Nina

Nina

Smrq

Cigaretový kouř vykresloval podivně se kroutící obrazce v kuželu světla malé lampičky visící pod stropem. Po celé místnosti bylo diskrétní šero, kterým se nesla tklivá píseň z páru reproduktorů na barovém pultě. Bylo již chvíli po půlnoci. V malém podniku sedělo u několika stolků jen pár zákazníků. Nikdo nemluvil nahlas, nechtěje rušit poklidnou atmosféru. Barman ospale utíral umyté sklenice od vína a lidem v podniku nevěnoval nejmenší pozornost.

Nevšímal si ani rozhovoru nově příchozí dvojice sedící u baru. Chlapík něco po třicítce oděný do pomuchlaného obleku. Nejspíš v něm chodil již několik dnů. Brada porostlá strništěm. Soustředěně míchal svou černou kávu, od které zvedal unavený, ale nervózní pohled na svou společnici.

Tou byla mladá dívka. Čert ví, jestli byla plnoletá. Mohla mít tak sedmnáct, osmnáct. Krásná bledá černovláska. Svému společníkovi něco pomalu vyprávěla. Namotávala při tom na prst neposlušnou loknu trčící nad jejím uchem z na všechny strany naježeného, kratšího účesu. Když si nehrála s vlasy, tahala se za úzká ramínka svých tmavě rudých šatů, trošičku tak odkrývajíc plné poprsí. Spodní prádlo na sobě zjevně neměla, pod šaty se aspoň žádné nerýsovalo.

Promlouvala s mužem šeptem a jakoby bez zájmu. Tvářila se naprosto lhostejně, upřeně sledujíc sklenku objednané limonády, které se ani nedotkla. Její posluchač ji jen málokdy přerušil krátkou otázkou. Pak se dívka mezi řečí odmlčela. Nastala kratičká pauza.

"Nedáte si?" vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Ani se po něm neohlédla. Dál zírala do své sklenky, bradu podepřenou rukou.

"A nebude vám vadit, když si zapálím?"

Sotva znatelně zavrtěla hlavou.

Strážmistr Nový si zapálil a usrkl své kávy. Potřeboval trochu probrat. K místu činu ho zavolali zrovna, když se chystal ulehnout. Šlo o mrtvolu na nábřeží. Vlastně ve výpusti kanálu na nábřeží, kousek od tohoto baru. Našel ji tam náhodou jeden starý strejda, co venčil psa. Zvíře se mu zaběhlo a zuřivě tam na něco ve tmě štěkalo. Chlapík pak zavolal na policii.

Asi za dvě hodiny už byl na místě strážmistr. Brzy si všiml dívenky co na něj koukala mezi několika čumily. Nechápal, čím ho tak upoutala. Zíralo tam dost lidí. Tahle ale jinak.

Něco jej nutilo, ať se s ní dá do řeči. Bylo to absurdní, ale oslovil ji. Naznačila, že znala oběť, kterou kousek od nich ohledával přivolaný soudní lékař. A teď tu s ní sedí v tomhle baru, aby ji vyslechl. Byl to její nápad. Nechtěla mluvit před lidmi. Souhlasil s ní.

Působila zvláštním dojmem. Jakoby neustále duchem mimo. Jakoby přemýšlela o jiných věcech, než o kterých mluvila. A jakoby... no ano, jakoby nebyla chvílemi při smyslech. "Takže... Nina, správně!?" Ani se nehnula. "...toho tuláka, hmm - Pepého - toho jsi pořádně neznala, že?"

Na tváři ji to vykreslilo podivný úsměv: "Ne?."

"No, a co jsi tedy viděla? Co o něm víš? Co víš o tom, že ležel mrtvý v tom kanále?" podíval se po ní. Usrkl kávy a potáhl z cigarety. Dívka zase nic. Štvalo ho to. Uvažoval chvilku, jestli není zfetovaná. Pak ji poklepal na ledově studené rameno a optal se. "Posloucháš mě vůbec?"

Snad poprvé se na něj podívala: "Poslouchám strážmistře." Usmála se na něj: "Jen přemýšlím, kde začít."

Otočila zase hlavu pozorujíc proti sobě urovnané láhve s alkoholem v policích baru. Na chviličku se zase odmlčela a pak začala potichu vyprávět. Slovo po slově lepila dohromady ten podivný příběh plný bizarností.

