Noc Kupaly

Noc Kupaly

Joseph Carriker, přeložil Harald

Hluboko v Zemi se pohnula Věc.

A nahoře na povrchu se zatím shromažďují tmavé postavy - některé z nich jeví zvířecí rysy, další jsou různě deformované, jiné mají zase podivně nepřirozený vzhled - netvoři. Jejich množství pomalu roste. Vzájemně si nedůvěřují, jsou to predátoři, kteří znají ostatní svého druhu. Buď sníš, nebo jsi sněden. Bez ohledu na vzájemné city se však sešli. Tuto noc, kdy je měsíc v novu a noc nejtemnější, odložili to, co je rozděluje, a sešli se zde.

Krok vpřed. Když se večer oblékal, byly jeho šaty čisté a nepoškozené, ale noční cesta trním a bahnem jim dala řádně zabrat. Ale i přesto se nese jako král. Protože on je princ, je princem těchto monster, která se tu dnes v noci shromáždila. Zvedá hlavu a přistupuje blíž ke kruhu. Pořádně si jej prohlíží. Uvnitř je hranice ze sedmi druhů dřeva, jak přikázali koldun jeho klanu. Obrazce v černé hlíně kolem ohně jsou také připraveny. Zvedá ruku, aby dal signál koldunovi stojícímu za ním. Chrastí uvnitř hranice začíná hořet. Rozhlédl se po shromážděných bytostech stínů a usmál se, když si všiml, jak ustoupily dál od ohně. On zůstal stát. On věděl, že toto není oheň, který čistí i zraňuje. On věděl, že toto je oheň Krve.

Plameny se hladově rozhořely. Gestem žádá pozornost a klid. Hovor utichá a pohledy všech se stáčejí k němu. V rozedraných šatech vypadá jako strašidelná a děsivá noční můra. V očích se mu odráží světlo ohně, rudé a hladové. Koldunové kolem něj začínají hlubokým hlasem zpívat zpěv v jednom z dávných jazyků; někteří z přítomných se k nim přidávají, ti, kteří zde nejsou poprvé. I když sami nedokážou získat sílu ze svého hlasu, propůjčují alespoň svůj hlas koldunům. Moc, která z hlasů vyvěrá, přítomné uklidňuje. Zpěv sílí a spolu s ním i plameny ohně.

"Tisíce tisíců duší spí v této zemi. Jejich je čistota této země. Země je zdrojem naší síly, čerpáme z lesů a polí, čerpáme z luk a řek, čerpáme z krve zvířat i lidí. Jsme jedno se zemí."

"Ne vše, co je v zemi, je její součástí. V zemi pod námi se skrývá špinavý démon, odporné monstrum ohně a utrpení. Má i své jméno, to však nesmí být tuto noc vysloveno, nesmíme přivolat jeho pozornost. Hleďte! V plamenech ohně poskakuje jedno z jeho dětí. Kdo se mu postaví? Kdo bude bojovat s ohněm, aby vykořenil morovou nákazu, která sužuje naši zem?"

Než stačil na ukázat na svého vyvolence, obra s velikými drápy a tesáky trčícími ze znetvořených úst, protnul ticho jiný hlas.

"Já to budu!"

Prudce se otočil a zahleděl se na odvážlivce.

"Ty?" Jediné slovo, které vyjadřovalo všechno opovržení. "Ty se chceš postavit Jeho plamenům, cucáku?"

"Ano. Nebojím se plamenů Kupaly, ani jeho..."

"Hlupáku!" zaječela jedna z postav s tváří odporně deformovanou a tělem pokrytým ochrannými symboly. "Nesmíš vyslovit Jeho jméno, ne dnes v noci! Posiluje ho to!"

"Jsem Lugoj z klanu Tzimisce," odpověděl, jako by ho jeho jméno chránilo proti Jeho zlu.

"Jsi hlupák, imbecil a blázen. Zná tvé jméno a to mu nad tebou dává trojnásobnou sílu," ozval se mistr koldun, starý muž s bílými vlasy a vousy a tváří pokrytou černými čarami, které jej měly chránit proti zlým duchům, kteří by se jej snažili napadnout. "Modli se za svou duši, ó mladíku, a nech své Starší konat dílo!"

"Ne!" zaječel mladík. "Já vyženu démona! Já se s ním utkám! Já jej přinutím, aby se pokořil!"

Oči všech se stáčejí pryč od něj, zpět k ohni, ke Staršímu, jenž řídí rituál. Jeho pohled, modrý jako zimní ráno, zatím provrtává odvážného hlupáka, který stojí před ním se zatnutými pěstmi a vážným výrazem ve tváři.

"Dobře. Vložíme svůj osud do tvých rukou, mladíku." Rychle zvedá ruku připomínající spíše pařát, aby zabránil námitkám od ostatních monster shromážděných kolem ohně. "Tradice hovoří zcela jasně - vyžádal si právo bojovat s Ním uvnitř Ohně. A my mu jeho právo nesmíme upřít!"

