Příběh prokletého muže

Příběh prokletého muže

Povídka z Dark Age; přeložil Blue Tom

Zbaví mne někdo toho otravného kněze? Je tomu třicet let, co to řekl jeden z vašich králů, drahý Geoffrey. Byl stěží první. Slyšel jsem tytéž nářky vyslovené francouzsky i gaelsky, dokonce i v řečích, které si nikdo živý nepamatuje. Až se staneš svědkem tolika dob jako já, zjistíš, že historie se nekonečně opakuje. Nejsou tu žádné nové příběhy, jen nové jazyky, v kterých se vypráví ty staré.

Jeden s velmi starým námětem ti přikládám k tvému pobavení i k poučení. Tohle klišé jsem viděl na mnoha jevištích znovu a znovu. On je Lovec Lovců a volá po našem zničení ve jménu kohokoliv, koho vzývá. Slyšel jsem jeho hlas zaříkávat Dia a Serapis, Adonai i Ježíše Krista, stejně tak, jako jsem viděl tancovat plamen pochodně, kterou svíral. Nikdy jsem však neslyšel, aby kdokoliv z těch bohů odpověděl, a to poslouchám od těch dob, co barbarský Alexandr vytáhl do války.

Přece zrovna tento muž došel na své cestě tak daleko, že je to obdivuhodné. Chci ho získat, Geoffrey, a tebe učinit nástrojem jeho konečného ponížení.

Ne, neboj se můj synu. Není mým záměrem připojit ho ke svému rodu. Ty jsi jediný dědic, kterého jsem si přál po staletí, a já na tebe ještě nechci nakládat břímě otcovství. Uplynou ještě desetiletí než budeš připraven, než budeš znát způsoby našeho druhu tak, abys je mohl učit někoho jiného. Musíš se naučit klanět Tzimiczskému vévodovi v jeho Karpatském sídle, a usmívat se i když se díváš na zrůdu Nosferatu. Je tu tisíc věcí, které tě musím naučit, před tím než se sám staneš učitelem.

Vedle toho je v tvém Londýně sotva dost krve pro tebe. Mysli na to, jak by se tvůj hladový syn mohl naparovat, šílený vlk mezi stádem ovcí a nechat tě umírat hlady, zatímco město touží po tvé krvi. Věř mi, cítíme se vždy vinni, když musíme zničit vlastní dítě.

Nicméně, je tu dopis, který mne trápí. Měl jsem v úmyslu tě stejně navštívit a dopis, který můj dobrý přítel Monsignor Bernardini tak laskavě obrátil do mých rukou, poskytl potřebný impuls. Tento kněz ví příliš mnoho a musí být přiměn zaujmout příznivý postoj k naší věci. Jeho odstranění by nemělo smysl, a jed Víry by ještě mohl být cítit v jeho krvi. Ne, je tu lepší cesta.


Změn ho, můj synu, má chloubo, má radosti. Ukaž mu slávu a sílu toho, co jeho páni nazývají Kainitskou herezí, a dovol mu přijmout z naší krve a našeho těla. Potom ho vrať zpátky do jeho opatství a nech ho sklízet plody země a postavení pro tebe. Uděluj mu jeho svátost a nech ho sloužit naší vůli a jeho Bohu v klášterní řeholi. Muž s tak silnou vůlí bude jistě postupovat v hierarchii těch, kteří přijali slib. Muž, který byl dost silný nato, aby přemohl jednoho z tvých starších bratranců, bude žít dlouho i s žezlem politické moci.

Myslím, že bude velmi skvělý konvertita. Až přijedu za čtrnáct dní do Londýna, očekávám tuto záležitost úspěšně uzavřenou.

Řekl jsem ti, že jsem cítil naléhavou potřebu cestovat? Už jsem byl na tvém zeleném ostrově skoro měsíc, když dobrý Monsignor předal list bratra Offy do mých rukou. Neměj obavy, máš ještě čas. Ten mnich ještě stále hloubá ve své chatrči. Měl jsem velký zájem na tom, abych si právě toto ověřil, zatímco jsem doháněl jeho zhoubu, jeho ztraceného Alfréda.




Alfréd, o němž se v dopise mluvilo, patři k té třídě gangrelské krve, kvůli které se jim bez nadsázky přezdívá Zvířata. Musím přiznat, že měl jistou dávku přirozené inteligence, a kdyby mu bylo dáno ještě pár století, mohl by se stát velmi mocným členem svého klanu.

Škoda, že jsem mu ta století odepřel.

Před třemi týdny jsem vstoupil do jeho lesů hned po západu slunce. Věděl o mne od prvního okamžiku, a já, jak jsem slyšel cupitání pařátů jeho malých zvědů skákajících z větve na větev, spěchajících mu oznámit, že čas jeho posledního soudu je nadosah, jsem věděl, že to ví. Velmi ponižující pomyšlení, že by jeden našeho rodu měl být zrcadlen v řeči hrabálků jam a sběratelek žaludů.

Ano, věděl o mém příchodu, a tak prchl. Utíkal hluboko do lesů, kde nejsou žádné cesty. Kde jsou nebesa z větví stromů tak hustá, že jsem pod nimi mohl kráčet i v čase poledním, aniž bych se musel obávat slunečních paprsků. Jsou tam stromy u kterých jsem se cítil mladý, Geoffrey, a Alfréd kolem nich běžel dál. Předpokládal jsem, že jeho plán spočíval v útěku až do svítání, kdy budu nucen hledat úkryt a stejně jako on se uložit se zemí ke spánku. Tak to šlo po několik dní. Vždycky jsem znovu našel jeho stopu a pronásledoval ho stále dál. Noční vítr mi lechtal na tváři a já cítil, jak v něm ulpěli částečky jeho strachu. Mým srdcem opět proudilo vzrušení, že přede mnou je kořist hodná lovu, ach, jaká noc ! Třikrát jsem ho dostihl a třikrát mu nadání jeho krve umožnilo uniknout. Nakonec, když už jsem ho měl na dosah a chystal se proniknout do jeho prokletého těla, čas zakročil proti mé vůli a kohoutí jásot ohlásil příchod dne. Smějící se ponořil do země.

Stejně jsem se smál i já a napodobil ho. Už hodně dávno jsem se naučil tajemství Protea, síly, která spojuje se zemí.

Přes den lovec i štvanec spali. Pak přišla noc a my se opět vzedmuli z nitra země, abychom pokračovali v honu.

Druhou noc už to nebyl lov, ale boj. Když jsem se po druhé vynořil, vrhl se na mne s divokostí hladového psa. Ty víš, že následuji Cestu Nebes, a tento Alfréd chodil po Cestě Bestie. V té věci, která se na mne tu noc vyřítila, nebyla ani známka rozumu.

Druhá smrt mi byla nejblíže za posledních několik desítek let. Údery byly tvrdší, než by jeho tělo mohlo poskytnout a jeho pařáty mne začaly trhat. Ale má síla byla větší a tak jsem jej srazil na zem. Vstal a znovu na mne skočil. A tak plynula noc a náš řev se rozléhal po lesích, že vesničané pevně uzavírali svá obydlí a bědovali, že se venku perou ďáblové.

Tu noc zavolal všechna svá zvířata, a zdálo se, že každý tvor, který obýval les a létal, chodil, nebo se plazil po zemi, přišel ke svému prositeli. Měl jsem ruce na jeho hrdle, když z lesa přiběhl vlk, aby mne drásal, nebo sova, aby mne tloukla do obličeje svými křídly. A pořád jsme bojovali a žádný z nás nemohl zvítězit, až přišlo druhé kohoutí kokrhání. Znovu jsme se potopili do země, ale toto ráno mu smích umrzl v hluboko v duši.

Večer jsme opět povstali a v jeho očích byla hrůza. Cítil jsem, že často nechává své síly pít ze své krve, a že jeho moc slábne. Dokud jsem blízko něj, nedovolil jsem mu ani okamžik oddechu, kdy by se mohl napít a že jsem bližší Kainovy než mnozí, byl jsem schopen si uchovat více sil.

Když utekl jak Actaeon před svými vlastními psy, se tu noc lov stal vskutku lovem. Když obnovil trochu své moci, proměnil se v jelena a trhanými skoky začal prchat. Vzal jsem na sebe podobu vlka a opět ho následoval, tentokrát hluboko do srdce lesa, kam žádný člověk ani zvíře nevstoupilo od dob, kdy Římané postavili své první silnice. Byl jsem si tam vědom spící přítomnosti, která můj běh naplnila strachem.

Ale jeho strach byl větší než můj, a pořád utíkal, dokud se jeho hrůza neproměnila v šílenství. Vpotácel se do houští, které vpletlo jeho paroží do koruny z trnů. Skvělý byl pohled na jeho boj s tímto nečekaným vězením, a jeho strach mu dával ještě větší sílu. Ale jeho úsilí už nemělo žádný význam. Fontána jeho moci vyschla a nezbylo mu nic než zvířecí zuřivost. A ta nestačila.