"Včera po setmění jsem vyrazila do ulic. Chodím ven jenom za tmy. Slunce se bojím," otřásla se. "Je naší zkázou, smrtí a bolestí... Ale měsíc mám ráda. Občas chápu všechny ty vlky, co na něj vyjí. Mám pak chuť vyběhnout na střechu nejvyššího domu ve městě a zpívat tam na něj společně se psy..."

***

...společně se psy. Zpívají tak krásně. Na měsíc. Na krásný měsíc. Zářívá bledě, krvavě, studeně i vesele.

Ale nikdy to neudělám. Je to jen kratičká myšlenka, co proletí hlavou jako blesk noční oblohou. Někteří z nás by to asi udělali, ale já ne. Jsem dcera myšlenek, a ne lesa. To mí vzdálení bratři a sestry vysedávají rádi pod větvemi stromů a čichají vůni listí. Já miluji lidi. Jsou si tak podobní a v každém jde zažít jiné dobrodružství. Jejich mysli jsou tak nádherně komplikované. A čím je složitější a odlišnější od ostatních, tím je ta hra kouzelnější.

Jeden z těch úžasně krásných byl Pepé. Lidští doktoři pro něj našli nějakou podivnou diagnózu. Byl dlouho v ústavu pro duševně choré. Pak ho propustili a on skončil na ulici. Potkávala jsem ho již dlouho. A čítala v něm nádherné pohádky. Rozhovor s ním byl vždy jako extáze rozkoše. Jeho rozum byl plný klikatých cestiček, po kterých neznal cestu snad ani jejich majitel. Ještě nikdy jsem nedošla dál než na okraj písní propletené balady skryté za bolestí věků.

I včera jsem jej chtěla potkat na větru slov nějakého kouzelného příběhu. Šla jsem do parku. Šlo jej najít pod šustícím listím v teplé letní noci. Tak jako hodně jemu podobných.

Vyvrhelové na okraji společnosti. Aspoň se tak tváří a jsou tak chápáni. Ale já přišla na to, čím skutečně jsou.

Není důležitějších existencí v lidské společenstvu. To oni jsou páteří a duší všech. V nich je skryta síla, co pohání ty úspěšné. Oni jsou utajení vůdci lidstva. Oni mají moc otočit pákou kormidlující svět.

A já jediná na to přišla. Četla jsem to v jejich duších. Pepého a jemu podobných. Nemohou to přede mnou skrýt.
Malá, špinavá lampa osvětlující kousek parku byla útočištěm nočních můr. Žijí v noci; jako já. Ale umí létat. Jejich svět je pár keřů a stromů stojících na koberci ze stébel trávy. Vše pod mdlým, bledým světlem lampy. Vše včetně lavičky natřené škaredou oprýskanou hnědou barvou.

Lavička, vysoký kaštan, keř a... nohy

"Ahoj Pepé." Zpod keře vyčuhující nohy se po mém pozdravu pohnuly.

"To jsi ty, Nino?" Ukázala se i hlava. Strhaná tvář, zakrytá nánosem špíny, lemovaná mastnými vlasy a vousy. Vypadala vystrašeně. Vlastně: Pepé vypadal vystrašeně. Ale jen na chvíli. Jen co uplynul malý kousek noci, rozjasnila se mu tvář širokým (ale přece jen bolestným) úsměvem ozdobeným zažloutlými zuby jako šňůrou jantarových korálků. Co na tom, že jich bylo pár poztrácených.

"Dobře, že to ty jsi. Víš? Já ani jiní chlapi a jiný ženský teď nejsme na světle. Víš?!" Musela jsem se zatvářit... no, nechápavě, protože okamžitě pokračoval a vysvětloval: "Nebezpečný chodit je teď, víš.? Móc chlapů a ženských ztratilo se. V parku; tady. Víš? Není ukazovat se dobrý. Ne, ne. Není to vůbec dobrý. Za keřem bezpečno. Víš? Honí nás, Nino. Honí. Víš?"

