Atlantis

Zpět

Svět, ve kterém žijeme, je ohromnou a pestrou planetou zvěře, rostlin, pouští, plání, skal a oceánů. Stále ještě není celý prozkoumaný a vždy bude něco nového k objevení. Většina toho světa jsou však pustiny plné barbarů a bytostí, které se zcela vymykají zdravému rozumu. Je moudré do těchto končin nechodit, a je-li to absolutně nezbytné, pak se řádně připravit. Je však jedna oblast, která je ušetřena barbarství a přírodních katastrof, a stává se tak kolébkou civilizace a vývoje. Je jí kotlina známá jako Elysejské pláně a uprostřed nich se jako perla leskne centrum pokroku, vzdělanosti a civilizovanosti, město Atlantis. Pláně jsou úrodná, dobře zavodněná kotlina. Zemědělství zde vzkvétá a stejně tak dobytkářství a pastevectví. Není lepšího místa na světě, kde žít. Atlanťané však nejsou jediní, kdo si toto uvědomují.

Jak již bylo řečeno, Elysejské pláně jsou obklopené pustinami, které elysejští prostě nazývají Pustina, ve které  žijí barbaři - necivilizovaní a nectnostní násilníci. Málokteří jsou vázaní na jednu lokalitu, většinou jde o nomádské kmeny, které vyplení místo, na kterém se usadí, a odtáhnou dál, neboť je půda už neuživí. Je tedy přirozené, že je právě Elysejské pláně tolik lákají, neboť zde mohou mnohého naloupit.

Atlantis je rozdělená na město a venkov. Město je středem společenského života obce. Občané se tu scházejí na rokování v občanském sněmu, probírají novinky v obci v místních lázních, nakupují od obchodníků a řemeslníků na místních ulicích, baví se sledováním divadelních her a filozofují ve stínu stromů. Město je místem, kde se děje vše pro obec důležité. Oproti tomu venkov obklopuje město a je složený z polí, pastvin, sadů, dolů a tak dále, kde pracují na obživě občanů jimi vlastnění otroci.

Třídy

Někdo by si mohl myslet, že když Atlantis vládne demokracie, že je to také místo, kde mají všichni rovné příležitosti. Opak je však pravdou. Obyvatelé Atlantis jsou zákonem rozděleni do tří skupin a to na otroky, svobodné obyvatele a občany.

(Hráči hrají občany Atlantidy. Otroci a svobodní obyvatelé jsou nehráčské postavy, které na pozadí pracují na obživě občanů, a vstupují do hry jen jako součást příběhu.)

Občané jsou nejvýše postavená skupina, která výhradně rozhoduje o směřování obce, přestože je oproti ostatním zdaleka nejméně početná. Občané mají jako jediní právo účastnit se občanského sněmu a být voleni do úřadů. Tím mají ve svých rukou shromážděnou veškerou moc nutnou pro řízení obce. Také jsou vlastníky téměř veškerého majetku v obci, kdy si od nich prostor ve městě pro svoji řemeslnou činnost musí svobodní obyvatelé pronajímat a otroci musí pracovat na jejich polích. Občané - až na vzácné výjimky - žijí ve městě ve svých vilách, což je jednak prestižnější než bydlení na venkově, ale zároveň jim to umožňuje žít blízko centra moci a mít to vždy blízko k případnému hlasování ve sněmu. Povinností každého občana je bránit svoji obec a to jak slovem, tak mečem. Proto se od útlého věku Atlanťané učí rétorice a boji a každý musí být připraven chránit obec se zbraní v ruce proti případným útočníkům, neboť obec nemá žádnou jinou ozbrojenou složku, než své občany. Občanem se stává Atlanťan, který má za oba rodiče občany, dosáhl čtrnáctého roku života a dokázal svoji schopnost bránit obec. Pokud je pouze jeden z rodičů mladého atlanťana občanem, tak tento rodič může požádat občanský sněm o hlasování, které rozhodne, zdali bude jeho potomkovi uděleno občanství. Téměř vždy je v tomto případe občanství uděleno, protože obec potřebuje nové občany, kteří ji budou schopni bránit. Někteří se však na takového občana přece jenom mohou dívat skrz prsty.