Nabyl jsem zpět své vlastní podoby a pohladil jsem čenich jelena, jež byl Kainitou a nyní také mou kořistí. "Absalom, me Absalom," zašeptal jsem k němu a potom nechal propuknout prudkost mé žízně v mělkém jezírku jeho krve.

Jeho prach se rozptýlil ve větru a já se vydal na další lov. Nemyslíš, že od něj bylo pošetilé pobývat tak daleko od svých sousedů, že nikdo neslyšel jeho nářek o pomoc?

Ale můj příběh je u konce, a vše co zbývá jsou novinky. Jak už jsem řekl, za čtrnáct dní tě navštívím v Londýně. Očekávám, že v tuto dobu tomu knězi už bude v žilách proudit tvá krev a že pro mne bude připraveno dostatečné občerstvení. Mimochodem, prostuduj si příběh toho mnicha. Můžeš se dozvědět něco nového o našem druhu a také jak jsme vnímáni lidmi.

Těším se, že tě opět uvidím a že budu moci pochválit tvůj pokrok. Nemám žádné pochybnosti, že naplníš mé srdce hrdostí. Už dlouho šetřím velmi zvláštní láhev vitae s Římskou vinětou, snad najdeme důvod k oslavě a k jejímu otevření.

Fascinující země, ta tvá Anglie. Musím říci, že s nadšením očekávám další dny mého pobytu. S doručitelem tohoto dopisu udělej co uznáš za vhodné, přeji Ti bon apetit, jak říkají Frankové.

Boukephos, nyní zvaný Francisco Diego del Belmonte





Monsignore Bernardini,

Možná se divíte, proč je tento list psán v angličtině. Je tomu tak proto, že vím od našich společně strávených dnů pod zástavou Eděssy, že vládnete tímto jazykem, a že mnoho jiných, dokonce i v tak vzdělaném městě jako Řím, stále považuje svou neznalost této "barbarské řeči" za ctnost. Zatímco nemám nejmenší pochybnost o bratrovi, kterému jsem svěřil nést břímě kurýrství, vrtkavá štěstěna se může obrátit proti němu a věci, které skrývají tyto a následující řádky nejsou vhodné pro cizí oči. Jen zřídka se stává, že má člověk možnost prokázat své vlastní zatracení, a i tehdy by si nikdo nepřál sdílet tuto zpověď s někým, kdo jí není hoden.

Co nejponíženěji vás zapřísahám, abyste pečlivě prozkoumal tento list a potom ho předal i se závěry, které jistě učiníte, Jeho Svatosti. Co jsem objevil, co jsem zapsal do tohoto svitku, jakou hrůzu jsem zažil, to vše je záležitost týkající se bezpečnosti celého Křesťanstva. Můžete si myslet, že přeháním, ale vězte, že mluvím pravdu. Nejsem jeden z těch slaboduchých vesnických knězů, kteří spatřují Našeho Pána v kukuřičných polích, poté co snědli příliš mnoho plesnivého zrna, ani nepatřím mezi ty, kteří se skrývají za klášterními zdmi v obavách před nočními přízraky tančícími převážně v jejich naivních duších. Viděl jste mne ještě před složením svatého slibu, jak jsem projel krvavou lázní u Al Hattinu. Víte sám, zda jsem prokazoval bázeň, či odvahu jak v turnaji, tak na bitevním poli. Ještě teď slýchávám, že se o mne vypráví s úctou a vážností a že ani samotní nevěřící nezapomněli mého jména. Jsou to skutky, které by mne zobrazovaly jako hloupého zbabělce? Věřím, že ne. Od těch dob jsem vyměnil meč za pastýřskou berlu a mé paže zestárly, ale svého ducha a odvahu mám stále při sobě. To, co vám budu vyprávět, je pravda. Přísahám při tělu i krvi Našeho Pána vykupitele, Ježíše Krista, pokud ovšem někdo jako má vůbec právo se dotknout Jeho svatého jména.

Neptejte se jak se stalo, že jsem se začal pátrat v těchto věcech, nyní již určitě víte jak jsem byl ponížen a donucen opustit opatství v Yorku. Přátelé mi sdělili, že to bylo kvůli mé neoblomnosti ve věci obsahu jistého kázání, které se znelíbilo opatu Dafyddovi. Na žádné takové kázání si nedokáži vzpomenout, snad jen na krátký list napsaný k pokoření těch, kteří přišli do kostela ne aby se podíleli na svátosti oltářní, ale aby se posmívali těm, kteří tak činí. "Ti, kteří sají krev Kristovu", tak jsem nazval svou řeč, a pokud si pamatuji, opat byl velmi podrážděn tímto tématem. Ve světlo toho, co jsem poznal později, se mi jeho skutky jeví jasnější. Nebo možná jen vidím stíny těch krvavých parazitů i tam kde není nic, co by je mohlo vrhat a skutečně jsem si zasloužil, aby mi byla odepřena společnost bratří.

Bez ohledu na cokoliv jsem byl vypovězen z kláštera. Rozhodl jsem se, že se usadím jako poustevník, abych mohl pokračovat ve studiu rostlin, kterým jsem věnoval podstatnou část svého času už v Yorku. Ve shodě s tímto svým přáním jsem se vrátil do kraje mého narození, do lesů na jihu Anglie. Zde jsem si postavil obydlí, které mi mělo později sloužit nejen jako dům, ale i jako místo svědectví nejpodivnější zpovědi, které mi Bůh dal příležitost naslouchat.

Příběh prokletého muže



Pravdou jest, že většina sdělení, jež se nacházejí v tomto listě, pochází z jediného zdroje. Ale o jeho důvěryhodnosti nemám žádných pochyb. Jeho jméno bylo Alfréd, synek sedláka Saxona z vesnice Cheltenham, v které jsem vyrůstal i já, a byl to poctivý a zbožný hoch. V čase kdy se jeho dětská tvář oděla prvním chmýřím se jednou při lovu ztratil hluboko v lese. Představte si mé překvapení, když jsem po pěti letech spatřil tvář mladého Alfréda, orámovanou svitem úplňku, jednou na zápraží svého domku ani o den starší, než byl v den kdy zmizel.

Aniž jsem si uvědomil závažnost této situace, domníval jsem, že hoch snad byl po tu dobu někde v učení a pozval jsem ho dál. Vděčně mne následoval a požádal mne zda bych nevyslechl jeho vyznání z množství hříchů, takových, o kterých jsem si tehdy ani nedokázal představit, že by je mohl ten jednoduchý mladík spáchat. Hříchy plné krve, vražd, modlářství, krádeží a rouhání - z toho všeho se Alfréd vyznával. Musím přiznat, že jsem stěží si stěží dokázal představit tohoto chlapce páchat tak ohavné hříchy, že kterýkoliv z nich by ho poslal na věčnost do pekel, a tak jsem mu vyjevil svou nedůvěru k jeho vyprávění. Jste jistě nepochybně seznámen se chováním toho typu nešťastníků, kteří se ve svých zpovědích pyšní démonickým chováním pouze kvůli potěšení jež jim přináší pokání a já se začal bát, že se Alfréd stal z jedním z nich. Určitě až do chvíle, kdy se ke mně obrátil s očima v nichž zářila rudá divokost šelmy a se špičáky stejnými jaké snad mají některé velké kočky, nebo vlci, vyčnívajícími přes jeho spodní ret. Potom se zasmál, a žádný lidský hoch by nebyl schopen takového smíchu.

S krvavými slzami kutálejícími se po tvářích mi řekl, že vskutku spáchal tu celou litanii hříchů a u mě, že hledá nejdříve rozhřešení a poté smrt, neboť jeho duše už nemůže dále snášet nároky svého démonického bytí. Naznačil jsem pohyb, jako bych se od něj snažil utéci, ale on se opět zasmál a odvětil, že se já se ho bát nemusím, protože má víra v Pána je příliš silná dokonce i pro jeho peklem darovanou moc. Bylo to, podle toho co mi řekl, velmi odlišné od posledního kněze se kterým mluvil, jehož víra se ukázala být nepatrná. Na to si Alfréd olízl rty a mnou prolétl mrazivý pocit strachu i hnusu. Potom náhle démon v dítěti zmizel a já zůstal sám s chlapcem, jehož bratry a sestry jsem pokřtil, s chlapcem, kterému jsem chtěl pomoci dosáhnout Nebes. A nyní jsem měl příležitost.