Hrozně drmolil. Mluvil moc rychle. Nestihla jsem projít jeho roztěkanýma očima, bránou do duše. Určitě to udělal schválně. Schoval se přede mnou, abych nic nepřečetla. Asi něco tuší! Tuší, že v něm čtu! Možná i tuší, kdo jsem! Že by? Ale to přece nemůže. Není nikdo, kdo by o mně věděl. Ne tady pod stromy. Ne v parku. Ne Pepé.

Nemůže nic vědět!

Začalo mne zajímat, co se mi to snažil říct. "No tak, Pepé, uklidni se. Podívej se na mě! a řekni mi pomaličku a srozumitelně, co se děje."

Bylo dost zbytečné, chtít po tom chudákovi, aby mi řekl něco (cokoliv) srozumitelně. Tak Pepé nemyslí, nemluví a ani nejedná. Ale podíval se na mě. Na chviličku se jeho oči ukotvili v mých a já mu začala rozumět. Kličkovala jsem jeho myšlenkami a hledala ty, o které jsem měla zájem. Naštěstí plavaly hned na povrchu. Byly jasné, ostré, děsivé.

Vše co jsem nepřečetla, doplnil tulák svou řečí.

"...fakt hodně ženských. I chlapů. Víš? Moc se nevrátilo, ztratilo. Ráno byli a večer ne! Víš?."

Opravdu se asi někdo ztratil. Kdo to byl, poznat nešlo. Ale byli Pepému blízcí.

"...v kvádrech. Určitě to byla saka a kalhoty a obleky a tak. Určitě moc drahé. Několik maníků; moc drahé mají obleky. Jojo, jo měli. víš?"

Měl z nich strach, chudáček. Cítila jsem, jak mu tepe krev v žilách na spánku. Bylo to víc než jen obyčejný strach. Takový za život moc lidí nepozná. Byla to hrůza. Hrůza, že by mu někdo mohl vzít jeho (pro jiné) bezcenný život.

Mohli by mu jej vzít. Ti v oblecích. Lidé v oblecích znamenají vždy problémy. A on se jich bál.

"...a Máňa povídala, že ňáké orgány. Určitě orgány. Berou, víš? Jo, chytnou člověka a vezmou mu játro nebo střevo nebo mozek nebo co já vím. A tak. Víš.

Proto se schovává. Teda jako já. Se schovává. Víš?!

Pst!"

Oba jsme ztichli. Začala jsem poslouchat. Ale kromě nás dvou v okolí určitě nikdo nebyl. Pepé se ale už zas opatrně šoural do keře. Koukl na mě omluvně a zašeptal: "Raději do úkrytu, víš? I ty Nino, do úkrytu. Zalez. Teda, schovej se. Víš?!"

Kdepak. Ten večer v něm byla jen ta hrůza. Přikryla vše, jako kouzelný plášť. Na chviličku mi zase vlezlo do mysli, že je Pepé moc dobrý. Ví o mě a umí se přede mnou ukrýt. Ukáže mi jen to, co chce, abych viděla. A pak toho zneužije. Ale rychle jsem to vyhnala z hlavy. Vím přece dobře, že nikdo z těch tuláků tohle neumí.

Prostě se jen bál. A jak říkal, byl toho nejspíše plný celý park. I vítr ve větvích stromů se opíral do lístků opatrněji a s bázní. Vzduch se rozvlnil obavami. Najednou jsem se divila, že jsem to necítila i dříve. Nedávala jsem pozor. Určitě to je tím. Příště budu opatrnější. Nebo mě to nebezpečí spolkne jako nenasytné dítě sladký koláček.

Přemýšlela jsem o setkání s tím podivínem Pepém. V hlavě mi probíhal celý ten rozhovor znovu a znovu. Pomalu jsem se procházela sama parkem. Nešlo slyšet nic kromě šumění stromů. A pak ještě...

Pes! Znenadání začal nějaký obrovský, strašlivý, slintající hafan skákat a hlasitě štěkat pár kroků ode mne.

Jdi pryč! Jdi pryč! Ďábelské stvoření... Pes?!

Ano - Pes!

Strach vystřídalo překvapení. A pak vztek.

'Zmiz, prašivé zvíře. Kliď se odsud, nebo...'

Ani jej nenapadlo, aby poslechl. Nezahnala jsem jej, neuklidnila. Nemám tu moc. Ale mám jiné...