Svobodní obyvatelé jsou Atlanťané, kteří nemají občanství a nemohou se tedy podílet na řízení obce, ale na rozdíl od otroků nejsou majetkem někoho druhého, a tak můžou svobodně rozhodovat o svém osudu. Tato skupina je povětšinou složená z přistěhovalců z okolních měst, ale třeba také z atlantských rodin, které byly přílišnými zastánci svrženého tyrana a za trest jim bylo odepřeno stát se občany. Svobodní obyvatelé se převážně věnují různým řemeslům ve městě samotném nebo jsou správci majetku občanů na venkově. Mnozí sní o tom, že se jednou stanou atlantskými občany a různými způsoby o něj usilují, ať už třeba úplatou různým občanům nebo za zásluhy, vykonáním velkých činů pro obec.

Otroci jsou nejpočetnější skupinou v Atlantis a jsou majetkem jedné ze dvou ostatních skupin. Většina otroků je ve vlastnictví občanů a jsou hlavní těžkou pracovní silou v dolech a na polích okolo Atlantis. Otroci jsou ale také občany využíváni jako služebníci v domácnostech, jako pracovní síla na stavbách nebo v případě jejich vlastnictví obcí jako městská stráž či na uklízení města. Svobodní obyvatelé nemají takový majetek, aby si mohli dovolit vlastnit velké množství otroků a pokud nějaké mají, většinou jim slouží jako pomocníci v řemeslných dílnách. Osud otroků je pevně spjat s jejich majitelem a očekává se od nich věrnost svému vlastníkovi. Obec k nim přistupuje stejně jako k jakémukoli jinému majetku, ten kdo ho vlastní za něj nese zodpovědnost. Pokud se otrok prohřeší proti zákonům obce, bude za jeho počínání souzen jeho pán, a bude jenom na jeho pánovi, jak se s neposlušným otrokem vypořádá. Otroci mají zakázáno nosit zbraně, a to z obavy, že by se mohli pokusit o vzpouru proti svým pánům. Otrok, který by do své ruky vzal zbraň, a to třeba i se svolením svého pána, bude obecním právem tvrdě potrestán, stejně jako ten, kdo by otroky ozbrojoval.


Život

Atlantská domácnost je typicky složená z malé rodiny a několika otroků, kteří zajišťují chod domu, vaří, uklízí, hrají na hudební nástroje či třeba hlídají mladé potomky. Dopoledne se občané starají o chod své domácnosti, zadají práci svým otrokům, věnují se výchově dětí, počítají zisky ze svých statků a vyráží na nákupy do města. Po poledním se jdou účastnit zasedání na občanském sněmu, pokud je ten daný den co k projednání, a pak se jdou věnovat občanskému životu v obci. Dohadují s občany obchody, řeší filozofii, věnují se kultuře, řeší dění v jejich sousedství. Po západu slunce jde většina na návštěvu k jednomu ze svých přátel, aby se pobavili, dozvěděli se, co se v obci nového povídá a případně předvedli svým přátelům znalost nějaké z jejich ctností.

Lázně

Sněm je místem, kde vesničané činí důležitá rozhodnutí o chodu obce a její budoucnosti. Centrem obce a místem, kde se vesničané scházejí soukromě, jsou lázně. Do našich lázní přichází občané zásadně bosi a beze zbraně. Lázně jsou ideální pro pikle a uzavírání smluv, mají za tímto účelem několik oddělených kójí. Bývá tam hluk a tak většinou zůstávají úmluvy mezi čtyřma očima, ale občas se přece jen něco dostane ven.


Kultura

Atlanťané si zakládají na tom, že jejich kultura je stejně bohatá jako jejich město. Rádi zpívají, tančí a skládají poesii. Po večerech často a rádi pořádají klání v recitaci slavné poesie. Mnozí si v této disciplíně už jméno udělali a mnozí si v ní udělat jméno chtějí. Vypráví se, že Borneostos recitoval tak nádherně, že ženy ještě tři dny potom plakaly. Když před pár lety zemřel, u jeho hrobu nikdo nehovořil, neboť všichni se báli, že by jeho památku nedokázali uctít dostatečně.

Atlanťané také rádi zpívají. Mají své písně, které se tradují z rodičů na děti. Většina má jednoduchý nápěv, který se dokáže každý lehce naučit, a snadno zapamatovatelné texty o přírodě, lásce a smutku.

