebe bez mráčku. Usadil jsem se na vrcholku a pozoroval hvězdy.

Po čase můj zrak sklouzl dolů do zahrady. Najednou jsem si všiml několika stínů, které se mihly mezi stromy. Zahlédl jsem několik postav, které vběhly do hlavní budovy. Měly zbraně.

Ozvala se rána a pak štěkavé zvuky výstřelů. Okamžitě jsem vyskočil, ale na namrzlé střeše jsem uklouzl, sjel dolů a přepadl přes okraj. O pět pater níž jsem dopadl tvrdě na trávník. V hlavě mi zadunělo a ucítil jsem několik hlasitých křupnutí. Několik minu jsem ležel a zjišťoval, čím mohu hýbat. Měl jsem zlomené obě nohy a jednu ruku. Nic, co bych už nezažil. Netrvalo mi ani pět minut a zregeneroval jsem se. Byl jsem ale potom trochu zesláblý.

Vzal jsem to sprintem přes zahradu, do hlavní budovy, která najednou byla úplně tichá - žádná hudba, hlasy ani smích. Odněkud z chodem se ozýval jenom tichý nářek a výkřiky strachu. Místnost, kde se konal večírek, jsem téměř nepoznal. Byla temná, pouze zpoza velkých oken prosvítalo světlo hvězd. Bohatá výzdoba byla ta tam, vše bylo zčernalé a zašlé stářím, nábytek rozbitý, gobelíny a obrazy strhané, místo dvou ozdobných lustrů visela ze stropu jen ubohá torza. Na všem byly tuny prachu lepkavé pavučiny se rozprostíraly všude okolo. Vypadalo to, jako by to místo chátralo už desítky let. Na zemi leželo asi deset těl. Všichni to byli pacienti. Byli zastřeleni, v mrtvých očích se zračila hrůza. Po našich nebylo ani vidu, ani slechu.

Najednou se za mnou ozvalo křupnutí skla. Prudce jsem se otočil a spatřil, jak do sálu vchází Nebozez s klidným výrazem ve tváři.

"Nebozezi, co se tu proboha sta…" sklapl jsem, jelikož se Nebozezův tvar na moment rozostřil, a pak na jeho místě stálo jeho Veličenstvo, princ Měst Pražských - Záviš z Falkenštejna. V hrůze jsem o krk ustoupil. Záviš přešel místnost a sedl si na jedno z křesel, které najednou nebylo zničené, ale takové, jako předtím. "Posaď se, prosím!" pokynul k jednomu z dalších křesel. Aniž bych to mohl jakkoli ovlivnit, mé tělo se jako loutka přesunulo ke křeslu a posadilo se. Vytřeštěně jse
m zíral na Záviše: "Co…Co…Co se stalo?"

"Uklidni se, prosím," pokračoval, "prokázal jsi nám ohromnou službu. Pomohl jsi odhalit nebezpečné spiknutí proti naší osobě. Pouze lituji, že se tohoto podniku osobně účastníš. To nás velice ranilo, jestli to nevíš. Byl jsi náš oblíbenec."

Zmohl jsem se pouze na otvírání a zavírání úst. Mé tělo mne neposlouchalo, byl jsem svědkem rozpadu všeho.

"Ano, uvažuješ správně. Tento večírek jsem zorganizoval já v podobě nebohého Nebozeze," zasmál se, jako by na tom, co právě řekl, shledal něco vtipného.

"Co…Co je s Nebozezem a ostatními?"

"Milý hochu, Nebozez je už asi tři dny vyslýchán na Pražském hradě. Tvoji další komplicové byli právě na náš rozkaz deportováni tamtéž." Ze zahrady se ozvaly nějaké výstřely a křik. Pokud to Záviše vyvedlo z míry, nedal to na sobě vůbec znát.

"Sprostě jste mě využil," zašeptal jsem.

Ozval se zvonivý smích, i když poněkud hysterický. "A nejen tebe, chlapče. Lída nám také řekla zajímavé informace. Chápej, nedávno jsme pojali určité podezření. Dali jsme proto zatknout Nebozeze a poptali se ho na pár věcí. Ten naše podezření potvrdil, ale byl velice statečný - nedozvěděli jsme se nic určitého. Věděli jsme, že jakmile zakročíme přímo proti jednomu z vás, ostatní zmizí jak pára nad hrncem. Nehledě na to, že jsme se chtěli dozvědět totožnost vašeho zaměstnavatele. Možnost, že byste to dělali pouze sami pro sebe, jsme okamžitě zavrhli."