Co jiného jsem mohl dělat, Monsignore? Kdyby se padlý anděl, dokonce Lucifer sám, kál ze svých činů, nepřivítal by ho sám Pán zpátky na Nebesa? Cítil jsem, že tento Alfréd skutečně hledá odpuštění, a tím že bych mu zamítl jeho poslední šanci, byl bych to já a ne on, kdo by se stal konečnou příčinou jeho zatracení. Udělil jsem mu rozhřešení a uložil jsem mu vážná pokání. Částí těchto pokání bylo také vyprávění jeho příběhu a toho, co ví o ostatních svého druhu. Věřím, že byste neměl námitek.

O přirozenosti a původu Kainitů



Alfréd mi toho tu noc řekl hodně. Byl, jak se sám označil, vampyr, nebo jak se říká mezi prostým lidem - upír. Předpokládám, že si vybavíte tento termín z našeho krátkého pobytu u bratrstva slovanských rytířů v Antiochu; vyprávěli příběhy o mrtvolách pijících lidskou i zvířecí krev, které rolníci nazývali podobným jménem. Tito upíři jsou prý potomky Kaina, kterého Bůh odsoudil k věčnému putování po zemi pod kletbou Svého hněvu. Podle Alfréda, právě tato strašná žízeň po krvi byla Božím poznamenáním a tak Adamův syn předával kletbu dál, když v napodobenině Božího stvoření, vytvářel vlastní potomstvo. Všichni tito upíři jsou tedy dědici Kainovými, chodícími tam a zpět po zemi, nesoucí jeho kletbu a vkládající ji na další. Alfréd dokonce prohlásil, že Kain stále kráčí po světě a že ho sám viděl. Poukázal jsem na to, že by Kain musel být přes tři tisíce let starý, a takového věku nebylo dopřáno ani Abrahamovi ani Metuzalemovi. Vzhledem k Božím úradkům, je možné, že si má poznámka s Alfrédovou výpovědí vůbec neodporuje.

V každém případě, jsem poznal, jak to přišlo, že se Alfréd stal pravnukem Kainovým, neboť oba jeho rodiče jsem znal z Cheltenhamu bez jakýchkoliv známek oné kletby. To co jsem se dozvěděl, je to hrůzostrašný proces. Upír, který si přeje přijmout někoho do své rodiny prokletých musí nejdříve vybrat a poté zabít svou oběť. Použitím svých špičáků pronikne skrze kůži a vysaje všechnu krev, až nezůstane v žilách jeho budoucího potomka ani kapka. Potom musí sám sebe poranit a donutit oběť napít se jeho krve. Když přijme tuto prokletou svátost, přec mrtva se probudí a vstane k novému životu poznamenána Kainovým dědictvím vášně po krvi. Někteří mají sílu nabízenou krev odmítnout a tyto šťastné duše jistě získají u Boha mír a zvláštní přízeň. Pro ostatní, pro ty, kteří nemají sílu vůle se odvrátit od ďábelského daru, jež se jim nabízí v prvním přijímání nesvaté krve, je připravena nová existence bloudících zatracenců.

Alfréd se mi svěřil, že hned poté co byl přeměněn na stvoření tohoto druhu, probudil se s zuřivým hladem, s takovým o jakém se mu za jeho minulého života ani nesnilo. Protože na blízku nebyl žádný člověk, ukojil svou touhu na královské vysoké. Bez koně a zbraně prý chytil dva kusy a roztrhl jejich hrdla jen pomocí svých zubů a hltavě z nich pil jejich života. Když jsem na to nedůvěřivě hleděl, opustil můj dům a vrátil se ani ne o pět minut později s párkem ještě žijících bažantů ve svých dlaních. Zkušeným pohybem ulomil krk toho levého a nechal ho ležet přede mnou. A toho druhého… pomoz mi Bože na Nebesích, si stále živého přiložil k ústům a začal sát jako pijavice. Ale žádná pijavice není schopna zhltnout život toho ubohého ptáka, tak jak to učinil Alfréd s výrazem smyslného potěšení na svých krví lesknoucích se rtech. Když skončil, nazval to velmi skrovným jídlem, ale hned mne ujistil, že nemá v úmyslu se mne dotknout, i kdyby toho byl schopen.

Dal jsem toho zbylého bažanta vesničanům, Bůh a Král Richard mi odpusť, ale nemohl jsem jíst poté, co jsem byl svědkem Alfrédovi hostiny.

Musím přiznat, že pozorování Alfrédovi večeře ve mně vzbudilo záblesk poznání toho, proč se musí živit tak, jak to činí. I v červeném světle pochodně byla jeho pokožka bledá a bez barvy. Upírům se musí z nějakého důvodu nedostávat vlastní krve, a proto jsou nuceni brát si ji násilím ze svých obětí, aby doplnili svou vlastní zásobu. Tato nerovnováha vzhledem k Alfrédovi možná vysvětluje daleko více tajemství. Zdá se, že mezi Alfrédovým nedostatkem krve a jeho nezměněným věkem může být souvislost. A to taková, že vlastně samotná krev je klíčem k stárnutí a tím, že zředíme krev nějaké bytosti, můžeme tento proces zpomalit, nebo dokonce zastavit.

O požehnání Slunce a Ohně



Potom co si posteskl, že jeho jídlo pro něj není ani skoro tak dobré, jako by bylo pro mne, se Alfréd rozhodl pokračovat. Vyprávěl, že první měsíc strávil sám v nejhlubším srdci lesa, kde spával na stromech jejichž listy byly tak velké, že zastavily sluneční paprsky vysoko nad jeho útočištěm. První den, co se probudil s tím ohromným hladem, začal s přicházejícím úsvitem pociťovat velkou únavu. Přesto, tak jak byl - celý od krve, se vydal na cestu domů.

Hned první krok z ochrany korun stromu ho přesvědčil o jeho bláznovství a jak se sluneční světlo dotklo jeho těla, začalo se z něj kouřit jako když se do ohně dostane vysušené dřevo. Zoufalý se obrátil na útěk zpátky do hloubi lesa. Od té doby se vždy přes den skrýval v nejtemnějších dutinách a houštinách, jaké mu les před svítáním nabídl. Překvapilo mne, že jsem neviděl ani stopy po jizvách z těch popálenin, ale on odvětil, že on a ostatní jeho druhu se léčí velmi rychle i z tak bolestivých zranění jako tyto. Jak řekl, jen sluneční světlo, oheň a drápy a tesáky jiného z upírů pro něj představují vážnější nebezpečí.

S ohněm se setkal, když se snažil ukrást dítě z jedné chalupy. Otec, osvícen Božskou Prozřetelností, mu hodil do tváře pochodeň a velmi vážně ho popálil. Donutil ho tak upustit dítě. Pohled do Alfrédových očí byl vskutku děsivý, když vyprávěl o plánech na pomstu vůči nevinnému vesničanovi, který pouze bránil vlastní dítě. Musím přiznat, že jsem začal pochybovat jestli to, co Alfréd hledá, je skutečně rozhřešení.

Zdálo by se, že podle Alfrédových slov mluvili pravdivě i někteří Slované, kteří nám vyprávěli své příběhy o vampýrech, a o to více podstatné návody, jak se jich zbavit. Primus, oheň slouží stejně dobře na upíry jako na čarodějnice. Secundus, nemohou vydržet sluneční světlo, neboť i nejmenší paprsek jim způsobuje vážné popáleniny. Tertius, pohled na kříž držený někým jehož víra je neotřesitelná může sloužit k zahnání či dokonce zranění těchto v kůži člověka skrytých šelem. Dokonce i pouhá přítomnost dostatečně svatého muže je, jak se zdá, dostatečná k odehnání těchto démonů. Jednou jsem vzal Alfrédovu dlaň do svých rukou a jeho prsty začaly černat a doutnat. Na druhé straně, Alfréd odmítl legendy o dřeveném kolíku, který může vampýra zabít, když je mu proražen srdcem. Jak řekl, taková věc pouze upíra znehybní, ale ponechá jej plně při vědomí a schopného užít své ďábelské moci.

Tento okamžik si můj kohout vybral k přivítání rána a Alfréd se rozhodl odejít. Slíbil, že se večer vrátí, aby mohl pokračovat ve svém vyprávění a pokání. Popřál jsem mu pokojný spánek a díval se, jak rychle zmizel v šednoucím lese.

O druhém večeru a povaze Kainitů



Toho dne jsem neměl klidu. Tím, že mluvím s takovým stvořením, jakým se Alfréd stal, obcuji se samotným Ďáblem? Byla má zvědavost pastí a vědomosti, jež Alfréd nabízel návnadou? Na druhou stranu, měl jsem se pokusit odmítnout takové znalosti, i když jsem věděl, že hrozba, kterou představoval on a jeho druh se týkala všech pozemských království? Ani práce na mé zahradě mi nepřinesla ulehčení od mých obav, a já se přistihl při nechutné netrpělivosti při očekávání soumraku a předpokládaného Alfrédova návratu.