Mladík se usmál a zaujal místo Bojovníka po pravici mluvčího.

Rozhněvané hlasy utichají v okamžiku, kdy mistr koldun přináší kotel. Začíná opět zpívat. Zahnutým ostřím se řeže do ruky a jeho vitae pomalu stéká do zašlé stříbrné nádoby. Podává nůž i nádobu své sousedce po levici, divožence, na které je doposud patrné rozčílení. Každá z bytostí opakuje krátký rituál, nádoba i nůž se pomalu posouvají po kruhu, směrem opačným než kráčí slunce po obloze. Nakonec dvojice předmětů došla až k mladému Bojovníkovi, který na ně hledí s mírnými rozpaky. Starší se usmívá a, když i on se řízl do ruky, odebírá mu nůž. Kouká se do lačných očí mladíka jménem Lugoj, jehož krev pomalu vytéká z rány na zápěstí do nádoby téměř po okraj naplněné rudočernou vitae shromážděnou od monster země.

"Dáváme to, co je nám nejcennější, abychom předali svoji sílu našemu Bojovníkovi. Vezmi dar, ať tě posílí při ochraně země."

Zpěv koldunů ještě víc sílí, jak mladík přikládá kotel k ústům a plnými doušky lačně pije, vychutnávaje každou kapku opojné tekutiny. Pak náhle spouští nádobu od úst, že mu téměř upadla a zavrávorá. Znovu pohlédne dovnitř nádoby a pak vrhá vyčítavý pohled na Staršího. Téměř padá, ale mistr koldun jej zachytává a bere mu z rukou kotel, který je tuto noc starší než Bojovník, který z něj čerpá sílu. Vůdce shromáždění se k němu naklání a šeptá:

"V nádobě byla esence hub a rostlin, díky které budeš schopen spatřit odporného démona. Skrývá se v samotné podstatě země, v úrodné půdě, v cárech mlhy, v odrazu měsíčních paprsků na vodní hladině či v praskání ohně. Koukej se do plamenů, Bojovníku, a bojuj za zdraví naší země." Starší chytil mladíka za mastné a rozcuchané vlasy a přinutil jej hledět do plamenů.

Hlasitý zpěv pokračuje i nadále. Plameny hořící hranice mladíka čím dál více fascinují. Hořící, přeskakující a praskající plameny k němu hovoří, potichu šeptají. Oči se mu rozšiřují a hned poté stahují do dvou drobných teček, jak si všímá, že se v plamenech zhmotňuje jakýsi tvar. Malá koule barvy mědi třpytící se v plamenech se náhle otvírá jako klíčící semeno. A pak se objevuje květ s jasně červenými a oranžovými listy. Blizna má bílou barvu tavícího se kovu.

"Ohňová květina..." vzpamatoval se mladík. Obraz se rozostřuje. Krvavé slzy se mu na tváři mísí s rudými krůpějemi potu, který mu vyrazil na tváři. Nejistým krokem učinil krok směrem k ohni a pak další. Nával žáru jej téměř poráží. Obraz se znovu rozostřuje a pak je náhle zcela zřetelný.

Někdo... nějaká bytost je uvnitř té květiny. V její tváři vidí tváře všech smrtelníků, jejichž krev kdy pozřel, vidí tváře všech zvířat, která pojedl ještě jako člověk. Je to bytost utrpení a krve a ta bytost je nyní ohňovou květinou. Jeho tělo se začíná napínat a ústa se mění v tlamu plnou ostrých zubů. Zatíná pěsti a jeho křik se rozléhá mezi horami Transylvánie. Křik se mění v řev, jak se jeho tělo protahuje a hubne, šlachy se napínají a zase povolují, kosti se protahují, lámají a zase srůstají, aby mohly zaujmout zcela jinou polohu než dřív. Doširoka roztahuje ruce, jako by chtěl oheň obejmout místo toho, aby s ním bojoval. Mladíkovo tělo roste, mění se a praská.

"Ovládá zulo," šeptá mistr koldun vedoucímu rituálu, "Třeba má přece jenom šanci."

Monstrum, ve které se mladík změnil, se s mohutným řevem vrhá do plamenů. Zpočátku protínají nestvůrné ostnaté pařáty Bojovníka pouze plameny a pach pálícího se masa se vznáší po celé pasece jako kadidlo. Náhle, jako by sám svět vykřikl, ozývá se bolestivý jekot, pak druhý a ještě do třetice, jak drápy mladého Bojovníka nalezly svůj cíl. Plameny se zvedly, jak se démon za hrůzného řevu svíjí v agónii a tluče bezhlavě kolem sebe. Pak náhle rozžhavený spár zasahuje monstrózního bojovníka a démon otevírá svůj bezedný chřtán a vyplivuje doběla rozžhavenou hmotu, která byla bliznou květiny, do jejíž podoby jej rituál uvěznil. Démon vyráží vpřed. Napůl kousnutím a napůl polibkem sžíhá impozantní černou postavu zulu, jejíž podobu Bojovník přijal.

