Rasy

Zpět

Obyvatelé Elysejských plání se skládají ze zástupců tří druhů: orků, elfů a lidí. Tyhle tři rasy jsou si dostatečně podobné na to, aby se dokázaly vzájemně respektovat, sdílet města, vesnice i čtvrti a v některých případech i žít pod jednou střechou. Atlantská demokracie mezi nimi nečiní rozdíly, všem třem přiznává rovná práva. Přesto je třeba zmínit jejich vrozené a kulturní rozdíly.


Orkové

Orkové jsou rasa odolných a vytrvalých tvorů. Pro jejich šedou, tuhou kůži je ostatní rasy málokdy považují za přitažlivé, ale orky to stejně málokdy trápí. Místo povrchní krásy a květnatých výrazů si cení spolehlivosti a upřímnosti. Někteří proto mají orky za hrubé a jejich kulturu za primitivní, obzvláště protože orkové toho za svou historii moc nenapsali. Mají bohatou tradici a kulturu předávanou pouze v rytmických písních a rýmovaných příbězích. Jejich kultura tak zůstává živá a relevantní. Obecně věří, že zachovávat by se mělo jen to co je k něčemu dobré. Přece jen, když to nikoho nebaví zpívat a poslouchat, asi to nestálo za to zachovat. Proto se z historie orků zachovalo málo konkrétních informací a zůstal spíš obecný dojem, který může a nemusí být převážně symbolický.

Jednoduše řečeno, orkská tradice praví, že jejich rasa přišla na svět z díry v zemi. Nejsou to nejslavnější začátky, ale ork by řekl, že to aspoň od té doby jde jenom nahoru. Tradice praví, že orkové vyšli z naprosté temnoty pod zemí z hluboce transcendentního důvodu: měli hlad. Orkové se netrápí těmito prostými začátky a nepotřebují je přikrášlovat. Považují je za pevný základ, na kterém postupně vystaví něco většího. Podle nich nemá smysl psát ódy o hvězdách dokud není jídlo na stole a střecha nad hlavou.

Všichni orkové mají hluboké, téměř duchovní spojení s rytmem. Říká se mezi nimi, že každý ork může kdykoliv zavřít oči a zaposlouchat se do rytmu, který všichni orkové sdílí. Obvykle se to projevuje zdánlivě náhodnými a nesmírně oblíbenými případy, kdy nějaký ork začne bubnovat, broukat nebo jen tak vydupávat nějaký rytmus, což je rychle následováno kolemjdoucími orky kteří se přidávají s vlastní formou hluku. Orkové, kteří něco dokázali nebo mají co podstatného říct, se pak často chytí tohoto rytmu a řeknou, co mají na srdci. Když je jejich myšlenka dobrá, uchytí se jako píseň či refrén. Mezi orky je tento druh řečnictví cennou formou umění.

Většinu orků je možno zařadit do jedné ze dvou skupin. Někteří využívají své vytrvalosti a síly k tomu, aby pracovali na polích a v lomech, kde preferují stoický, prostý život, váží si poctivé práce a klidu, který jim poskytuje pevná zem, ze které vzešli. Jiní jsou svým rytmem hnáni k pohybu a kočovnému životu, který se ale neobejde bez klanových sporů, příležitostných nájezdů a bojů o čest i pastviny.

Orkové si zpravidla cení ctností vytrvalosti a pravdy a často je kultivují vedle ctností spojených s jejich životním údělem. V Atlantis plní roli pevných základů společnosti, sedláků, horníků a stavitelů. Stoicky nesou každé břímě a pomalu, kámen po kameni, budují něco, co je přetrvá.

 

Elfové

Elfové přichází na svět se špičatýma ušima a neutišitelnou myslí. Přirozená inteligence se zdá být vrozenou vlastností a mnohdy největším problémem naprosté většiny elfů. Duševně dospívají rychle, zatímco jejich fyzická kondice si dává na čas. Ať už mají sklony k umění, vědě či filosofii, mysl elfa nezná klid, je neustále zavalena novými nápady, které se obvykle postupně vzdalují od prosté, praktické reality a stoupají ke hvězdám.

Mnozí je mají za domýšlivé či nedůvěryhodné, protože elfové často používají víc slov, než musí. Ve smíšené společnosti jsou tak elfové často terčem izolace a podezření, dokud nedostanou příležitost využít svou vrozenou inteligenci a dosáhnout uznání. Přesto, cokoliv, co mladý elf dokáže, se nikdy nemůže vyrovnat mýtické nádheře legendární historie.