Opravdu se vrátil, dokonce když ještě poslední stíny dne nesly na obzoru krvavé stopy zapadajícího slunce. Jevil se dychtivý dokončit svou zpověď a skoncovat se svou bezbožnou existencí. Díkybohu, tuto noc si nepřinesl nic, na čem by mohl hodovat.

Vstoupil do mého domu bez přímého vyzvání a když odstranil hmožďýř a ostatní nástroje, aby si pro sebe vytvořil místo, usadil se na mém pracovním stole. Připomínal mi dravce, jak tam seděl. Oči pobíhající lačně po policích, jakoby hledal něco, co by mohl uchvátit. Byl jsem vděčný, že se jeho zrak nezastavoval na mě a tak jsem zapisoval jeho slova sedě v nejvzdálenějším koutě místnosti.

Tuto noc mluvil nesouvisle. Začal o něčem, co nazýval klany. Uvažte toto: Upíři mají své národy stejně jako lidé. Stejně jako je tělní šťáva rozmíchána a smíchána rozdílným způsobem do sangvinických francouzů a flegmatických angličanů, tak i u vampýrů vytváří vlastnosti jejich krve národy mezi jejich druhem. Krev některých má tak nevyrovnanou kvalitu, že i základní schopnosti jejich druhu jsou vyvinuty k smíchu ostatních, zatímco jiné by nebylo možné rozeznat od žijících lidí, pokud by někdo nedal nepozorovaně před jejich nos peříčko, aby zachytil jejich dech.

Sám sebe označil za příslušníka národa Kainitů, který nazýval Gangrel. To slovo je zřejmě skotského původu. Možná Piktského. A pověděl mi o dalších: zkažených čarodějích nazývaných Tremeři (snad z latinského slovesa tremere (třást)?), hrůzostrašných učencích známých jako Kapadočiáni, kočovných zlodějích nazývaných Ravnosové, bezbožných idealistech známých jako Brudžahové a dalších. Můžete shledat zajímavým, jako zkušený válečník z bojů ve Svaté Zemi, že ty zkazky o démonických úkladných zabijácích mezi nevěřícími, takzvanými Hashishiny, jsou úplně pravdivé. Zdálo se v Alfrédových očích objevuje strach, když mluvil o "Synech Hassama" a jestli se stvůra jako on bojí těchto monster, nemohu váhat s lítostí nad těmi, jež padli pod jejich ostří.

O mém vlastním ohrožení a služebnících Kainitů



Tuto druhou noc vypadal Alfréd poněkud rozladěný, jeho oči neustále vyhlíželi z oken do noci. I ten nejmenší zvuk ho donutil vyskočit, a já jsem nemohl uniknout pocitu, že se cítí v mém domě jako zvíře v kleci. Zdálo se jakoby snad vlk, nebo možná velká kočka ne menší než lev obcházela kolem a číhala na něj někde venku. Když zastavil proud svých myšlenek a skočil k oknu, aby upřeně hleděl do noční temnoty, jeho chování vzbudilo neklid i ve mně. V těchto chvílích jsem jasně viděl jeho rudě svítící oči, ne tak jako když se v kočičím oku zrcadlí světlo pochodně, ale spíš samy zářící démonickým světlem. Vždy se vrátil zpátky na své místo na stole, ale jeho tvář ještě dlouho jevila známky rozrušení.

Nakonec jsem to nevydržel a zeptal jsem se ho, čí přítomnosti se venku obává. Odpověděl, že se nebojí o sebe, ale o mne. Většina jeho druhu drží Církev v nenávisti a stejně tak ty, kteří jí slouží. A tím, že mne zatěžuje svým vyznáním, mne může lehce vystavit jejich hněvu. Odvětil jsem mu, že mi sám příkladně ukázal, že se mi žádný z jeho druhu nemůže přiblížit, ať už v dobrém či zlém. Místo odpovědi vytáhl z boty dlouhou dýku a aniž jsem se stihl cokoliv udělat, ji hodil. Vibrující se zabodla do stěny.

Čepel prolétla kolem mé hlavy tak blízko, že mi utnula pramen vlasů. Byl jsem si jistý, že to chtěl právě takto, a že byl schopen zhasnout kterékoliv z mých očí se stejnou lehkostí.

S kočičím úsměvem mi sdělil, že žádný Kainita se ke mne nepotřebuje přiblížit, pokud mne bude chtít zabít, a že podstata jejich druhého života jim nebrání používat takové zbraně jakou jsou kuše a luky. A navíc, mají své služebníky: lidi, zvířata a bytosti původně lidské jež nazval ghůly. Tito ghůlové se účastnili svátosti Kainitské krve v ďábelské parodii na Přijímání zatímco stále žili, a tak jsou schopni sdílet sílu a moc svých pánů. A protože stále patří mezi ty, kteří dýchají, nejsou ještě úplně prokleti a mohou se přiblížit beze strachu i k tak (jak on sám řekl) svatému muži, jako jsem já. Řekl mi, že Tomáš Becket byl odstraněn právě takovým způsobem. Když si dám do souvislosti okolnosti jež obklopují arcibiskupovu smrt a náznaky jež jsem získal od Alfréda, cítím mráz po celém těle.

Ale, jak můj host rychle dodal, nejen lidé se mohou stávat ghůly, a stejně tak jimi nejsou všichni lidští služebníci Kainitů. Zvířata, která se napijí upíří krve, získají rychlost a prohnanost za všechny přirozené hranice a naprostou poslušnost vůči příkazům svých pánů. Každý obyčejný i neobyčejný člověk, kterého potkám, jim může sloužit, ať dobrovolně, či nikoliv. Jak se zdá, někteří z vampýrů vládnou nadpřirozenými schopnostmi rozkazovat i svádět, tak jak se jim zrovna hodí, a jejich slovům nelze vzdorovat. Králové byli donuceni k válce, princové k zradě a otcovraždě, a královny k plození bastardů. To vše těmito ďábelskými hlasy a žádná moc na tomto světe nemůže proti nim sloužit jako záštita.

Musím přiznat, že jsem v této chvíli vzpomínal na chováni opata Dafydda, jehož hněv mne vyhnal z kláštera. Mohl to být tak, že mu to nakázal nějaký hlas z podsvětí, neboť jsem se začal dotýkat věcí, které si Kainité nepřáli odhalit? Věru nevím, ale mám své obavy.

Jak se zdá, i normální zvířata jsou schopna sloužit Kainitům. Krysa a myš, vlk a sokol, všichni slyší volání prokletých a dbají na něj. Alfréd byl tak laskav a ukázal mi tyto čáry. Jak jsme mluvili o věcech týkajících se jeho druhu, začal jsem skrze okno, u kterého Alfréd tak často postával, vnímat přítomnost mnoha pohledů. Dívaje se do noci, mohl jsem zahlédnout třpyt zelených, oranžových, žlutých i ďábelsky rudých očí. Sova mi oplácela upřený pohled, stejně jako jelen i vlk. Všechny možné druhy zvířat se v tichu krčily venku před mým oknem. Všechny se jen bez zvuku dívali. Žádný neútočil na druhého, nikdo se nepokoušel o útěk. Jen klidně seděli do té doby než před okno přišel Alfréd. Potom způsobně zmizeli zpátky do noci bez jediného štěknutí, nebo písknutí.

Bůh nám pomoz, jestli ďábel dokáže učinit, aby si jehně beze strachu lehlo vedla vlka.

Po tomto představení, a předchozích Alfrédových varováních, jsem už si nebyl tak okázale jist svou schopností odolávat zlé vůli těchto Kainitů. Jaký užitek by mi přinesla má víra spalující tyto prokleté duše při dotyku, když příkaz šelmě, jež žádnou duši nemá, by mne byl schopen připravit o hrdlo, stejně jako by to dokázal nějaký ghůl, jak se stalo panu arcibiskupovi v blahé paměti? Tázal jsem se více na ty Kainity, kteří by mohly hledat smrt i tak nedůležitého kněze, jak jsem já a raději jsem vyndal a rozbalil meč, jež mi tak dobře sloužil ve Svaté Zemi.

Alfréd se zdál velmi rozrušen objevením mého meče a po několik minut nebyl schopen mluvit. Po chvíli přiznal, že slyšel vyprávět o několika osobách jeho druhu, které byly i před tím než mne našel, znepokojeni mou přítomností v lese a radily se o tom, jak mne odstranit z jejich držav. Také mi řekl, že jeho zpověď o povaze vampýrů je míněna jako část ochrany, a že je připraven mne před těmito démony bránit. Jeho přítomnost může posloužit jako štít po tak dlouho dobu, jak bude jeho zpověď pokračovat, ale co první noc poté co mu dám úplné rozhřešení? Už nebude schopen mne střežit a Kainité jsou více než trpěliví.

Jeho hlas se ztišil do šepotu a jako dítě, které žádá o dovolení, mne prosil, aby mohl odejít mne bránit proti těm, jež mi chtějí ublížit. Bůh mi odpusť, já mu ho dal.