Pes je stále agresivní. Pořád štěká, vrčí. Z tlamy mu odkapávají husté chuchvalce slin a pěny. Zmítá se na řetězu svého pána jako papírový čínský drak ve vichru. A na konci provázku jsou... Ne, to nejsou děti. Tři muži, oblečení v pláštích do deště. Pod nimi saka, košile, kravaty. Podivně se šklebí. Usmívají. V očích odhodlané výrazy. V pohledech se skrývá spokojenost a nadšené očekávání. Po zádech mi přeběhlo mrazení. Je důvod být vystrašená? Zuřivost mě zvolna opouští, vystřídána úzkostí. A strachem. Opět mě navštívil. Během krátké chvilky podruhé. Snažím se jej ovládnout, skrýt, popřít. Ale moc to nejde. Snažím se aspoň usmívat.

"Nina? Nina Slowská?"

Úsměv na mé tváři prošel během okamžiku transformací do výrazu hrůzy.

"Ach ano," ušklíbl se ten v pozadí. "Je to ona. Náš péjsek má dobrý čich." Ohlédl se po té stále štěkající zrádné bestii. "Ať zmlkne!" zařval.

Pes jakoby rozuměl. Utišil se. Přestal i vrčet.

Není na co čekat. Musím něco udělat! Musím... Ne, nemám tu moc. Ale mám jiné...

Je třeba potlačit strach. V situacích jako je tato se dokážeš Nino zmobilizovat. Chce to jen vůli. Snaž se, snaž se... Překonej strach...

***

"A co bylo dál?"

Dívka popleteně zvedla hlavu. Mlčky zírala na strážníka. Až po chvilce zašeptala: "A co dál?"

"No co se stalo? Co to bylo za chlapy?" Muž byl již stoprocentně probraný. Utahaný, ale čilý. A zmatený. Ta holka přestala uprostřed věty a teď se tváří, jako bych ji probudil ze sna, pomyslel si. Není zfetovaná? Nebo cvok? Vypadá spíš na to druhé!

Opřela se o opěrátko na kterém byla ležérně přehozená její kožená bunda: "Zahnala jsem je..."

"Ale jak?" optal se nevěřícně.

"Prostě zahnala," na chvilku se odmlčela. Houpala svou skleničkou, skloněnou hlavu, sledovala hladinu netknutého pití. Poté z pod řas nahlédla na strážmistra, který ji zaujatě sledoval: "Nenudím vás?"

"Pche," zakroutil nevěřícně hlavou. Opřel se o barový pult a promnul si ospale oči podbarvené tmavými kruhy. Dlouze zívl, zakrývaje ústa dlaní. Seskočil ze stoličky a narovnal záda. "Dojdu si do auta pro diktafon. Tohle chci mít nahraný. Počkáte?" Otočil se na Ninu: "Bude to jen chvilka."

"Jo," usmála se na něj. "Počkám."

Když odešel rozhlédla se po baru. Seděla tam již úplně sama. I barman zmizel někde vzadu.

Okolí potemnělo. A bar se změnil. Ucítila listí, stromy, tmu a strach...

***

Napřímila se. Ovládla své nohy, ruce, hlavu a i hlas: "Co chcete? Co po mně chcete?"

"Roztřískat ti hubu, ty děvko!"

"Správně. Dostaneš po držce. Přetáhni ji tím klackem, Dlouháne."

Klackem? Ano, tam je. Nebezpečí. Je jako had, jako kladivo... "Nechte mě být. Nic jsem neudělala!"

"Že ne? A co to před chvilkou? Ty zmije..."

"Chcípneš!"

Všude ve vzduchu plavaly jejich myšlenky jako bublinky z bublifuku. A zrovna ta největší přiletěla k Nině a rozprskla se jí o čelo: ZABÍT!

A druhá: MRCHA! CHCÍPNE! přistála jí na rameni a celou tu dobu než praskla křičela své poselství do dívčina ucha.

A další a další. Spousta jindy malebných bublinek teď řičela nebezpečím. Ani se neodvažovala nahlédnout hlouběji do jejich myslí. Ty strašidelné, hrůzostrašné povídky, které tam dozajista jsou, by ji mohly omráčit.