Tzimisce ječí a padá k zemi. Vypadává přitom z plamenů. Leží bez hnutí, napůl uvnitř, napůl vně kruhu, ve kterém rituál probíhá. Černá sežehlá kůže se mu odlupuje z těla, černá spálená krev stéká na posvátné kameny. Z kruhu se ozvalo ještě poslední zasyčení plamenů, když démon uprchl ze zajetí rituálu.

První se má k odchodu skupina zvířecích postav. Lehce ustrašeným pohledem se ještě rozhlédla kolem a pak se rozchází do nitra temných lesů, kde se již nikdy nebudou cítit tak bezpečně, jako doposud. Vzápětí odchází i postavy deformované a pokroucené, mizí mezi stromy do hloubi horských jeskyní, které jsou jejich domovem. Zůstávají pouze Tzimisce a postupně odcházejí, jeden po druhém, i oni. Šeptají si přitom pro sebe slova o zlém znamení a budoucí hrozbě.

Nakonec jenom tři postavy zůstávají na mýtině plné dýmu ze spáleného masa a krve, z oběti, kterou měl Bojovník přinést pro budoucí klid. Zulu Bojovníka, zbídačeného mladíka jménem Lugoj, zvedá hlavu a hledí na dvě zbývající postavy, které zde zůstaly - na prince a mistra koldunů.

"Slyš. Zklamal jsi. Kvůli tvé neschopnosti získal tuto noc démon a jeho služebníci novou sílu a moc. Za celá staletí je to poprvé, kdy Bojovník prohrál. Kdybych si myslel, že to pomůže, dokončím práci, kterou démon začal. Chci abys věděl, že jsi to ty, kvůli komu začalo znesvěcení naší země. Snad se jiným Bojovníkům v budoucnu podaří napravit to, co jsi nyní zkazil, ale bude to těžký boj. A to vše kvůli tvé namyšlenosti, Lugoji. Doufám, že si z toho odneseš ponaučení. Obávám se ale, že ne. Dmitriji, jestli můžeš, podej mu sílu země, ať se uzdraví."

"Radu! Nebudu mrhat svým uměním na někoho takového, jako je on! Odmítám!"

"Neodmítej, Dmitriji. Bojovník si zaslouží alespoň základní pohostinnost, i když prohrál. Odpočinek, vyléčení a potravu.

"Zítra najdeš na tomto místě stádo zvěře, Lugoji. Doporučuji ti, aby ses pořádně nasytil. Věz, že to je jediná pohostinnost, kterou ode mne můžeš čekat. A také věz, že pokud kdy přijdeš na mé panství, poskytnu ti příbytek mezi svými psy - jako krmení."

Rozmáchlým gestem a viditelným vypětím vůle vyvolává mistr koldum ze země černou hlínu, ve které je největší síla. Vystupuje na povrch a obepíná tělo zmrzačeného zula. Z jeho úst vychází dlouhý drsný hrdelní sten, jak jej obepíná léčivá a sílu předávající země. Za pár okamžiků označuje jenom černý pahorek místo, kde odpočívá poražený Bojovník Lugoj.

Dva staří Tzimisce, ruku v ruce, scházejí z vrcholku hory, nechávajíce za sebou tuto noc i prohru, kterou utrpěli.

"Kam půjdeš, Dmitriji?"

"Nevím. Nejspíš pryč z Transylvánie. Jorak a jeho Transformisté dali jasně najevo, co si myslí o koldunech, Radu. Víš, že počet těch, kteří kolduny odmítají, povážlivě narostl a nemohu se zde již cítit bezpečně. Jsi jedním z mála, komu ještě věřím."

"Nejsem si jist, že přesně rozumím tomu, co Transformisté chtějí, bratře. Nejsem vzdělanec a neměl jsem čas, nebo možná vůli, studovat Staré Cesty jako ty a tvůj Otec. A pak... Některé věci je lepší nevědět, Dmitriji."

"Vždyť už se známe dlouho, Radu. Tohle jsem se už naučil. Byl jsi můj učitel v mnoha věcech. A pamatuji si, jak jsi říkal..." Hlas starého muže se vytratil, jak se oddal vzpomínkám. Oba zhlédli, když se před nimi na cestě do Bystřice objevilo podivné stvoření. Podle tvaru a zápachu oba poznali Mitru, Radova služebníka.

"Odcházím, Radu. V budoucích letech se určitě zase setkáme a popovídáme si." Políbili se vzájemně na rty jako dva bratři a pak sešel starý muž z cesty směrem, kde na něj čeká párek sov. Vzhlíží směrem k nebi a cítí tanec vlahého větru na tváři a pak se spojuje s větrem a nechává se jím unášet. Sovy vzlétají a nechávají se nadnášet proudy větru, se kterými se Dmitrij spojil. Radu přikládá dva prsty ke rtům a pak jimi mává směrem po větru.

"Tak pojď, Mitru. Musíš mi vyprávět, jak jste si vedli v Tihutském sedle... "

 


Povídka byla přejata ze serveru www.nocturnis.net.