V okamžiku, kdy má slova opustila ústa, jsem věděl, že to byla obrovská chyba. Nejen chyba, ale přímo hřích. Protože hřích to byl, a vedl ještě k větším hříchům a od té doby hřeším stále, jak proti Bohu tak člověku.

Alfréd zvedl tvář ze svých dlaní, i v tu chvíli se mi některé věci staly zřejmé. Jeho vzhled byla maska dychtivosti, a to co navrhl bylo prostě nestvůrné. Ale ta druhá možnost mne děsila ještě víc…

O probuzení Bestie



Alfréd prohlásil, že zná jméno a domov jednoho z Kainitů, o nichž si myslel, že hledají můj konec. Harald Leifsson, Kainita jehož prokletí spadalo až do dob, kdy nás Seveřané hnali od Whitby až po Southampton, prodléval na místě ne dále než dvě míle od mého domu. A on prý byl jeden z z těch nejhlasitějších, kteří volali po mé smrti. Alfréd nemohl doufat, že by se mu mohl v přímém střetu postavit. Tento Harald žil po tři sta let jako vampýr a Alfréd sotva přečkal dětství svého prokletí. Alfréd byl velmi mladý i na člověka a Harald byl starý a chytrý, plný prohnanosti již mu poskytla jeho staletí.

Ale, a v tom spočívala Alfrédova naděje, byl jsem tu já, který jsem mohl Haralda překvapit během dne, kdy se mohl jen velmi špatně bránit, a kdy mne síla mé víry mohla ochránit a jeho ochromit. Tím, že bych donutil tuto bytost k věčnému odpočinku, ochránil bych sám sebe a zároveň zbavil země někoho, kdo v ní měl již po tři sta let spočívat. Samozřejmě na těchto záměrech nebylo nic špatného, jen snad Alfréd byl příliš dychtivý, abych s jeho plánem souhlasil.

Ale toho jsem si v té chvíli ani nevšiml a hned se ptal na počet a možnosti Haraldových stráží. Pro zestárlého křižáka by mohlo být i ve dne smrtelné, kdyby se musel utkat s falangou fanatických ghůlů. Jak se zdálo, Alfréd na to již myslel a podrobně mne seznámil se silou možných Haraldových ochránců. Starý viking asi nevěřil ani lidem ani lidským ghůlům, a místo toho obklopil své sídlo smečkou psů, které krmil jak vlastní krví, tak... až se to třesu říci, i masem nevolníků, jež se mu znelíbili.

V okamžení jsem si začal promýšlet taktiku, neboť se v mé duši spojil strach a pýcha, a způsobily, že jsem s tímto šíleným plánem souhlasil. Můj vnitřní zrak se topil v dešti představ krvežíznivých démonů plížících se venku před mými dveřmi čekajících jen na to, aby mne uchvátili a mohli zahubit. V tomto pološíleném stavu jsem rád přitakal zničení onoho Haralda. Kvůli mému strachu, že on by mne mohl zabít první.

Alfréd velmi snaživě navrhl způsob, jak mi může pomoci se zbavit těch pekelných psů, které chránili Haraldův dvůr. Vrátil se k oknu a začal upřeně hledět do lesa. Svíce nedohořela ani do poloviny zářezu, když se na mýtině před mým domem objevil velký jelen. Tiše stál, královský a napjatý ve svém očekávání, když Alfréd osvobodil svou dýku z trámu nad oknem a vyšel směrem k němu. Oba vypadali jako duchové, když Alfréd zvolna položil svou ruku na jeho pyšnou šíji. Myslím, že tak nějak to muselo být ještě před pádem v Zahradě Eden, kdy člověk a zvíře žili pospolu v naprostém míru a harmonii. Potom jsem byl svědkem jak mu Alfréd zlomil vaz a já si znovu uvědomil, že přede mnou už nestojí člověk.

Potom začal rychle jelena stahovat a při tom mi vysvětloval, že ačkoliv jsou ti psi živi hlavně z Haraldovi krve, nepohrdnou mnohem přirozenější potravou. Pokud jim ji někdo dá, nepochybně sežerou i zvěřinu. A ta bude obsahovat uspávadlo, nebo jed, který mi umožní kolem nich projít bez vytažení meče. Na závěr dodal, že pro mne jistě jako pro bylinkáře nebude problém získat látku, která navodí hluboký spánek, nebo něco ještě hlubšího…

Odpusťte mi Pane, že jsem si okamžitě vzpomenul na olej, který se nachází v rostlině již nazýváme Mnichova Kápě.

A tak jsme po zbytek noci pracovali, hrbíc se nad mrtvý tělem obrovského jelena, s rukama pokrytýma krví a jedem. Byl jsem jako v horečce a činil jsem se, abych dokončil během jediné noci to, co se mělo stát návnadou pro Haraldovi zvířecí služebníky. Hodinu před východem slunce, jsem se opásal svým mečem a na záda naložil krvavý pytel otráveného masa. A nakonec když jsme kráčeli k místu, kde Harald měl své sídlo, musela krev v mých žilách proudit velmi hlasitě, neboť mne Alfréd obdařoval podivnými pohledy.

Dospěli jsme k Haraldovu území v okamžiku, kdy obloha začala blednout. Alfréd se omluvil, že teď mi již nemůže pomoci, ale před tím než zmizel ve stínu blízkých stromů, podal mi svitek, o kterém prohlásil, že ho shledám velmi užitečným. A potom se rozplynul jako duch. Pevně rozhodnut počkat až do úsvitu, jsem se posadil na blízkou mez a počal zkoumat Alfrédův dar. Byla to velmi pečlivě nakreslená mapa všech pokojů a chodeb Haraldova domu. Byly na ní zakresleny i pasti, které by, pokud by o nich nevěděl, jistě překvapily i dobrého zloděje. Než se horizont rozzářil plným světlem, věnoval jsem svůj čas studiu tohoto svitku, abych si vryl do paměti cestu, kterou se budu ubírat.

Nebylo to o mnoho dní později, co jsem začal přemýšlet, kde Alfréd k takové mapě přišel. Totiž ani on, ani nikdo z jeho rodiny neuměl číst.

Ale takové úvahy mne tehdejší ráno netrápily, ne v příslibu boje a nebezpečí, jež mi nebylo tak blízko od doby, kdy jsme se vrátili zlomení a poražení do pevnosti Krak des Chevaliers. Mé ztracené mládí vyvolalo úsměv na mé tváři a o to více jsem dychtil po úsvitu. I nastalo jitro.

Mám vám vyprávět o krvavé práci, kterou jsem toho dne učinil? O dvou velkých ohařích s pekelnýma očima, kteří se objevili jakmile jsem vstoupil na cestu k hlavní bráně? O tom jak se zuřivě pustili do jedovatého masa, které jsem jim nabídl, a tom jak skoro lidsky naříkali, když Mnichova Kápě vykonala svou práci? Mám vám vyprávět o starodávných pokladech, na nichž byli jako Babylónští bohové, tak Byzantské rytiny? O křesťanských sochách a obrazech smíchaných se Saracénských zlatem? Mám vám říci, že Alfrédovy informace nebyly nejlepší, neboť když jsem hledal hrobku jeho pána, tak mne překvapil sluha s obrovskou válečnou sekerou?

Mám vám říci, že jsem ho chladnokrevně zabil? Požehnejte mi, Otče, neboť já zhřešil tak, že už pro mne není žádné spásy.

O lůžku a o tom, co leželo na něm



Nakonec jsem našel místo, kde Harald přes den spával. Velkou dřevěnou postel, ozdobenou pohanskými obrazy jeho prastarých bohů. Tror, Wodan a jiní jejichž jména neznám, se smáli skrze své vousaté tváře, když jsem se dotkl dřevěného kůlu, kterým jsem chtěl utišit svou oběť.

Na posteli ležel hoch. Ne bezvousý mladík jako Alfréd, ale malý chlapec. Vypadal na osm, možná devět let a měl zlaté vlasy švédů a obličej, který by anděly donutil plakat. Jeho tvář byla bledá a ladila s bílou košilí, což bylo jediné oblečení, které měl na sobě. Ani nedýchal, ani se ve svém spánku nepohnul. Vedle něho ležela hadrová panenka, taková, jakou mohlo mít jakékoliv jiné dítě, a jeho hlava spočívala na růžovém polštáři z hedvábí.

Tato něha nemůže být netvor, pomyslel jsem si. Zde ležel jen nevinný chlapec, nikdo jiný. Na podlaze zařinčela čepel mého meče, ale on se stále nepohnul.Vztáhl jsem k němu ruku, tu která nedržela kůl, a položil jsem mu ji něžně na čelo, abych zjistil, jestli žije.