Musí něco vymyslet! Teď. Má přece schopnosti...

Ano. Má schopnosti.

Zadívala se na ty tři. A oni zmlkli. Uviděli před sebou odpor a to je zmátlo. Nervózně se po sobě ohlédli, najednou nevědíce, co dál. Ale Nina věděla. Jejich myšlenky byly tolik odkryté, a tak, jak prve šel číst jejich vztek, stejně šla nyní poznat jejich nejistota.

Nina najednou pocítila velikost. Ne, ona byla velká! Musela vyrůst aspoň o dva metry. Shlížela na ně svrchu a oni se scvrkávali.

"Ano zlobila jsem," usmála se. A pak její rysy ztvrdly. Pohled se stal šíleným. Skrze rozevřené rty a semknuté zuby syčela slova vystřelovaná z její nenávisti: "Zlobila jsem a zase budu. Ale napřed budu šířit děs. Je nutné potrestat otravné děti, zakázat jim jejich nejoblíbenější pohádky! A pak již nebudou nikdy nic říkat! Ani Nině, ani nikomu jinému!"

Teď to byli oni, kdo se bál. A jejich strach rostl. Nakonec nevydrželi to napětí. První utekl pes. Žádný bojový vlk, ale malý vořech. A pak se obrátili i ostatní. V jejich kakofonii hrůzy, kterou neudrželi před Ninou se změnili. Shodili svou masku mužů v oblecích. Najednou před ní utíkali tři tuláci. Špinaví, ubozí, slabí.

Popošla kousek dopředu nasávaje tu vůni adrenalinu, který po nich zůstal. Pod nohou ucítila něco tvrdého. Podívala se a...

Klacek. Ne had! Ne kladivo! KLACEK! Malá seschlá větev.

Začala se smát. Neudržela se na nohách a dosedla na zem. V šíleném smíchu přecházejícím ve frenetické výkřiky se válela ve vonícím navlhlém listí. Jako vlk...

***

...probral ji chlad,. rozhlédla se po okolí. Stála na malém parkovišti kousek od vchodu do baru. Uslyšela chraplavý zvuk. Otočila se a...

zděsila. Rychle popoběhla a sklonila se nad strážmistrem. Chytila klopy jeho pláště a zatřásla s ním. "Co je vám?"

Jenom zachrčel. Zjevně nemohl mluvit. Byl bledý, jakoby bez krve. Nemohoucně se pokoušel zvednout ruce. Třásl se.

"Já, já nevím co s vámi. Musíte do nemocnice," hlas ji selhal. Rozhlédla se po parkovišti a ulici. Nikde nikdo.

Najednou se rozhodla: "Počkejte, pomůžu vám. Odvezu vás do nemocnice!"

Otevřela zadní dveře a začala jej nakládat. Moc to nešlo, trvalo to dlouho. V hlavě slyšela jen jeho volání po životě. Mrazilo ji v zádech. Bylo to tak intenzívní. Tak hrubé. Chtěl žít, ale tělo nemělo sílu jej udržet.

Konečně jej naložila. Urychleně nasedla za volant. Z bundy vytáhla klíčky a nastartovala. Vjela do ulice. Mrkla do zpětného zrcátka. Natočila jej, aby viděla na strážmistra. Věděla co uvidí. Muž ležel vyvrácený na sedačce. Tvář bledou. Již se netřásl. Byl krásný. Poslední, co z něj vyšlo, byla nádherná myšlenka. Nebyla konkrétní, ale byla krásná. Nic podobného ještě Nina necítila. Hřálo ji z toho u srdce. Připitomněle se usmívala.

Něco ji tlačilo v kapse. Sáhla do ní.

Diktafon?! Musela jej strčit do bundy s klíči od auta.

Ještě jednou si prohlédla mrtvého muže a pak otočila zrcátkem tak, aby viděla na sebe. Zastavila a dlouze se prohlížela.

"Musela jsi to udělat. Měla jsi takový hlad! A jeho krev tolik voněla...

Teď máš zase sílu jít ven. Chytit ty tři tuláky. Asi tě viděli u Pepého. To víš, že to nebylo osobní. Prostě chtěli jen pomstít svého kamaráda. Ty proti nim přeci také nic nemáš. Netrestáš je. Jen se chráníš."