Záviš pískl a ve dveřích se objevil chlápek v kvádru, na první pohled nadupanec s téměř nulovou inteligencí. "Doveď našeho mladého přítele do auta a zajisti, ať se na Hradě připojí k ostatním." Gorila kývla a postoupila o krok.

Pak se stalo mnoho věcí najednou. Ozvalo se řinčení skla a Záviš vyskočil z křesla, obličej stažený bolestí. Začal rukama hmatat kamsi za záda ve snaze na něco dosáhnout. Následoval další, hlasitější třeskot a do sálu vpadl oknem minotaurus. Zuřivě zaryčel. Zavišův bodyguard se otočil a vytáhl zbraň. Víc nestačil. Minotaurus po něm plivl a na svalovce to mělo stejný účinek, jako přímý zásah z kulometu. Byl odmrštěn na protější zeď a svezl se na zem, nechávaje za sebou krvavou stopu. Jeho vnitřnosti byly na kaši a vytékaly ven dírou v břiše. Uvědomil jsem si, že minotaurus již není minotaurus, nýbrž středně vysoký muž s tmavou pletí a černými vlasy spletenými do dlouhého ohonu - takže Franco nakonec dorazil. Právě teď se vrhal na Záviše, kterému se již podařilo vytrhnout dýku ze zad.

Pozitivní bylo, že jsem znovu získal nadvládu nad svým tělem. Neváhal jsem ani vteřinu. Tryskem jsem vyrazil do chodby. V hale jsem zaslechl výkřiky a povely, a tak jsem zahnul do nitra budovy. Jako střela jsem prolétl kolem vystrašeného hloučku pacientů a zamířil si to ke dveřím na konci chodby s nápisem "Nouzový východ". Zpoza rohu se ale vynořil další chlap v obleku, v ruce upravenou verzi kalašnikova. Překvapil mě, takže jsem schytal plnou dávku, která mě prohodila skrz dveře do nejbližší kanceláře. Se supěním a hekáním jsem se zvedl ze země. Pohyb byl velice bolestivý, bylo to, jakoby mi někdo rozmixoval vnitřní orgány, a pak je nalil zpátky. Do kanceláře vpadl chlap se samopalem. Hodil jsem po něm těžítko a trefil ho do obličeje - vždycky jsem měl přesnou mušku. Hlavně díky tomu jsem nedostal další přímý zásah z kalacha. Ale i to málo stačilo, abych vylítl oknem ven a rozplácl se na trávníku.

Překonal jsem nesnesitelnou bolest v hrudníku a neschopnost hýbat levou rukou, odkulil se do nejbližšího křoví a skryl se. Závišův pochop vykoukl z okna, pohledem prolétl okolí a pečlivě prozkoumal křoví, ve kterém jsem se krčil, aniž by si mě všiml. Po chvilce zase zalezl.

Ležel jsem a regeneroval nejhorší zranění. Byl jsem ale na konci sil a strašně hladový. Začal jsem se belhat přes zahradu směrem k zadní brance.

Uprostřed trávníku leželo nehybné tělo. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že to je Prokop. Měl čistý průstřel hlavy. Po střelci ani památky.

Z nedalekého záhonu jiřin jsem zaslechl zasyknutí. Byla to Lída. Zbídačená dokonce víc než já - celá od krve, tělo v nepřirozené pozici indikující zlomenou páteř. Skrz roztrhané šaty prosvítalo její bledé tělo. Pokoušela se mi něco říci, a tak jsem se naklonil blíž. "Po…Pomoz mi, prosiim," zasípala, "Franco n…Nám pomohl, ale Jo… Jonáše odvedli." Odmlčela se. Všude se vznášel silný pach krve, dráždil mé smysly. V hlavě mi hučelo a ukrutný hlad mi způsoboval křeče v břiše. Měl jsem zamlžené vnímání a ztrácel jsem nad sebou kontrolu. No co, řekl jsem si. Lídu jsem stejně neměl nikdy příliš v lásce. A tak jsem povolil. Moje tesáky se zakously do jejího úzkého krčku a já sál. S každým douškem jsem cítil, jak do mne plyne její síla a esence. Ale bylo v tom něco víc - střípky její osobnosti, vzpomínek a psyché. Byl jsem v extázi, v naprostém opojení a přál jsem si, aby to nikdy neskončilo.

