Korintijské války

Zpět

Rozepře mezi Elysejskými městy byly od těch dnů denní součástí života obyvatel plání. Jedni vzali druhým obílí, někdo lovil na špatné straně lesa zvěř, jedno město uvalilo na druhé obchodní cla a dokonce v jednom z nejvíce podivných důvodu došlo ke krádeži dřevěného kbelíku z hlavní Atlantské studny... to vše kdysi posloužilo k zámince, aby proti sobě vyšli zbrojnoši a vyříkali si rozepře mezi městy za zvuků řinčení mečů a praskání štítů.

Největší konflikt však pochází z nedávné historie, kdy se proti sobě utkala Atlantis s Korintií za nenápadného napomáhání dvou zbývajících měst, střídavě na té či oné straně. Jak se obce rozrůstaly a zabíraly stále více území pro další pole a lesy, ve snaze uživit svoje narůstající obyvatelstvo, jejich hranice se nakonec dostaly do těsného kontaktu. Jelikož nikde nebylo přesně dáno, co patří jaké obci a bylo takřka nemožné ověřit, kdo zabral sporná území první, začala se města mnoho generací zpět pravidelně utkávat v nesčetných soubojích. Nejvíce a největší rozepře se vždy děly mezi největšími a nejmocnějšími městy, Atlantis a Korintií, přesto šlo dlouho o malé pohraniční oddělené šarvátky trvající nanejvýše několik dní.

K První Korintijské válce, jak ji nazývají v Atlantis, došlo však záhy. Na počátku konfliktu stal bohatý Korintijský farmář vlastnící pozemky na pohraničí s Atlantis, který se dohodl na prodeji svých velkých lánů Atlantis a následně je od Atlantis za stejnou cenu koupil zpět. Tento manévr tak přesídlil jeho pozemky pod správu Atlantské obce. Někdo říká, že farmáře k tomu pohnaly spory s Korintijským králem nebo nižší daně v Atlantské obci, ale pravděpodobně bude na obojím trochu pravdy. Přirozeně si Korintie něco takového nemohla nechat líbit, prohlásila jednání Atlantis za nečestný úskok a odpověděla dle tradičního Korintijského způsobu, vytáhla v plné síle na Atlantis a započala První Korintijská válka.

Dlouhou dobu byla válka dosti jednotvárná. Korintijci našli Atlantské válečníky, zuřivě se na ně vrhli a poslali je zpět do jejich tábora lízat si rány. Toto byla ještě doba čestných soubojů, kdy ke smrti docházelo vzácně a spíše na zanícené rány po boji než na těžká zranění přímo v boji, na která se bude umírat až při válce s barbary později. Nakonec se Korintijci probojovali až téměř k samotné Atlantis. V době této nejistoty atlantský král udělil polemarchovi, hlavnímu vojevůdci Atlantis, výjimečné pravomoci zákonem Lex Tyranis, který mu umožňoval dělat vše, co bylo nutné pro vítězství, a tak efektivně obcházet zvykové právo, zabavovat obyvatelům majetek a povolávat do armády všechny obyvatele obce včetně otroků. Tyranida byla nástroj obce, zcela ojediněle používaný, pro řešení krizových situací, kdy král udělil tyranovi takřka neomezené pravomoci na omezenou dobu, nejčastěji po dobu trvání krize.

S tím tyran Sciron zabavil majetek v obci a za něj od Delf nakoupil množství zbraní, které použil na vyzbrojení všech bojeschopných v Atlantis a se svoji novou armádou vyrazil proti Korintijcům. Sciron umístil své vojsko na kopec Athos kus od Atlantis a vyčkával na Korintijce. Ti přijali jeho výzvu, vyřadili se pod kopec a povzbuzeni předešlou řadou vítězství opět bezhlavě zaútočili proti Atlantským. Až pozdě si všimli za kopcem schované většiny nové atlantské armády, která se na ně vrhla v trojnásobném počtu a posílena strachem o přežití své obce zmlátila korintijské válečníky tak vydatně, že ani nemohli utíkat z boje. Atlantští je zajali a korintijský král na místě podepsal úmluvu, která potvrzovala atlantské vlastnictví sporných území, a ještě navíc Korintie musela své válečníky vyplatit ze zajetí. To vše vyvolalo v Korintii pocit hluboké křivdy, který o generaci později povede k Druhé korintijské válce.