Shrnout historii a povahu elfů v pár řádcích je prakticky nemožné. O své historii, mýtech, legendách a myšlenkách toho napsali tolik, že dnes už není v ničích silách přečíst vše a dobrat se střípků reality v lyricko-epické záplavě slov. Obecně lze říct, že v mýtických dobách bylo všechno lepší. Velkolepé příběhy vykreslují dávné království Deireádh (někdy také Deiridh) a jeho křišťálové věže a stromy, v jejichž korunách sídlily hvězdy. Toto království v zemi Foirfae, odkud elfové připluli na lodích se stříbrnými plachtami, přišli po mostě z měsíčního svitu nebo magickou branou z perleti. Dnes už však nežije nikdo, kdo by si něco takového pamatoval, nebo to alespoň mohl dokázat.

Dnes už i mnozí elfové z těchto mýtů viní bujnou představivost. Někteří však stále propadají nostalgické melancholii a marně hledají cestu zpět do světa, kam patří. Do světa, kde by se necítili tak odcizení. Světa plného zázraků a třpytu, ne jen tvrdé, nemilosrdné reality. Někteří elfové stále neztrácejí naději a vydávají se do pustiny, pátrat po stopách pradávné Foirfae. Představa, že tenhle chudý svět je všechno, co kdy poznají, je pro ně nesnesitelná. Ostatní je litují, občas tiše obdivují, a strachují se o ně. Nikdo dnes nemá sebemenší tušení, kde začít s případným pátráním, či zda má ještě smysl.

Mezi ctnostmi si elfové zpravila cení moudrosti a vzhlížejí k uměleckým ideím. I do běžné práce se snaží zakomponovat řemeslné umění a moudřejší řešení. Atlantis tak těží z jejich řemeslného umění, kultury a pokroků v matematice a astronomii.

 

Lidé

Nikdo si není jist, odkud lidé přišli, ale je jasné, že svět bez nich musel být podstatně klidnější místo. Lidé žijí rychle, mají mnoho dětí a vášnivě následují cokoliv je zrovna zaujme. Rádi a často zakládají rodiny, jejich rychle rostoucí počty způsobily tlak, který vedl ke Korintijským válkám.

Lidé nemají pradávnou historii, protože na něco takového nemají čas. Lidská historie je historií Elysejských plání a nic víc. Možná právě proto lidé tak spěchají vybudovat si novou kulturu. Příběhy, zprávy a drby se mezi lidmi šíří jako požár a „už jste to slyšeli?“ se často ozývá místo pozdravu. Lidé jsou také známí svým smyslem pro humor, který někdy ostatním rasám přijde zvláštní. Zdá se jim, jako by mezi lidmi stačilo něco jen párkrát zopakovat a tím to začne být vtipné. Možná lidé nemají čas ani na pořádné anekdoty.

Mladí lidé chtějí zkusit všechno. Cení si osobních zkušeností, i když mnohé jsou zdánlivě prakticky nepoužitelné. Většina z nich začíná tím, že dotyčný požádá přátele, aby mu podrželi medovinu. Odvážný průkopník ne vždy svou zkušenost přežije, ale co na tom, lidí není nikdy málo. Některé rodiny mají dokonce pět až sedm dětí, což ostatní rasy velmi překvapuje. Lidské matky na takové překvapení občas odpoví nabídkou, že se o pár dětí podělí. Možná to je důvod, proč jedna elfská legenda praví, že lidé vznikli z požehnaného svazku elfa s králíkem.

Vzestup lidí přinesl Elysejským pláním vynález medoviny, nové druhy vína, několik deskových her, první případy hlubokého zadlužení, nápisy na stěnách a vtipy o matkách. Zda je to možno považovat za změny k lepšímu, to musí každý posoudit sám.

Jednotliví lidé jsou často předmětem podezření. Nelze totiž odhadnout, co od člověka čekat. Nemají žádné pevně dané sklony, neočekává se od nich určitá povaha. Jsou nepředvídatelní a často se úmyslně snaží vyčlenit z početného zástupu svých soukmenovců a dokázat svou jedinečnost. Od člověka jeden nikdy neví co čekat.

Příznačnou schopností lidí je křížení s ostatními rasami. Ze svazku člověka a elfa se narodí půlelf, člověku a orkovi se narodí půlork. Tyto křížené děti pak mohou mít vlastní potomky s lidmi, ti však už budou nerozpoznatelní od ostatních lidí. Nebo mohou mít potomky s členy druhu svého druhého rodiče. Ti jsou pak nerozlišitelní od orků či elfů. Někteří romantičtější pěvci proto říkají, že lidé přišli na svět zvítězit láskou. Ti víc cyničtí říkají, že přišli celý svět… řekněme zaplnit.

Zpět