Tehdy se jeho oči otevřely, a i tak velký hlupák jako já, musel poznat koho má před sebou. Protože v jeho očích nebylo dětství. Byly modré jako ledová moře, po kterých se kdysi musel plavit a byly starší než stromy a chladnější než led. V jediné chvíli jsem v nich spatřil celá staletí života plného nenávisti. S mou rukou stále na jeho obočí, otevřel své prastaré oči a uviděl mne. A tato spodoba andělské krásy na mne zasyčela. S hadím sykotem se změnil i výraz obličeje a jeho dokonalá tvář získala ďábelské rysy.

Bůh buď pochválen, že má druhá ruka stále svírala kůl. Jsem si jist, že kdybych použil meč místo něj, mohl by mé ráně odolat a snad mne i vážně zranit. A tak jsem zdvihl kůl a vrazil jej hluboko do jeho hrudi. Ale nebylo to dost. Začal škrábat a chňapat po mém obličeji a vůbec si nevšímal, jak se kolem něho valí řeky jeho krve a zaplavují celé lůžko. Křičel a řval bolestí a já s ním, ale nebyl nikdo kdo by nás mohl slyšet, kromě mrtvých. Znovu jsem vzepjal kůl a znovu bodl dolů, ale tentokrát se zkroutil a já jej zasáhl do boku. I přesto, že jsem ho zranil velmi vážně, jeho pohyby se staly ještě zuřivější, když drásal ruku, která stále svírala jeho čelo.

Po třetí jsem zdvihl kůl a po třetí jej ponořil do jeho těla, a tentokrát, Bůh budiž veleben, už sebou přestal házet. Jeho oči zůstaly otevřené a já věděl, že i přes ten dřevěný kůl v srdci je schopen vnímat vše co se s ním i kolem něj děje. Kdyby ve mně zbyla trocha moudrosti, vynesl bych tu zrůdu ven do požehnaných slunečních paprsků. Věděl jsem, že to je právě to, čeho se ten hoch nejvíc bojí, protože tu nebyly ani okna ani stojany pochodní. Jenom z několika svíci osvětlené koberce, několik skříní a kdysi bělostné lůžko, nyní zalité krví.

Ale ve mně se objevil našeptávající hlas, hlas Pokušitele. Ležela tu bezpříkladná příležitost naučit se o těchto stvůrách více, než se mohlo podařit komukoliv jinému. Má zjištění by se pro dobro všech křesťanů přenesla na celou Církev, tak aby se této hrozbě mohli lépe bránit. Nezkoumali jsme Saracény, abychom se jim mohli v bitvě lépe postavit? Nehleděli jsme dlouho za brány jejich pevností a neučily se? Proč bychom neměli udělat stejně tak v případě Kainitů, kteří byli daleko větší hrozbou než Saracéni a deset jiných dohromady? Ne, lépe bude vzít tuto bestii zvanou Harald tam, kde bych ho mohl studovat a poučit se, jak by mohl smrtelník zvítězit nad těmito stvůrami Božího Protivníka.

Zabalil jsem ho opatrně do krvavých pokrývek. Tak abych neporušil kouzlo dřevěného kůlu v jeho hrudi. Chtěl jsem si být jist, aby ani paprsek světla nepronikl k jeho tělu, a tak jsem ho pokryl mnoha vrstvami, až přede mnou zbyl jen tlustý zámotek. Zdálo se, že jen má přítomnost stačí, aby mu naskočily puchýře a proto jsem se vyhýbal dotyku, jak jen to bylo možné. Stále byl úplně nehybný a tichý, jen jeho oči, ještě před tím, než jsem mu je zakryl, mi dávaly najevo, že před sebou mám víc než dávno mrtvé dítě. Četl jsem v nich nesmrtelnou nenávist a všechno zlo, které za tři sta let mohly poznat.

Rozhodl jsem se ukončit svá zkoumaní co nejdříve a hned potom, co mu poskytnu příležitost poslední zpovědi, dát volnost jeho duši.

Postačí říci, že jsem svou kořist donesl domů ještě před západem slunce, aniž by mne spatřil kdokoliv z živých, či mrtvých. Sukno, do něhož jsem jeho tělo zabalil, se ukázalo být dostatečně silné a když jsem uklidil jednu z lavic a rozbalil ho, vypadal stále stejně. Jen pokožka byla zarudlá a v jeho očích jsem občas cítil náznaky strachu. Aby nemohl utéci, nebo mne jakkoliv ohrozit ve spánku, hned jsem ho útržky kůže přivázal ke stolu. Kůl samotný pravděpodobně stačil jeho tělo paralyzovat úplně, ale já jsem si chtěl být jist. Nakonec jsem chtěl spálit zkrvavené hadry, v nichž jsem ho přinesl, když se objevil Alfréd.

Překypoval radostí a vzrušením, že mne nalezl v pořádku a začal se vyptávat na průběh mého dobrodružství. Sotva jsem začal své vyprávění, zastavil se uprostřed místnosti a obdařil Haralda úsměvem, který mne ukázal již nesčetněkrát.

Nevypadal příliš překvapeně, že zde vidí svého soka, bezmocného a nabodnutého na kůl. Spíše naopak.

O rozhodnutí



Hned začal upevňovat řemeny, ale potom mi řekl, že protože Harald ztratil většinu své krve, byl blízko stavu naprosté neškodnosti. Zdá se, že právě tato posvátná tekutina je jakýmsi palivem, jak pro pokračování jejich bytí, tak pro nadlidské činy, kterých jsou schopni. Bez krve mohou upadnout do zvláštního spánku a jsou stěží sto udržet se na vlastních nohou. Trvalo dlouho, než mi vše vypověděl a po celou tu dobu, se na mne oči toho ubohého šíleného chlapce dívaly a pokoušely se mi svou zlobou a nenávistí vysávat duši z těla.

Když se přesvědčil, že jsou pouta v pořádku, obrátil se ke mě a pokrčil rameny. Prohlásil, že jsme na konci jeho vědomostí o Kainitech. Vše, co mi ještě může říci, jsou jen zkazky a legendy. Ale nyní zde bezmocně leží někdo, kdo by mohl být obrovským zdrojem znalostí. Jak řekl, mohl bych se mnoho naučit od tohoto zdánlivého dítěte. Mohu ho vystavit nedostatku krve a sledovat jeho reakce, nebo ho vyprovokovat k zuřivosti a určit meze jeho moci.

V opozici k jeho chladné vypočítavosti, která mi snadno a nepříjemně připomínala tu mojí, jsem začal pociťovat lítost a soucit s tímto tvorem. Řekl jsem mu, že mučení i takové bytosti, jakou je Harald, je daleko za hranicí toho, čím by se měl zabývat muž boží a že pro tento den již bylo dost krve. A že netoužím po tom, abych viděl další.

Ale Alfréd trval na svém. Tato nepřirozená stvůra si prý nezaslouží soucit Boha ani můj, neboť pobývá na tomto světe proti božímu řádu již od času Aethelreda Nepřipraveného. Během těchto dlouhých staletí spáchal činy tak neslýchané povahy, že i nyní jiní Kainité se při vyslovení jeho jména otřásají hrůzou. Říká se, že Harald, v nápodobě slepého Oidipa, zavraždil svého předka a vypil do dna studnu, která jeho samotného zrodila. Celé vesnice prý padly za oběť buď jeho nenasytným choutkám a nebo jeho psům, jejichž mrtvoly teď pozvolna tuhly ve večerním vánku.

Mimoto, pokračoval, a zde jsem rozpoznal hlas Pokušitele, který mne zastihl ve zdech Haraldova sídla, bych měl myslet na to bohatství znalostí, které jsem z něho mohl získat. Vědomosti o tom jak se chránit před Kainity, o jejich slabých i silných stránkách. Protože všichni, jež jsou Haraldova druhu mají trhliny ve své nadpřirozené moci. A to vše leží nyní v mých rukou čeká na mé prozkoumání. Taková vědění by mi prý velmi dobře posloužilo, kdyby někdo z Haraldových přátel, či příbuzných objevil můj čin a místo, kde se nacházím. Protože jsem zničil jednoho z jejich druhu, budu jistě vystaven pomstě.

A to by velmi správně volená slova. Zabil jsem upíra a proto se musím ponořit ještě hlouběji do jejich světa temnoty, šílenství a krve, nebo budu zabit já sám. Zabil jsem člověka a jediné rozhřešení, v které jsem mohl doufat, mohlo spočívat ve velkém daru celému lidstvu. Mým původním úmyslem toho všeho byla záchrana Alfrédovi duše a nyní jsem mohl být schopen zachránit i tu svou a snad i nebohého Haralda. Věděl jsem, že i kdybych poskytl Haraldovi konečný mír teď hned, zpátky do svého dřívějšího života bych se vrátit nemohl. Do konce svých dnů bych se bál noci a toho, co se v ní skrývá a ani bych nebyl schopen jednoduché práce na zahradě, aniž bych viděl ty prokleté byliny, jež byly zkázou Haraldových psů. Ne, nemohl jsem se vrátit a kdybych se jen zastavil, bylo by to jen jako bych čekal na smrt. Musel jsem jít vpřed a modlit se, že boží milosrdenství zasáhne i takové, jako jsem teď byl já.