Každé sousedství má také svou vlastní píseň. U těch starších je to většinou pozůstatek slavné rodové hymny, u Kvarta už je to jen snaha zapadnout mezi ostatní. Hymny jednotlivých sousedství postupem času začaly sloužit jako svolávací znamení, jako bojový pokřik i jako výraz přátelství. Není Atlanťana, který, když zaslechne onu známou melodii, nezpozorní a nepřidá se. 

V neposlední řadě se Atlanťané rádi věnují divadlu. Jednou ročně, většinou v srpnu, kdy už je pěkně, připraví celé město divadelní představení. Není to však jen tak. Hraje se v maskách a dlouho před samotným představením se vybírají ti nejlepší herci, nejlepší švadleny, nejšikovnější akrobaté. A hra! Autor, jehož dílo je uvedeno, je pak na věky oslavován. Už měsíce předem proto sněm rozhoduje o tom, jaká hra se bude připravovat, kolik čeho bude potřeba a kdy se představení uskuteční.


Filozofie

Filosofie je brána jako nejvýše postavená disciplína, které je mysl moudré bytostí schopna. Filosofové se pokouší zodpovědět velkou otázku, jaké mají rasy místo ve světě. Dále se filosofové často ptají, co přesně jsou ideje. Jsou to pevné věci, kterých se dá dotknout, je to něco, co může člověk přijmout, či jsou to pouze principy, které existují bez ohledu na to, jakým způsobem s nimi rasy interagují? Jakou pozici ve světě zaujímají Strážci? Jsou pouze zosobněním idejí či jsou princip v pevné podobě, či bytosti, kteří získali svou nesmrtelnost tím, že dosáhly ideálu?

V základu se dají rozeznat dva hlavní proudy filosofie,leč nejde o přesně vymezené skupiny, jako o škálu se všemi odstíny šedi.

Jedním z proudů jsou Idealisté. Ti považují za středobod kosmu právě samotné ideje, kterých se snaží rasy dosáhnout. Bez idejí by totiž neexistoval žádný řád a s tím ani žádná mysl, ani rasy, proto je zapotřebí tyto ideje hýčkat a snažit se jich dosáhnout. Podle těchto jsou Strážci vzory pro rasy. Rasy by se měly chtít stát přímo jimi, následovat je, protože pokud Strážci byli kdysi lidé, elfové nebo orkové, jsou to oni, kdo ví nejlépe, jak idejí dosáhnout.

Druhým velkým proudem jsou Somatisté. Ti považují za středobod kosmu rasy, které se snaží dosáhnout idejí. Neboť co by byly ideje, pokud by nebylo, kdo by je vnímal. Rasy jsou ty, které s nimi mohou přímo interagovat a mají moc tvořit a měnit, přizpůsobovat se jim. Právě vnímání moudrých bytostí je zde postaveno na vysokou úroveň. Převládá tak názor, že Strážci bychom se měli inspirovat, nikoliv je však přímo následovat. Strážci ze své pozice dosaženého ideálu se již nejsou schopni připodobnit rasám a pochopit jejich potřeby, podobně jako rasy nejsou schopni pochopit chování brouka.


Kronikáři

Po Elysejských plání putují členové společenství Kronikářů a zapisují historii, která se právě děje, a která se již stala z vyprávění pamětníků, pro budoucí generace. Elysejští je chovají v úctě jako jiné učence, ale Kronikáři nejsou aktivními hybateli dějin, pouze se tiše pohybují v pozadí všeho důležitého, kde zapisují veškeré slovo, pohyb a čin aktérů dějin. Povětšinou nejsou obyvateli měst a spíše putují od jednoho místa k druhému, i když někteří byli i Atlanskými občany. Tací však byli brzy vylákání ze své rodné obce pryč na cestu zapisování historie. Jeden je může vyhledat, pokud ho zajímá historie nebo konkrétní minulá událost a Kronikáři mu rádi odpoví, za úplatu. Také se ovšem říká, že Kronikáři shromažďují artefakty a vědění ze zapomenutých a podivných dob snad ze samotného počátku světa.