Korintie se za pár let ze své prohry vzpamatovala a začala hledat spravedlivý důvod k válce. Trvalo  to déle, než by Korintijci chtěli, protože Atlantis se snažila za každou cenu vyhnout dalšímu konfliktu, ale diplomatická jednání jen posilovala hněv Korintijských. Příležitost se naskytla, když na hranicích Bythrosu a Atlantis došlo k přepadení Bythroského kupce. V té době měli Korintijci úmluvu o ochraně Bythroských kupců, a tak korintijský král obratně využil situace a obvinil Atlantis z přepadení kupce. Dodnes není známo, jak to s přepadením opravdu bylo a kdo za něj mohl, zdali se jednalo o prosté bandity, Atlantské, Bythrosany podplacené Korintijci, nebo samotné Korintijce, kteří v přestrojení přepadli kupce, aby se jim dostalo potřebné záminky.

Brzy se tak válečníci Atlantis a Korintie opět setkali, aby poměřili své síly. Protože starý král Atlantis před pár lety zemřel a vlády se ujala mladá a nezkušená královna Lanifica, byl hned od počátku války jmenován tyran Lucius, který se měl postarat o Atlantské vítězství. Atlantis se jako v předchozí válce zprvu nedařilo, ale protože byla bohatší obcí než Korintie, mohla si dovolit platit své válečníky lépe a déle. Korintijci byli velmi dobří válečníci a hnala je touha po odvetě za křivdu z předchozí války, ale i oni se museli starat o svou obec a nemohli bojovat do nekonečna. S tím tyran Lucius počítal a tak tahal Korintijce po pláních za svým vojskem a vyhýbal se velkému střetu, prodlužoval válku a vyčkával, až část korintijských válečníků ztratí trpělivost a odejdou domů nebo udělají nerozumný tah.

Nakonec Korintijci opravdu trpělivost ztratili, ale to se projevilo zcela jinak, než Atlantští předpokládali. Proti všem zvykům se Korintijci rozhodli vytáhnout přímo proti nechráněné Atlantis a tak se vyhnout čestnému střetu mezi válečníky, jak bylo zvykem. Luciovi nezbylo, než na tuto hrozbu odpovědět a utkat se s Korintijskými před hranicemi města. Bitva trvala tři dny a možná by trvala déle, kdyby korinijtský tábor třetí noci nebyl zničen velkým požárem. Třetího dne tak korintijští zbrojnoši nastoupili do boje unavení a zranění po nočním řádění ohně, což Atlantští ještě podpořili tím, že do pole nastoupili nezvykle brzo ráno. Třetího dne, pořád ve velice vyrovnaném boji, měli Atlantští trochu navrch a podařilo se jim zvítězit nad unavenými válečníky nepřítele. Nebylo to však zadarmo, do této doby nebylo pamatováno, že by na bojišti bylo prolito tolik krve a bylo tolik padlých.

Korintijští však mohli z bojiště odejít se spokojeným pocitem, přestože bitvu prohráli. V té strašlivé vřavě se jim podařilo dostat k mladé atlantské královně Lanifice a zranit ji tak těžce, že ještě ten den večer její duch opustil její tělo. Tragédie to byla pro město o to větší, že Lanifica byla posledním z rodu Julia a nebyl nikdo další, kdo by po ní mohl převzít Periphovu korunu. Atlantští tento čin považují za vrchol korintijské zlovůle a tento moment je příčinou rivality mezi městy dodnes.

Zpět