Otřesen hloubkou a nevyhnutelností svého jednání, jsem souhlasil. A tak jsem zapečetil své vlastní zatracení, a tak se Alfrédova černá duše spojila s mou. S vlčím úsměvem mi Alfréd podal nůž. Ten nůž, který na sobě stále nesl krvavé skvrny jelení krve, jehož stažená mršina stále ležela u mého domu. A o jejíž přítomnosti jsem s jistotou věděl, díky hlasitému bzučení much, které se rozléhalo do jinak tiché noci.

Alespoň někdo mohl užívat plody mého zatracení. Dovolte mi vám objasnit, co jsme já a Alfréd objevili, když jsme Haralda vystavili mučení, za něž by se nemuselo stydět samo Peklo. Snad vy, nebo někdo z vašich nadřízených využije mé poznatky a díky nim, bude lépe připraven na boj s těmito krvežíznivými stvůrami. Možná potom mé činy získají i hodnotu něčeho jiného než hříchu.

O orgánech a krvi Kainitů



To, co jsme se tu noc naučili bylo nadmíru odpuzující i fascinující zároveň. Jakmile Alfréd provedl řez Haraldovým břichem (můj dotyk stále vyvolával popáleniny), mohl jsem vidět, že jeho vnitřnosti jsou vyschlé a svraštělé skoro až na prach. Kdyby měl římský věštec číst budoucnost z útrob tohoto tvora, zjistil by zcela určitě, že císař na zítřek zemře. Jedinou výjimkou tvořil žaludek, který byl vlhký a rudě zbarvený. Kdykoliv jsem ho chtěl otevřít, abych prozkoumal jeho vnitřek, tkáň měla tendenci se ihned zotavit a spojit. Alfréd mne ujistil, že to se bude dít jen do té doby, než Harald zcela vyčerpá svou zásobu krve a potom už jeho tělo nebude mít žádnou sílu se léčit a plamen jeho života začne skomírat.

Tato informace mne rozlítila, neboť by to znamenalo, že mé výzkumy by rychle a možná i příliš rychle, na to aby z nich byl nějaký užitek, skončily. Protože s odchodem Haraldova života bych měl na stole stále více vysušenější zbytečnější schránu, jež by se dříve či později rozkládala i pod mým pohledem, argumentoval jsem, že Harald musí jíst. Jinak jeho utrpení převáží užitek z jeho bolesti a já mu poskytnu klidný konec hned teď.

Alfréd nic nenamítal, ale hned se ptal, jestli jsem pomyslel na to, z jakého zdroje bude pocházet Haraldova výživa. Očividně to nebudu já, protože má krev by mu spálila rty. Ani zvířata nebudou moci posloužit, protože v Haraldově stavu by ho nedokázaly zasytit. Pevně jsem trval na tom, že se toho nebude účastnit žádný další člověk, protože i když jsem klesl tak hluboko, nemohl jsem snést pomyšlení na kohokoliv, kdo by měl být vystaven temným choutkám těchto ďábelských tvorů. Alfréd mne zapřísahával a když jsem si stál na svém, tak mne proklel, ale nakonec mumlavě svolil, že to bude on, kdo bude krmit našeho vězně.

V hrůzostrašném okouzlení jsem sledoval jak Alfréd vzal do jedné ruky zkrvavený nůž a druhou uchopil kůl. A v okamžiku, kdy jsem si uvědomil jeho úmysly, tak ho vytáhl. Harald se hned začal vzpínat proti svým poutům, ale už při jeho prvním pohybu si Alfréd nařízl zápěstí. Krev postříkala celý Haraldův krk, když mu Alfréd přitiskl zápěstí k ústům. Nyní Harald ztichl a na Alfrédově tváři se objevil necudný výraz smyslnosti.

Haraldova další reakce však byla podivná. Zdálo by přirozené, aby když už ne přímo vděčně, tak přesto přijal nabízenou potravu, ale on zpočátku začal plivat všechnu krev na podlahu a snažil se odtáhnout. Ale jeho nechutenství po viditelném vnitřním boji brzy odeznělo a on začal hltavě sát z Alfrédovy tepny. Připomnělo mi to scénu dítěte u matčina prsu, přesně takový výraz vytržení a uspokojení teď sídlil v Haraldově tváři. Tvořil velmi zřetelný kontrast s Alfrédovým obličejem plným žádosti a vzrušení. Vypadalo to, že i on je teď v zajetí silných emocí a já se opět musel ptát, jestli to, co hledá, je skutečně zpověď a odpuštění před zrakem božím.

Po chvíli se osvobodil a se skoro hadím jazykem olízl stále krvácející zápěstí a potom Haralda opět uvěznil do strnulosti kůlem. Následky této Haraldovy bezbožné večeře se okamžitě projevily na ranách, které před tím vytvořil na chlapcově těle Alfrédův nůž. Než jsem stačil uvěřit svým očím, se do teď zející krvavá trhlina zahojila a zbyla po ní sotva jizva. Po několika minutách nezbyla ani ta. Ale abychom mohli sledovat rychlost regenerace, ve zbytku noci stačil Alfréd, pro mé poučení a svou zábavu, vytvořit daleko horší a vážnější zranění. Některé rány zůstaly zřetelné až tři dny a vyžádaly si samozřejmě několik dalších doušků z Alfrédova zápěstí.

Před úsvitem Alfréd odešel a já ulehl k neklidnému spánku. Mé sny byly plné padlých andělů s Haraldovou tváří. Probudil jsem se pozdě odpoledne a šel jsem se projít. Vrátil jsem se až když slunce v barvě krvavých slin na chlapcových rtech zapadlo za stromy. Zdá se, že červená barva už navždy bude vyvolávat jen tyto obrazy. Ale to jsem si tehdy ještě plně nepřipouštěl a když se hodinu po západu slunce vrátil i Alfréd, pokračovali jsme v naší děsivé práci.

Ach, kéž bych mu nikdy nedovolil vstoupit do svého domu, kéž bych tehdy zatvrdil své srdce vůči jeho žádostem! To dítě, jehož bratry jsem provázel při prvních krocích křesťanskou vírou když jsem je učíval katechismus, se stalo mým průvodcem po cestách Kainitů. Zasvěcoval mne do tajemství upírského těla, a jak to činil, stával jsem se stále více bytostí žijící od soumraku do úsvitu. Jako on.

Jednu noc se rozhodl demonstrovat zvláštní hlubinu kainitské duše, něco co barbarští germáni nazývají Rötschreck. Pomalu jsme přibližovali zapálenou pochodeň až jeho tváři a čekali na záchvat strachu. Pečlivě jsem věnoval pozornost vzdálenosti, které provokuje takovou reakci; tyto poznámky najdete přiložené u tohoto listu. Hrůza se v Haraldových očích rychle změnila na šílenství a potom ještě na něco jiného, co nedokážu pojmenovat, ale co bylo vskutku strašlivé.

Alfréd mi později vysvětlil, že v Kaintské přirozenosti je něco, co nazval Bestií. Čemuž jsem rozuměl tak, že všichni mají svého osobního ďábla, který je stále s nimi a nutí je, aby byli ještě hříšnější než jsou. Ale Alfréd mi řekl, že Bestie je zvíře, které žije v i každém člověku. Jen Kainitská povaha Bestii dovoluje, aby se projevovala silněji a zuřivěji, než u kteréhokoliv jiného tvora. A tak dalších několik noci byla zkoumána Haraldova Besteie, abychom zjistili co ji přiměje povstat a co ji ukolébá. Nevyhnutelně mi to přípomínalo ty kruté vesnické podívané, při kterých se poštvou psi na uvázaného mědveda a lidé kolem jsou vzrušeni z každého záchvěvu vzteku a zuřivosti, které nebohé zvíře projeví. Ale i tomu zvířeti je poskytnuta větší důstojnost, než bylo umožněno Haraldovi.

Bylo zřejmé, že Harald stále potřebuje novou krev a Alfréd byl vždy až velmi ochotný mu ji dát. Když mu dával pít po druhé, začal se Harald opět vzpouzet. Snad nacházel v té krvi ještě větší zlo, než mu způsobovala zranění, která mu jeho dárce uděloval se stejnou pozorností. Ale po třetím přijímání se jeho chování prudce změnilo a z jeho pohledu počala vycházet až nábožná úcta, kdykoliv se jen podíval na svého mučitele.

V mém případě však stále zachovával starou ne nezaslouženou nenávist.