Věštění

Nejistota, plynoucí z vnitřní potřeby Atlantských jednat vždy spravedlivě, a nemožnosti spolehlivě ověřit, zdali to či ono jednání je opravdu spravedlivé, vedlo v minulosti ke vzniku zvláštního řemesla, věštění. Pokud si Atlanťan chce být jistý, že je jeho počínání opravdu spravedlivé, a nestačí mu hodnocení jeho spoluobčanů, může se vydat vyhledat věštkyni. Říká se, že věštci mají rozvinutou ctnost vnímavosti a díky ní dokáží promlouvat se strážci nebo přímo vnímat ideje, a obzvláště spravedlnost. Ať je to jakkoli, dokáží jednomu říci, zdali je spravedlivý či zdali jeho počínání, minulé, současné či budoucí, je spravedlivé. Bývá zvykem, že před velkými životními rozhodnutími jeden vyhledá radu věštce, aby se ujistil, že je na spravedlivé cestě. Ostatně i samotná Atlantská obec se před zásadními a velkými rozhodnutími, jako například započetí sklizní, dojednáním velkého obchodu se sousedními městy nebo vyhlášením války, chodí poradit k věštkyni. V takovém případě se pro jistotu a ze zvyku Atlanťané ptají na soud všech osmi nejznámějších strážců, aby náhodou jednoho z nich neurazili, a aby jim nezůstalo něco skryto. Bohužel vyhledat věštce je obtížné a ještě obtížnější je najít spolehlivého, který není pouze šarlatánem, a tak je pořád nejlepším způsobem, jak se ujišťovat o své spravedlnosti, zeptat se na názor obce.


Boj a válka

Boj a válka je pokračování diplomacie, pokud vyjednávání selže, a nedílně patří k životu na Elysejských pláních. Mnoho neshod mezi sousedními obcemi se nakonec muselo vyřešit menší potyčkou na hranicích. Válek však v historii Elysejských pláních nebylo mnoho a za to jsou všichni rádi (snad kromě Korintijců). Jedním ze ctěných pravidel na Elysejských plání je, že do bojů a válek nejsou zatahováni neozbrojení obyvatelé; pravidlo, které je spíše dodržováno než je porušováno (většinou Korintijci).

Elysejští považují fyzický boj za disciplínu, kde jeden může s druhým porovnat své ctnosti. Je však zvykem, že boj se zbraní, a to i mezi sousedními obcemi, se nebojuje na život a na smrt. Když je zřejmé, že jeden ze soupeřů je silnější než ten druhý, třeba protože jeden z nich už nechce nebo nemůže pokračovat, je vítěz jasný a poražený ustoupí. Obdobným způsobem probíhají i větší bitvy. Obě strany nastoupí proti sobě a většinou začnou pokřikovat na svého nepřítele urážky a chválu na sebe. V průběhu tohoto slovního souboje může vystoupit šampion, který vyzve někoho z řad nepřátel, aby s ním vybojoval čestný souboj. V průběhu jejich boje opět obě strany halekají a podporují svého a urážejí nepřátelského šampiona. Ve chvíli, kdy je rozhodnut souboj šampionů, poražený ustoupí a jeho strana může ustoupit ještě dříve než budou poraženi definitivně, neboť nepřátelský šampion ukázal, že jeho strana je silnější. Pokud neustoupí, dojde k bitvě. Bitva je ukázkou válečnického umění, ukázkou ctností a souhrnem několika menších soubojů válečníků, kteří si navzájem uprostřed vřavy dokazují, kdo je lepší. Bitva většinou končí úprkem jedné strany ve chvíli, kdy většina válečníků té strany uzná, že jsou těmi slabšími na bitevním poli nebo je dostatek jejich válečníků zmlácených natolik, že nemůžou bojovat dále (a to poslední zejména platí u Korintijských).

Tento způsob boje je typický pro válečníky Elysejských polí. Avšak barbaři z Pustiny nebojují tímto čestným způsobem. Barbaři se vrhají na své nepřátelé se strašlivým řevem bez slitování a jakéhokoli projevu ctnosti. Vzdávající se protivníky zabíjejí nebo hůře. Mnoho strašlivých příběhu pocházejících z Doby tisíce plamenů vypráví o děsivých činech, kterého se barbaři dopouštěli v boji, ale i na nebojujícím obyvatelstvu, a ač to Elysejští neradi přiznávají, barbaři jsou strašidelným protivníkem, se kterým by raději nebojovali.

Zpět