Když jsem se odtrhl, ležela přede mnou jen velmi stará mrtvola, v podstatě kostra potažená seschlou kůží. Čas v okamžiku její Konečné smrti dohnal to, co zmeškal během jejího neživota.

Stále jsem byl tak trochu mimo, zahlcen vzpomínkami, které jsem nikdy předtím neměl. Další výstřely a rozbíjení skla mě probraly a rychle jsem si uvědomil, kde se nacházím. Přeběhl jsem trávník, prošel malou brankou a za chvíli jsem byl na ulici.

Naproti stál zaparkovaný Lídin Ford Escord. Přiběhl jsem k němu a využil klíčků, které jsem našel u Prokopa…


Úryvek z denního tisku:

…V noci na dnešek došlo k přestřelce mezi skupinou radikálních anarchistů a příslušníky policie v pražském Ústavu pro mentálně choré v Praze Bohnicích. Při incidentu přišlo o život i několik pacientů. Tento měsíc se jedná již o druhý podobný případ. Útoky ale nejsou natolik organizované, aby se daly považovat za teroristický čin. Současný primář Dr. Chocholoušek se odmítl k celému případu vyjádřit s tím, že by se mohl stát cílem pomsty ze strany dotyčných anarchistů… V nedaleké ulici také došlo k explozi auta značky Ford Escort bledě modré barvy, jehož majitel není znám. Při výbuchu nebyl nikdo zraněn. Možná souvislost s útokem je předmětem policejního šetření…



Jak vidíte, jeho Veličenstvo dokázalo zamaskovat všechny nebezpečné stopy. Pokud se vám podaří dostat se znovu do Prahy, kontaktujte mě známým způsobem. Přišli jsme bohužel o cenný kontakt v podobě našeho přítele Nebozeze, ale má rozvědka zjistila, že Franco stále žije, nyní se ho snažím najít. Myslím, že přistoupí na naši věc. Očekávejte moji plnou podporu.

Přítel


Po přečtení jsem mail smazal a vypnul počítač. Usmál jsem se a ve tváři mi zacukalo. Nebyl jsem ještě docela v pořádku. Nacházel jsem se v jednom opuštěném domě na okraji Petrohradu, kde jsem se zotavoval z těžkých popálenin.

V místnosti se mnou byl i Franco; to on mne vytáhl z hořícího auta a dopravil mě až sem.

"To byl Přítel," zahlaholil jsem, "ví, že žiješ a shání se po tobě." Franco se zasmál.

"Toho si cením, ale práce pro něj je poněkud riskantní."

"Snad mě nechceš nechat na holičkách," zamračil jsem se.

"Ale to vůbec ne. Bez nebezpečí bych se asi nudil."

"Neřekl bych, že tohle je zrovna nudná země," poznamenal jsem.

V tu chvíli vešel Vasilijev, opravdu velký zvíře mezi ruskými Rodnými - tedy těmi, co zůstali. "Mám pro vás zprávu od Velitelky," zahučel temně. "Je ochotna vám poskytnout průchod ze země, jen co budete připraveni. Podpora ze západu je opravdu nutná. Včera jsme přišli o další základnu na Kavkaze," pronesl trochu smutně. "Zasraní vlkodlaci! Vypadá to, že se s tou stvůrou spřáhli," dodal si spíš pro sebe.

"No to je výborné, soudruhu," zaradoval jsem se. Franco se zasmál. Vasilijev byl totiž jeden ze staromódních revolucionářů z roku 1917 z klanu Brujah a vždycky nostalgicky vzpomínal na časy Sovětského svazu. "Vyřiď Durga Syn, že maximálně do tří dnů budeme připraveni vypadnout. Až vyřídím tu záležitost se Závišem, vrátím se a ta mizerná Baba Jaga zažije něco, co ještě nezažila."

Vasilijev se usmál od ucha k uchu. "Charašó, soudruzi." Oba nás přátelsky objal a vyšel z místnosti.

"Hej, Vasiliji," zavolal jsem za ním.

"Da?" otočil se.

"Nikdy nevěř tomu, co napíšou v novinách!"