Zjistili jsme mnoho věci. Kolik nocí Harald vydrží bez přísunu krve a jaké následky lze při hladovění očekávat, zda odstranění některých orgánů ovlivní chod Haraldova těla a za jak dlouho se úplně regenerují odseknuté prsty, dlaně a nakonec i údy. Pane můj odpusť nám všechna ta muka, jichž jsme se ve jménu poznání dopouštěli, abych mohl odhalit Církvi pravdu o nezjevných věcech týkajících se těchto tvorů.

Ale mé svědomí, dlouho ztuhlé a potlačované, se stávalo stále neklidnějším, stejně tak jako můj spánek. Když uplynula horečka z děsivých nálezů, pocítil jsem znova obavy o Haraldovu duši a nejen o jeho. Začal jsem zakrývat okna těžkými závěsy a pustil se do nového zkoumání: sám jsem odstraňoval kůl z Haraldova srdce, probouzel ho a uprostřed dne jsem se s ním rozmlouval.

Přísaha krve



Byl jako opilý, jak se dalo očekávat u démona, který byl probuzen uprostřed dne. Skoro hmatatelně mne nenáviděl a proklel mne snad ve všech jazycích, které se za ta tři století naučil. Snažil se vzpínat ve svých poutech, ale trhal sebou unaveně, jako muž, který vypil příliš mnoho vína. Stejně jsem byl nakonec donucen pohrozit mu slunečním světlem a on, sice stále plny vzdoru, přestal.

Ale to co jsem chtěl, spočívalo v něčem jiném. Přál jsem jsi, abych slyšel z jeho úst stejná slova, jako jsem slyšel od Alfréda, aby mi potvrdil, že můj první Kainitský kajícník mluvil pravdu. A tak jsem mu lichotil a přemlouval ho a obstaral jsem pro něj několik malých tvorů, aby z nich mohl pít. Nakonec mi zdráhavě poděkoval a začal se tvářit trochu méně nepřátelsky, dokud jsem se nezmínil, že jsem dříve upustil od takové potravy, protože mi Alfréd řekl, že ho to nezasytí. Od toho okamžiku se už ani nedotkl jídla, které jsem mu přinášel.

Toto tajemství trvalo po mnoho dní. Během noci jsem vedl Alfrédovy ruce, nebo jsem si to alespoň myslel, a ve dne jsem se pokoušel přiblížit Haraldově duši a hledal jeho spásu. Jako bych se rozdělil do dvou mužů, jednoho pro čas dne a druhého pro noc. A stejně Harald stále miloval Alfréda, svého mučitele, a stejně mne stále nenáviděl.

Jednoho pochmurného květnového rána jsem na to přišel. Nevím, co se stalo, že jsem ztratil poslední zbytky soucitu a začal jsem mu hrozit, že ho zbavím všeho šatstva, které by ho jen náznakem mohlo chránit před sluncem a vystavím jeho nahé, ve dne tak křehké tělo, paprskům světla a sotva mu dám šanci na něco víc, než na poslední zpověď. Po chvíli se vzdal a řekl mi o příčině jeho neochabující lásky k mému hroznému Alfrédovi.

Zdá se, že v krvi, která koluje v žilách všech Kainitů, spočívá jakási ďábelská magická síla. Po třikráte jí ochutnáš, a tvá vášeň je nezlomitelně připoutána k tomu, jehož krev jsi pil. Ghůlové, nebo mocní vampýři, všichni jsou stejně citlivý a zranitelní vůči této Přísaze krve, jak se jí říká, i když zvát jí přísahou je výsměchem těm, kteří jsou spoutáni okovy schopné vzdorovat snad čemukoliv, kromě našeho Pána. A tak ty činy, které se jevily jako křídla soucitu třepetající v Alfrédově zápasící duši, nebyly ničím jiným, než záměrným kalkulem, jak získat nezničitelnou moc nad jinou bytostí.

V té chvíli se z mých očí začaly řinout slzy. Vše mi na jednou bylo odhaleno. Alfrédovy falešná gesta kajícnosti byly jen pouhá návnada držená přede mnou, jako bych byl starý tažný kůň, který potřebuje udat kýžený směr, aby se dostal, tam kde si ho jeho pán přeje mít. Od té chvíle, kdy jsem poprvé po letech spatřil Alfrédovu tvář, jsem byl jistě manipulován směrem k okamžiku, kdy mu bude patřit Haraldova naprostá oddanost. Skrze lásku posílenou a spoutanou tou Krvavou Přísahou, by Alfréd získal služebníka mocnějšího, než byl o sám, jehož loajalita by byla nezpochybnitelná. A nakonec jsem to byl já, kdo nesl celou zodpovědnost.

Dospěl jsem k přesvědčení, že to musí skončit. Nabídl jsem Haraldovi poslední rozhřešení a když odmítl, zabil jsem ho. Po hodině, od chvíle kdy jsem mu oddělil hlavu rýčem, zbyl u okna jen šedý špinavý zaprášený stůl s malou hromádkou popela, jak kdyby si někdo rozdělal malý ohníček přesně uprostřed a pečlivě nechal shořet vše, co jej živilo. Jedno monstrum bylo zničeno, někde venku spalo další. Zcela bez ohledu na vlastní bezpečnost jsem se rozhodl, že tuto noc chytím Alfréda, hned jak vejde v můj dům, a silou mé víry jednou pro vždy odstraním tuto zhoubu z povrchu země. A sám potom půjdu poutí do Canterbury, nebo snad možná opět do Svaté země, abych zbytek svých dní strávil v práci pro potřebné a v pokání. Mou nadějí, ke které jsem se upnul, se stala zvěst, že Saladin ještě stále umožňuje navštívit Jeruzalém i křesťanským poutníkům.

O Konci



Myslím, že to byl dobrý plán. Kdybych byl tím člověkem, kterým jsem býval, když jsem začal snít tuto noční můru, spatřil bych východ slunce s klidným srdcem plným ještě větší víry. Ale bohužel již takovým nejsem. Když Alfréd tu noc vstoupil do mého příbytku, beze slova jsem sevřel jeho obličej v naději, že plameny zachvátí jeho tvář a jas těch rudých očí navždy pohasne.

Nestalo se nic. Jemně vzal mé ruce do svých a se smíchem je nechal klesnout. Řekl mi, že jsme prohráli oba; já jsem zničil jeho cenného otroka, ale on zničil mne. Má víra byla pryč a já věděl, že mluví pravdu. A tak jsme tam stáli, Kainita a kněz bez víry, v temnotě noci v chatě vystlané prachem dítěte, jež bylo mrtvé už tři sta let.

Myslel jsem, že jakmile se má víra ukázala prázdnou, tak se mne Alfréd pokusí zahubit. Místo toho se usmál svým vlčím způsobem a zeptal se, jestli jsem stále jeho zpovědník. Odevzdaně jsem přisvědčil. Co záleželo na zpovědi k někomu, kdo již nepatřil mezi duchovenstvo? Mohla to být jen Boží vůle, ne má, co mohlo poskytnout tomuto stvoření rozhřešení. Tak jsem začal s obřadem a nalezl jsem útěchu ve známých slovech a frázích. Alfréd, snad stále pamětliv něčeho ze svého života, čekal dokud ho nepožádám, aby vyjmenoval své hříchy a počal se tak kát za svou bezbožnost.

Často jsem lhal, otče, byly poslední slova, která mi řekl. Ó Bože, jak já lhal…

Potom se smíchem zvedl a odešel do noci. A za ním, v špinavé zakrvácené místnosti, seděl zlomený kněz.

A tak jsem vzal pero a pergamen a pokusil se, co nejvěrněji, vylíčit mé zkušenosti v naději, že mé znalosti budou Matce Církvi a křesťanským králům Evropy k užitku při vyhlazení rasy Kainitů. Při Kříži, jestli oni všichni nesou příbuznost těla i ducha k Alfrédovi a Haraldovi, tak čím dříve bude poslední rozptýlen na prach, tím více šťastných lidí bude na zemi.

Co se mne týče, stále se nacházím ve svém domě a vymetám popel z Haraldova těla ven do větru. Nemohu se vrátit k tomu, co jsem činil, neboť vesničané mne označili za "Temného Kněze" a vyděšeně si vyprávějí o nekromancii a ďábelských paktech. Očekávám, že mne jedné noci vyvlečou na hranici a upálí. Pokud mne dříve nenajde někdo z Haraldova příbuzenstva. A Alfréd, ten mne stále z dálky sleduje. Jsou noci, kdy vídávám rudý svit jeho očí ve venkovní tmě a cítím, jak se němá zvěř pohybuje před mým dveřmi.

S tímto listem udělejte to nejlepší, co uznáte za vhodné, Monsignore. Celé Křesťanstvo může ležet ve vašich rukou.

Vale

Fr. Offa